ECLI:CZ:US:2011:3.US.2088.11.1
sp. zn. III. ÚS 2088/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. srpna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti A. H., právně zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem v Praze 5, Lamačova 824/9, proti opatření Okresního soudu ve Vyškově ze dne 19. 5. 2011 č. j. 1 T 235/2010-201, za účasti Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného opatření obecného soudu, neboť jím mělo být zasaženo do jeho základních práv zakotvených v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a do práv zakotvených v článku 10 odst. 1 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a z jejích příloh, byla na stěžovatele u Okresního soudu ve Vyškově podána obžaloba pro přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku, ve spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku. Ústavní stížností napadeným opatřením přibral obecný soud podle §105 odst. 1 tr. řádu ve spojení s ustanovením §116 odst. 1 tr. řádu znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. P. N., aby odpověděl na soudem položené otázky ohledně duševního stavu stěžovatele. Obecný soud svým opatřením zároveň uložil stěžovateli (v trestní věci obžalovanému), aby se na vyzvání znalce ke znaleckému vyšetření dostavil a se znalcem spolupracoval, s tím, že jinak může být nařízeno jeho předvedení ke znaleckému vyšetření nebo mu může být uložena pořádková pokuta až do výše 50.000,- Kč (§66, §90 tr. řádu). Nebude-li možné duševní stav stěžovatele vyšetřit jinak, může být nařízeno jeho pozorování ve zdravotnickém ústavu (§116 odst. 2 tr. řádu).
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že pro napadené opatření nebyly dány důvody; stěžovatel se cítí být zcela duševně zdráv, za celý jeho život se nevyskytla žádná pochybnost o jeho duševním stavu. Stěžovatel má za to, že postup orgánů činných v trestním řízení je motivován snahou o jeho zesměšnění a poškození jeho dobré pověsti a dále snahou potrestat stěžovatele za to, že proti soudkyni, která napadené opatření vydala, vznesl námitku podjatosti. Opatření, jímž je přibírán znalec, není prý dostatečně odůvodněno a je tudíž nepřezkoumatelné.
II.
Ústavní stížnost ve smyslu článku 87 odst. d) Ústavy a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu může podat fyzická nebo právnická osoba pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní stížnost představuje toliko subsidiární prostředek k ochraně práv. Nejde tu přitom jen o formální obsah principu subsidiarity ústavní stížnosti, vyjádřený v ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (předchozí vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv). Princip subsidiarity má i obsah materiální, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (viz článek 83 Ústavy). V subsidiaritě ústavní stížnosti se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. července 2008 sp. zn. I. ÚS 1654/08, dostupné v databázi NALUS). Ústavní soud proto nemůže vystupovat jako orgán průběžné kontroly zákonnosti v trestním řízení. K zásahům do pravomoci orgánů činných v trestním řízení v řízeních, jež dosud nebyla skončena, se Ústavní soud může uchýlit jen zcela výjimečně.
V projednávané věci lze vycházet z předchozí judikatury Ústavního soudu, např. z publikovaného usnesení ze dne 5. 4. 2000 sp. zn. II. ÚS 145/2000 (č. 12, sv. 18 Sbírky nálezů a usnesení ÚS, str. 407, srov. i nálezy sp. zn. IV. ÚS 289/2000 či II. ÚS 333/05, které se však týkají především postupu dle §116 odst. 2 - pozorování ve zdravotnickém zařízení). Vyšetřování duševního stavu obviněného dle §116 odst. 1 tr. řádu je ve své podstatě důkazním prostředkem. Jde o procesní úkon, který je způsobilý do základních práv obviněného zasáhnout, jako řada jiných procesních úkonů a opatření v rámci dokazování či zajištění osob a věcí. Určité omezení základních práv, zejména osobní svobody, soukromí a majetkových práv, je však bohužel nezbytnou součástí trestního řízení i ve státech demokratických, založených na ústavnosti. Orgány činné v trestním řízení musejí vždy dbát na proporcionalitu mezi zájmem na efektivní ochraně společnosti před kriminalitou a mezi intenzitou zásahů do osobní a rodinné sféry obviněného. S ohledem na výše popsaný rozsah své pravomoci může Ústavní soud zasáhnout teprve v případě zřejmého nepoměru mezi zájmem na zajištění účelu trestního řízení a zásahem do práv obviněného.
V projednávané trestní věci není ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán žádný důvod. Jak vyplývá z listin přiložených k ústavní stížnosti, zformulovaly orgány činné v trestním řízení velmi srozumitelně, proč se v případě stěžovatele jeví znalecké zkoumání duševního stavu stěžovatele z hlediska účelu trestního řízení jako nezbytné. To se týká jak návrhu státního zástupce ze dne 13. 5. 2011 sp. zn. ZK 303/2010, tak zejména samotných otázek položených znalci soudem prostřednictvím napadeného opatření. Státní zástupce poukázal na zmatené jednání stěžovatele u hlavního líčení dne 30. 3. 2011 a na jeho vystupování v předchozích trestních věcech (o nichž je i Ústavní soud zpraven prostřednictvím spisového materiálu z předchozích řízení, viz zejm. III. ÚS 2066/08, II. ÚS 2067/08, III. ÚS 414/09, I. ÚS 1172/09, III. ÚS 1974/09, IV. ÚS 2553/09, srov. i usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. 8 Tdo 1096/2010). Z hlediska trestní odpovědnosti stěžovatele je především nezbytné zjistit, zda stěžovatel v době spáchání přečinu, pro nějž je stíhán, netrpěl duševní poruchou, posoudit jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti atd. (srov. §26, §27 tr. zákoníku). Z procesního hlediska je třeba zjistit, zda je stěžovatel v současné době schopen chápat smysl trestního řízení [srov. §173 odst. 1 písm. c) tr. řádu]. Je zřejmé, že cílem opatření není snaha překonat odpor stěžovatele a přimět ho ke spolupráci s orgány trestního řízení či omezit jeho práva jako obviněného. Opatření okresního soudu se pohybuje v zákonném rámci trestního řádu a vychází z povinnosti tohoto soudu objasnit skutečnosti nutné pro další řízení a vlastní rozhodnutí ve věci (srov. §2 odst. 5 tr. řádu).
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2011
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu