ECLI:CZ:US:2011:3.US.2104.11.1
sp. zn. III. ÚS 2104/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Ing. J. S., zastoupeného JUDr. Vítem Srbou, advokátem, Advokátní kancelář Pyšný, Weber & Partneři, v.o.s., se sídlem ve Slezské Ostravě, Občanská 18, proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. dubna 2011 sp. zn. 13 C 52/2010 za účasti Okresního soudu v Novém Jičíně jako účastníka řízení a PROFIKON INTERNATIONAL s.r.o., IČ: 258 87 173, se sídlem ve Frenštátě pod Radhoštěm, Střelniční 1812, jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace návrhu a řízení před obecnými soudy
1. Včas podanou a z hlediska formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. července 2011, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") z důvodu porušení svých základních práv podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a příslušného spisu vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 13 C 52/2010 se podává, že mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem (zaměstnavatelem) vznikl pracovní poměr na základě pracovní smlouvy datované dnem 29. května 2009. Za den nástupu do práce byl ve smlouvě sjednán 1. červen 2009, přičemž současně byla sjednána zkušební doba v délce "3 měsíců po sobě jdoucích od nástupu do pracovního poměru." Na základě tohoto ujednání doručila jednatelka vedlejšího účastníka dne 28. srpna 2009 stěžovateli písemnost, jejímž obsahem bylo rozvázání pracovního poměru ve zkušební době ke dni 31. srpnu 2009. Dopisem ze dne 20. října 2009 ale stěžovateli sdělila, že uznává své pochybení ve věci rozvázání pracovního poměru ve zkušební době a v návaznosti na jeho korespondenci ze dne 21. září 2009 a 3. října 2009 požádala stěžovatele, aby nastoupil zpět do práce a dostavil se dne 26. října 2009 za účelem projednání pokračování pracovního poměru a převzetí úkolů.
3. Napadeným rozsudkem vyhověl okresní soud žalobě stěžovatele na určení neplatnosti okamžitého zrušení jeho pracovního poměru, jež bylo provedeno dopisem vedlejšího účastníka ze dne 17. prosince 2009, doručeným stěžovateli dne 21. prosince 2009. Stěžovatel ve své žalobě tvrdil, že nebyly splněny podmínky pro zrušení jeho pracovního poměru a trval na jeho dalším pokračování. Okresní soud však dospěl k jinému závěru, když neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru dovozoval z toho, že tento pracovní poměr zanikl již zrušením ve zkušební době. Poněvadž tedy původní pracovní poměr již neexistoval, mohlo dojít ke zrušení pracovního poměru dopisem ze dne 17. prosince 2009 pouze tehdy, pokud by předtím došlo k uzavření nové pracovní smlouvy. Ve svém odůvodnění okresní soud konstatoval, že rozvázání pracovního poměru ve zkušební době bylo možné vzít zpět pouze do 31. srpna 2009, tedy pouze do té doby, než nastaly jeho účinky. Až v dopise ze dne 20. října 2009 sdělil vedlejší účastník stěžovateli, že na ukončení pracovního poměru ve zkušební době netrvá, což byla reakce na dopis stěžovatele ze dne 21. září 2009, v němž se dovolával neplatnosti takovéhoto skončení jeho pracovního poměru. Stěžovatel však žalobu, kterou by se domáhal neplatnosti zrušení pracovního poměru, v zákonné dvouměsíční lhůtě nepodal, pročež bylo ukončení pracovního poměru ve zkušební době platné a tuto otázku již nelze přezkoumávat.
4. Proti napadenému rozsudku podal stěžovatel 1. června 2011 odvolání, kterým brojil proti nesprávnému skutkovému závěru, že k zániku pracovního poměru došlo již jeho zrušením ve zkušební době dnem 31. srpna 2009. Poté, co byl přípisem okresního soudu ze dne 6. června 2011 upozorněn, že vzhledem k tomu, že jeho žalobě bylo vyhověno, není oprávněn k podání odvolání, však stěžovatel svým podáním ze dne 13. června 2011 vzal odvolání zpět. Dne 2. června 2011 podal odvolání i vedlejší účastník, který jej však dne 17. června 2011 rovněž vzal zpět. Usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 8. srpna 2011 č. j. 16 Co 263/2011-106 bylo odvolací řízení zastaveno.
5. Stěžovatel spatřuje porušení svého základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny v tom, že okresní soud opomenutím či neprovedením jím navržených důkazů, konkrétně opomenutím důkazu výslechem účastníků, a výslechem JUDr. S. J. učinil nesprávný dílčí skutkový závěr o tom, že v případě jeho pracovního poměru byla platně sjednána zkušební lhůta. Právě z tohoto důvodu mělo přitom dojít k zániku pracovního poměru již dne 31. srpna 2009, a to na základě písemného rozvázání pracovní poměru ze dne 28. srpna 2009. Tento závěr je podle stěžovatele v přímém rozporu s obsahem některých listinných důkazů, z nichž vyplývá, že písemná forma pracovní smlouvy byla dojednána a stěžovatelem podepsána až 3. června 2009 a vedlejším účastníkem až nejdříve 12. června 2009, tj. až po nástupu žalobce do zaměstnání, ke kterému došlo 1. června 2009. Z této skutečnosti, která jednoznačně vyplývá z dopisu vedlejšího účastníka ze dne 26. října 2009 a nebyla popřena žádným z účastníků řízení, tak vyplývá neplatnost ustanovení o zkušební době. S tím koresponduje i vůle vedlejšího účastníka v pokračování pracovního poměru tak, jak byl tento v ostatních částech obsahově vymezen v pracovní smlouvě datované dnem 29. května 2009. Tyto okolnosti měly být potvrzeny i výpovědí JUDr. S. J., který pracovní smlouvu připravoval a podpisy stran v pozdějších datech zajišťoval. Dalším opomenutým důkazem je výpověď H. B., který byl u jednání, při kterých se vymezovaly podmínky pracovní smlouvy, a jehož výpovědí mělo být potvrzeno, že stěžovatel od samého počátku nesouhlasil s jakoukoliv zkušební dobou. Vzhledem k uvedeným vadám řízení tak okresní soud svým postupem, kdy sice rozhodl ve prospěch stěžovatele, avšak ve svých závěrech vycházel z opomenutých důkazů a také z neúplně zjištěného skutkového stavu, zakonzervoval nesprávné a neúplné dílčí skutkové zjištění, které mu neumožňuje domáhat se náhrady značné majetkové újmy.
II.
Posouzení podmínek pro věcné posouzení ústavní stížnosti
6. Předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, musel se zabývat otázkou, zda jsou splněny podmínky pro její projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
7. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Výjimky z uvedených pravidel lze připustit v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (srov. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04, N 6/36 SbNU 53).
8. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku okresního soudu, kterým sice bylo vyhověno žalobě stěžovatele o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, avšak z jiných než tvrzených důvodů. Podle §202 odst. 3 občanského soudního řádu, jenž stanoví nepřípustnost odvolání jen proti důvodům rozhodnutí, nemohl stěžovatel v dané věci podat odvolání proti napadanému rozsudku, neboť to nepředstavovalo zákonný procesní prostředek k ochraně jeho práv. Pokud tedy stěžovatel podal ústavní stížnost přímo proti rozsudku okresního soudu, postupoval tak v souladu s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení ze dne 14. září 2010 sp. zn. I. ÚS 475/10). Tvrzený zásah do základních práv a svobod stěžovatele přitom nebylo možné apriorně vyloučit, protože i když bylo stěžovateli vyhověno z hlediska předmětu řízení, okresní soud se v dané věci musel vypořádat s předběžnou otázkou, zda v době okamžitého zrušení trval pracovní poměr. Její hodnocení v dané věci přitom staví stěžovatele do horšího právního postavení, než o jakém panovala před vydáním napadeného rozsudku shoda mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem.
9. Skutečnost, že stěžovatel podal souběžně s ústavní stížnosti odvolání, nemá vliv na její přípustnost, neboť toto odvolání bylo nepřípustné a stěžovatel jej vzal zpět. Ústavní soud by při posouzení přípustnosti předmětné ústavní stížnosti naopak musel přihlédnout k tomu, pokud by proti napadenému rozsudku podal odvolání vedlejší účastník řízení, v důsledku čehož by nebylo možné považovat řízení před obecnými soudy za skončené a stěžovatel by měl možnost domáhat se ochrany svých základních práv a svobod v odvolacím řízení, byť sám odvolání podat nemohl. Za této situace by tak byl v rámci řízení před obecnými soudy vytvořen prostor pro vydání meritorního rozhodnutí, jímž by se stěžovatel mohl domoci toho, čehož by se jinak domáhal právě ústavní stížností. Nelze totiž vyloučit, že odvolací soud napadené rozhodnutí zruší nebo změní, případně jej potvrdí z jiných důvodů než těch, z nichž vycházel okresní soud. Pokud by přitom odvolací soud napadený rozsudek zrušil, probíhalo by řízení opětovně před okresním soudem. V případě, že by jej ale změnil nebo potvrdil, muselo by být právě takovéto rozhodnutí považováno za rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž stěžovateli příslušel, byť v odvolacím řízení mohl uplatňovat svá práva pouze tehdy, pokud odvolání podala jiná osoba. Pokaždé by však věcné posouzení ústavní stížnosti před rozhodnutím krajského soudu o podaném odvolání mohlo představovat zásah do neskončeného řízení před obecnými soudy, což Ústavnímu soudu s ohledem na subsidiární charakter ústavní stížnosti nepřísluší (srov. mutatis mutandis usnesení ze dne 12. srpna 2010 sp. zn. II. ÚS 2149/10). Poněvadž však v dané věci vzal vedlejší účastník své odvolání zpět a řízení o odvolání bylo usnesením krajského soudu zastaveno, nezakládá ani tato skutečnost důvod nepřípustnosti ústavní stížnosti.
III.
Věcné posouzení Ústavního soudu
10. Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek z hlediska námitek uplatněných stěžovatelem a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje, že není další procesní instancí v řízení před obecnými soudy a obecně mu nepřísluší ani přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, ani sjednocovat jejich judikaturu. Do jejich rozhodovací činnosti tak není oprávněn zasáhnout v případě jakékoliv nezákonnosti nebo jiné nesprávnosti, nýbrž toliko tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17). Takovýto případ představuje především porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalizmus) (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
12. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním závěrem okresního soudu, podle kterého byla zkušební doba obsažená v pracovní smlouvě sjednána platně. Okresní soud totiž opřel svůj závěr, že v době okamžitého zrušení pracovního poměru dál netrval předmětný pracovní poměr, právě o posouzení otázky platnosti zkušební doby. Přehodnocení důvodu, pro který bylo vyhověno žalobě stěžovatele, proto bylo pro stěžovatele klíčové, neboť na určení dalšího trvání pracovního poměru, jež okresní soud posuzoval jako předběžnou otázku, závisí i případná možnost uplatnění jiných nároků stěžovatele vůči vedlejšímu účastníkovi. V této souvislosti spatřuje stěžovatel porušení svého základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Ústavy v tom, že okresní soud v rámci dokazování opomenul provést některé svědecké výpovědi a přihlédnout k některým listinným důkazům, z nichž jasně vyplývá, že písemná forma pracovní smlouvy byla dojednána a podepsána až po nástupu stěžovatele do zaměstnání. Poněvadž však podle §35 odst. 1 a 3 zákoníku práce bylo možné zkušební dobu sjednat pouze písemně a nejpozději v den nástupu do práce, byla sjednána neplatně a v jejím rámci proto nemohlo dojít ani ke zrušení pracovního poměru podle §66 zákoníku práce.
13. Namítanému porušení základního práva však Ústavní soud v dané věci přisvědčit nemohl. Jak vyplývá z obsahu předmětného spisu, stěžovatel i vedlejší účastník v rámci řízení souhlasně tvrdili, že pracovní smlouva byla uzavřena ještě 29. května 2009, a tedy okresní soud neměl důvod tento závěr zpochybňovat. Rovněž se tento soud ve svém rozsudku dostatečně vypořádal s návrhy na provedení svědeckých výpovědí, jež považoval za nadbytečné vzhledem k právnímu hodnocení věci. Nelze nakonec nezmínit ani skutečnost, že stěžovatel zcela opomíjí jiný právní závěr obsažený v napadeném rozsudku. I kdyby totiž došlo ke zrušení pracovního poměru písemností ze dne 28. srpna 2009 v rozporu s §66 zákoníku práce, stěžovatel by se mohl dovolávat jeho neplatnosti pouze žalobou podle §72 zákoníku práce ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr v důsledku zrušení skončit. Lze přitom souhlasit se závěrem okresního soudu, že pokud k podání takovéto žaloby ze strany stěžovatele nedošlo, nelze otázku platnosti zrušení pracovního poměru posuzovat jako předběžnou otázku v jiném řízení. Svědecké výpovědi ve vztahu k otázce okolností vzniku pracovního poměru by na tomto závěru nemohly nic změnit.
14. Ze všech uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2011
Jan Musil
předseda senátu