ECLI:CZ:US:2011:3.US.2114.11.1
sp. zn. III. ÚS 2114/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jozefa Višvadera, soudního exekutora, zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem Praha 9, Ocelářská 799, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2011 č. j. 62 Co 215/2011-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo k odvolání správce konkursní podstaty úpadce (povinné) zrušeno usnesení ze dne 28. 3. 2011 č. j. 100 EX 21/05-67, jež vydal jako soudní exekutor, o odpočtu nákladů exekuce a o vydání nerozvrženého exekučního výtěžku poníženého o tyto náklady ve prospěch majetkové podstaty úpadce.
Soud v napadeném usnesení vyložil, že stěžovatel neměl "rozhodnutí vůbec vydat", neboť ustanovení §46 odst. 6 exekučního řádu lze aplikovat pouze na insolvenční řízení zahájená a prováděná podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a nikoliv na konkursní řízení dle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení s pokynem, aby v exekučním řízení pokračoval s vědomím, že exekuci nelze po dobu trvání konkursního řízení provést a že postup dle ustanovení §46 odst. 6 exekučního řádu zde není možný.
Podle názoru stěžovatele tímto usnesením bylo zasaženo do jeho ústavních práv vyplývajících z článku 95 odst. 1 Ústavy, který soudům ukládá řídit se při svém rozhodování zákonem. Je přesvědčen, že ustanovení §46 odst. 6 exekučního řádu se vztahuje i na konkursní řízení zahájená dle zákona o konkursu a vyrovnání, a odvolací soud mu tudíž odňal jeho zákonnou pravomoc a jeho činnost neoprávněně supluje. Pro případ, že Ústavní soud shledá ústavní stížnost nepřípustnou, stěžovatel navrhl, aby bylo jeho podání posouzeno jako návrh o rozhodnutí sporu o rozsah kompetencí mezi státními orgány dle ustanovení §120 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu").
Stěžovatel se rovněž dovolává nutnosti sjednotit rozhodovací činnost soudů, přičemž poukazuje na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 4. 2011 č. j. 41 C 90/2010-89 v řízení o žalobě podané proti němu správcem konkursní podstaty úpadce o zaplacení exekučního výtěžku, který sice shledal existenci pravomoci stěžovatele rozhodnout dle ustanovení §46 odst. 6 exekučního řádu, ale z důvodu jeho nečinnosti dovodil rovněž pravomoc soudu, a proto mu uložil povinnost exekuční výtěžek správci konkursní podstaty vyplatit; tím mu byla uložena povinnost vydat exekuční výtěžek duplicitně.
Ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním pořádkem.
Z toho plyne, že stát a jiné orgány veřejné moci k ústavní stížnosti legitimovány nejsou.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Stejně tak Ústavní soud rozhodne, jde-li o návrh, k jehož projednání podle §43 odst. 1 písm. d) není příslušný.
Exekutor je soukromou osobou, jež však ve vymezené právní sféře a z pověření soudu vykonává veřejnou moc, jelikož platí, že úkony exekutora pověřeného soudem provedením exekuce se považují za úkony soudu (srov. ustanovení §28 exekučního řádu), a při výkonu této funkce exekutor logicky nadán být základními právy nemůže (srov. usnesení ze dne 19. 12. 2007 sp. zn. II. ÚS 3123/07).
Proto není ani osobou legitimovanou k podání ústavní stížnosti, nejde-li o situace, kdy jiné orgány veřejné moci rozhodují o jeho "osobních" nárocích, jmenovitě o nákladech exekuce ve smyslu §87 odst. 1 exekučního řádu (srov. nález ze dne 2. 11. 2004 sp. zn. IV. ÚS 630/03, N 162/35 SbNU 215 a usnesení ze dne 1. 8. 2006 sp. zn. II. ÚS 172/03). Tak tomu v dané věci není, neboť stěžovatel - jako rozhodující orgán - se domáhá "ochrany" před jiným rozhodujícím orgánem (vyššího stupně), který jím vydané rozhodnutí v řádném instančním přezkumném režimu zrušil. Což je totéž, jako kdyby se soud prvního stupně bránil ústavní stížností proti rozhodnutí soudu odvolacího, nebyl-li by spokojen s tím, že jeho rozhodnutí v konkrétní věci zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Je ostatně příznačné, že se stěžovatel co do dotčení svých ústavně zaručených práv dovolává toliko článku 95 odst. 1 Ústavy, který mu však žádné takové právo očividně nekonstituuje; ukládá sice soudu (a to i odvolacímu) řídit se zákonem, tomu však neodpovídá právo rozhodujícího orgánu nižšího stupně se toho domáhat.
Z posledně uvedených důvodů nelze stěžovatelovo podání pojímat (jak se domnívá) ani jako návrh v řízení ve sporu o rozsah kompetencí státních orgánů dle ustanovení §120 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nejde o vztah "kompetenční", nýbrž o kolizi v právním názoru ve vztahu (procesní) instanční podřízenosti. K projednání takového návrhu tudíž není Ústavní soud příslušný.
Příslušnost Ústavního soudu k rozhodování o stěžovatelově návrhu nemůže být založena ani tvrzenou nejednotnou rozhodovací činností Městského soudu v Praze, jelikož úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury obecných soudů. Ani o namítané duplicitě uložení povinnosti vydat exekuční výtěžek nemůže být řeč, neboť se tak mohlo stát toliko v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 4 pod. sp. 41 C 90/2010-89, jelikož v řízení předmětném bylo odvolacím soudem takové rozhodnutí odstraněno.
Poněvadž je tedy ústavní stížnost návrhem jednak podaným "někým zjevně neoprávněným", jednak k jeho "projednání není Ústavní soud příslušný", nezbylo ji než soudcem zpravodajem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a d) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2011
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj