ECLI:CZ:US:2011:3.US.2129.11.1
sp. zn. III. ÚS 2129/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. Z. Š. a 2. Ing. B. Š. a 3. M. V. a 4. A. J. M. V., všech zastoupených Mgr. Ditou Křápkovou, advokátkou v Brně, Obilní trh 4, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2011 č. j. 56 Co 39/2011-182 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 25. 5. 2010 č. j. 18 C 346/2009-134, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušení shora uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o částku 38.700,- Kč s příslušenstvím, s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Stěžovatelé uvádějí, že odvolací soud dospěl ke skutkovým zjištěním, která nemají oporu v provedeném dokazování, a porušil tím zásadu volného hodnocení důkazů. Odvolací soud měl při svém rozhodování porušit také zásadu rovnosti všech účastníků řízení, neboť při posuzování platnosti předmětné nájemní smlouvy přihlížel k tomu, zda je případná platnost či neplatnost smlouvy ve prospěch či neprospěch vedlejšího účastníka (v řízení před obecnými soudy žalovaného). Obecné soudy, dle stěžovatelů, poskytly bez rozumného důvodu vedlejšímu účastníkovi zvýhodnění, která naprosto přesahují rámec ochrany vyplývající ze zákonných ustanovení o nájmu bytu. Svým rozhodnutím zasáhly obecné soudy též do vlastnického práva stěžovatelů.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Šumperku napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelů, kterou se domáhali zaplacení částky 19.350,- Kč k ruce společné a nedílné stěžovatelů 1. a 2., a částky 19.350,- Kč k ruce společné a nedílné stěžovatelů 3. a 4. Této částky se domáhali z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout na straně vedlejšího účastníka užíváním bytu bez právního důvodu. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny normami ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Jádrem ústavní stížnosti jsou výhrady stěžovatelů proti hodnocení důkazů a z něj vyvozeným skutkovým zjištěním obecných soudů ve vztahu k otázce platnosti nájemní smlouvy, resp. vzniku bezdůvodného obohacení na straně vedlejšího účastníka. Stěžovatelé zevrubně popsali, které důkazy obecné soudy nesprávně hodnotily, přičemž po Ústavním soudu žádají rozhodnutí přisvědčující jejich právnímu názoru. Z obsahu ústavní stížnosti, resp. z absence jakékoli ústavněprávní argumentace, tak očividně plyne, že jej, v rozporu se shora uvedenými zásadami, pokládají jen za další přezkumnou instanci v režimu obecného soudnictví, jíž však není.
Stěžovatelé spatřují v napadených rozhodnutích porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž z předcházejícího řízení je zřejmé, že právě tímto ustanovením zaručené právo jim upřeno nebylo. Jejich námitkami se pečlivě zabývaly soudy obou stupňů, které rozhodly na adekvátně zjištěném skutkovém základě a své závěry náležitě odůvodnily. V napadených rozhodnutích Ústavní soud neshledal výkladový exces, nepředvídatelnou libovůli v rozhodování, ani absenci logického a srozumitelného odůvodnění přijatých skutkových závěrů.
Obecné soudy na základě podrobného zjišťování skutkového stavu dospěly k závěru, že žaloba stěžovatelů není důvodná, neboť u žalovaného došlo k platnému prodloužení nájmu k bytu, specifikovanému v rozsudcích. K uvedenému prodloužení nájmu došlo dříve, než přešlo vlastnictví bytového domu, v němž se byt nachází, na stěžovatele. Stěžovatelé, jako právní nástupci původního vlastníka, do uvedeného smluvního vztahu vstoupili, a byli vázáni projevem vůle předchozího vlastníka. Žalovaný tedy užíval předmětný byt v žalovaném období na základě řádného právního titulu. Pokud obecné soudy uzavřely, že se žalovaný neobohatil na úkor stěžovatelů a žádné bezdůvodné obohacení na straně žalovaného nevzniklo, jde o právní závěr nezávislého soudu, do něhož je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Závěrem je nutno zmínit, že právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelé dovolávají, není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá jejich představám, ale je jím zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V projednávaném případě obecné soudy stanovené elementární požadavky spravedlnosti respektovaly.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než jejich ústavní stížnost, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu