ECLI:CZ:US:2011:3.US.2130.11.1
sp. zn. III. ÚS 2130/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. září 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti TEMPLUM - společenské hry s. r. o., se sídlem Radlická 49, 150 00 Praha 5, zastoupené Mgr. Vladislavem Jirkou, PhD., advokátem se sídlem Radlická 28, 150 00 Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2011 č. j. 53 Co 94/2011-156 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. února 2011 č. j. 26 C 91/2010-130, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 20. 7. 2011, napadá stěžovatelka obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2, 3, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1, 2, 3, 4, čl. 36 odst. 1, 2, 3, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 3b, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy ČR.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že její obsah hodlá dále doplňovat a požádala v této souvislosti Ústavní soud o "poskytnutí adekvátních lhůt", resp. lhůty "alespoň tří měsíců k dalšímu doplnění ústavní stížnosti".
Napadeným usnesením stěžovatelka vytýká jejich údajnou "závadnost" a "nepřezkoumatelnost", stejně jako neúplnost jejich odůvodnění.
Ke skutkové stránce věci stěžovatelka uvádí, že v letech 2008 - 2009 jí byly Pražskou energetikou, a. s. způsobeny značné škody, jejichž náhrad je nucena se domáhat soudní cestou. Dne 17. 2. 2010 byl stěžovatelce odpojen přívod elektrické energie a odmontován elektroměr. Za této situace není stěžovatelka schopna pokračovat v podnikání ani v účinném hájení svých práv a zájmů. Protože si z tohoto důvodu není schopna zajistit příjmy ze své podnikatelské činnosti, splňuje prý předpoklady pro neplacení soudních poplatků. Spolu s žádostí o osvobození od soudních poplatků stěžovatelka vznesla v jí zahájených řízeních námitky podjatosti, neboť se domnívá, že soudy i soudci, kteří by měli rozhodovat spory stěžovatelky a Pražské energetiky, a. s. jako žalované, jsou podjatí "pro jejich smluvní vztah k žalované straně" a měli by být proto z řízení a rozhodování v těchto sporech vyloučeni.
Stěžovatelka nesouhlasí s postupem obvodního soudu a tvrdí, že soud pochybil, pokud před rozhodnutím o zastavení řízení nezkoumal její finanční situaci a majetkové poměry existující v době doručení výzvy k úhradě soudního poplatku. K zastavení řízení tak podle názoru stěžovatelky nebyly dány předpoklady, neboť stěžovatelka nezavinila, že nemohla podmínkám výzvy k zaplacení vyhovět.
V doplnění ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud obdržel dne 20. 7. 2011, stěžovatelka nesouhlasí s postupem obvodního soudu, pokud tento zrušil své usnesení ze dne 3. 2. 2011 č. j. 26 C 91/2010-127 a tvrdí, že takový postup se jeví jako "formalistický", neboť nijak nepřispěl k řešení otázky související s žádostí stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků.
Závěrem stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady jejího právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem zcela zaplatí stát.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 4. 2. 2011 č. j. 26 C 91/2010-130 zrušil své usnesení ze dne 3. 2. 2011 č. j. 26 C 91/2010-127 a zastavil řízení stěžovatelky jako žalobkyně proti žalované Pražské energetice, a. s. Praha o zaplacení částky 118 534,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že soud vyzval stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku již usnesením ze dne 3. 5. 2010 sp. zn. 26 C 91/2010, a proto duplicitní rozhodnutí podle ustanovení §12 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., zrušil.
Protože stěžovatelka i přes výzvu soudu ke dni rozhodnutí soudu nezaplatila poplatek z návrhu na zahájení řízení, soud zastavil řízení podle §9 odst. 1 citovaného zákona.
Městský soud v Praze napadeným usnesením odmítl odvolání stěžovatelky proti výroku obvodního soudu o zrušení usnesení ze dne 3. 2. 2011 (výrok I) a usnesení obvodního soudu ve výroku o zastavení řízení a o nákladech řízení potvrdil (výrok II).
V souvislosti s odmítnutím odvolání stěžovatelky městský soud konstatoval, že nyní již zrušené usnesení bylo přinejmenším nadbytečné, neboť obvodní soud v předmětném řízení již jedno usnesení s výzvou k zaplacení poplatku ze žaloby vydal; protože se jedná o rozhodnutí, jímž se upravuje vedení řízení, není proti němu odvolání přípustné [§202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
III.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahy napadených usnesení, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Nejprve je třeba zdůraznit, že závěr městského soudu o nepřípustnosti odvolání proti usnesení obvodního soudu je správný. Usnesení obvodního soudu, jímž bylo zrušeno v pořadí "druhé" usnesení téhož obsahu, je svým charakterem rozhodnutím, kterým se upravuje vedení řízení, přičemž v této části výroku nejde o rozhodnutí, které by mělo vliv na rozhodnutí ve věci samé, a nemůže proto být na újmu práv účastníků řízení, tedy ani stěžovatelky. Odvolání stěžovatelky bylo proto, i přes nesprávné poučení obvodního soudu, důvodně odmítnuto podle ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné.
Městský soud v Praze se v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval námitkami stěžovatelky týkajícími se údajné podjatosti nejen rozhodující soudkyně JUDr. Štěpánky Dvouleté, ale i všech soudců Obvodního soudu pro Prahu 10, Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, přičemž lze souhlasit s jeho závěrem, že důvodem podjatosti by nemohl být (případný) smluvní vztah soudu s žalovanou, ale jen některá ze skutkových podstat uvedená v §14 o. s. ř.
Stěžovatelka městskému soudu vytýká, že se blíže nezabýval v rámci podaného odvolání tím, zda se u stěžovatelky (v mezidobí) nezměnily poměry do té míry, že by mohlo dojít ke změně dosavadního negativního rozhodnutí soudu v této otázce ze dne 17. 12. 2010. Stěžovatelka však ani v podaném odvolání netvrdila a nedoložila žádné konkrétní skutečnosti a důkazy odůvodňující relevantnost takového závěru.
Ústavní soud vzal v úvahu, že stěžovatelka již dříve i přes výzvu soudu na základě své žádosti o osvobození do soudních poplatků nepředložila svou účetní závěrku za rok 2009, byť je povinnost vést účetnictví a tedy i sestavovat a vyhotovovat účetní závěrku povinností vyplývající ze zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, jak ostatně výslovně uvedl i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2011 sp. zn. III. ÚS 777/11, na které Ústavní soud pro krátkost odůvodnění jako na správné odkazuje. I v projednávané ústavní stížnosti ve vztahu k námitkám stěžovatelky platí, že "má-li dotčený účastník řízení těžit z výhody, kterou mu výjimka z pravidla platit soudní poplatky poskytuje, měl by nejprve sám plnit elementární povinnosti, které pro něj plynou z právních předpisů a požadavků, které vůči němu obecné soudy zcela oprávněně vznesou." Stěžovatelka tedy nemůže důvodně očekávat, že povinnosti, které jsou spojeny s prokázáním splnění předpokladů pro osvobození od povinnosti platit soudní poplatek, bude za ni a v její prospěch plnit někdo jiný. Prokázání důvodnosti osvobození od soudních poplatků je plně na tom účastníku řízení (§120 odst. 1 o. s. ř.), který takového dobrodiní zákona hodlá využít. Jestliže stěžovatelka důkazní břemeno v této záležitosti neunesla, bylo zastavení řízení zákonným a logickým vyústěním nezaplaceného soudního poplatku z podané žaloby.
Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelky, proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
V souvislosti s odmítnutím ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost, Ústavní soud neměl důvod zabývat se žádostí stěžovatelky o "prodloužení lhůty k dalšímu doplnění ústavní stížnosti", neboť stěžovatelce nic nebránilo v tom, aby již s ohledem na četnost svých podání adresovaných Ústavnímu soudu i tuto ústavní stížnost ještě před jejím podáním náležitě odůvodnila.
Podle ustanovení §83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů soudce zpravodaj rozhodne na návrh stěžovatele podaný před prvním ústním jednáním, že náklady zastoupení stěžovatele zcela nebo zčásti zaplatí stát, odůvodňují-li to jeho osobní a majetkové poměry, zejména nemá-li dostatečné prostředky k placení nákladů spojených se zastoupením (§29 a §30 citovaného zákona) a nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta. V projednávané věci posledně uvedená podmínka nebyla splněna. Proto není možné návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů jejího zastoupení vyhovět.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu