ECLI:CZ:US:2011:3.US.2173.11.1
sp. zn. III. ÚS 2173/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. září 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. R. N., právně zastoupené JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem AK se sídlem Náměstí 18, 594 01 Velké Meziříčí, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. května 2011 č. j. Nco 19/2011-92, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. července 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. května 2011 č. j. Nco 19/2011-92, a to pro porušení článku 36 odst. 1 a článku 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 10 Všeobecné deklarace lidských práv a dále článku 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. května 2011 č. j. Nco 19/2011-92 bylo rozhodnuto, že soudci Krajského soudu v Brně JUDr. Michaela Svobodová, Mgr. Monika Kyselová a JUDr. Marek Cigánek nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15 Co 468/2008.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Stěžovatelka uvádí, že má důvodné pochybnosti o nepodjatosti všech soudců Krajského soudu v Brně, včetně JUDr. Michaely Svobodové, Mgr. Moniky Kyselové a JUDr. Marka Cigánka. Celá kauza ve věci stěžovatelky započala tak, že její matka JUDr. D. N. se obrátila na Ministerstvo spravedlnosti poté, co zjistila, že v konkurzním řízení, kde byla ustanovena správcem konkurzní podstaty, je snaha jednoho člena věřitelského výboru za podpory konkurzního soudu, konkrétně Mgr. E. K., zpeněžit majetek úpadce hluboko pod jeho tržní hodnotu a vyvést tak skutečný zisk z jeho zpeněžení mimo konkurz, což se následně také stalo a ušlý zisk činí cca 18 mil. Kč. Následně byla matka stěžovatelky z funkce správce konkurzní podstaty odvolána, přestože konkurzní soud konstatoval, že svým postupem žádnou škodu konkurzní podstatě nezpůsobila, spíše naopak. Vzhledem k tomu, že matka stěžovatelky se proti rozhodnutí o odvolání z funkce správce konkurzní podstaty odvolala a požadovala prošetření celého případu, nový správce konkurzní podstaty a dozorující konkurzní soudkyně Mgr. E. K. reagovali tak, že vůči matce stěžovatelky a celé její rodině, byly podány žaloby, podněty k prošetření na Českou advokátní komoru, vedení Krajského soudu v Brně, Policii ČR. Ze strany nového správce konkurzní podstaty došlo k medializaci těchto soudních řízení vedených proti stěžovatelce a její rodině, aniž by ve věcech bylo pravomocně rozhodnuto a tím došlo ke značnému poškození dobrého jména celé rodiny stěžovatelky. Všechny podněty byly jako nedůvodné vůči rodině stěžovatelky zamítnuty, kromě těch, které mají přímou spojitost s Krajským soudem v Brně. Stěžovatelka poukazuje na to, že i když žaloby vůči ní a ostatním podával za správce konkurzní podstaty advokát za dozoru konkurzní soudkyně Mgr. E. K., byly všechny podány u nepříslušného soudu, a to u Krajského soudu v Brně, pracoviště Husova 15, i když z jednotlivých podání je zřejmé, že žaloba vedená proti stěžovatelce, M. N. a Ing. E. Z. je žalobou z oblasti pracovněprávní. Podle stěžovatelky je z jednotlivých případů zřejmé, že přestože jsou žaloby vyřizovány v různých obdobích a jedná se různorodou civilní agendu, tak v rámci Vrchního soudu v Olomouci jsou vždy rozhodovány u stejného senátu, a to senátu, který je speciálním odvolacím senátem pro konkurzní řízení Mgr. E. K. ve složení soudců Mgr. Milana Poláška, JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Heleny Krejčí.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Dle ust. §14 odst. 1 občanského soudního řádu jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci nebo mohl-li by být rozhodnutím soudu přímo nebo zprostředkovaně (např. osobou blízkou) dotčen ve svém právním či společenském postavení; soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě být vztah přátelský či naopak nepřátelský.
Dosavadní judikatura Ústavního soudu spočívá na premise, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci může být založeno nikoliv jen na skutečně prokázané podjatosti, ale je dáno již tehdy, lze-li mít pochybnosti o jeho nepodjatosti (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 167/94 dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Ústavní soud také poznamenal, že rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního, což znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto, nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, či ze subjektivních pocitů příslušného soudce, nýbrž i z právního rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 105/01, sp. zn. I. ÚS 371/04). Ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva považuje Ústavní soud za validní kritérium tzv. jevovou stránku věci. Za objektivní však nepovažuje to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví účastníkovi řízení, ale za rozhodující považuje reálnou existenci objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým - nikoliv nezaujatým - vztahem k věci (srov. věc Chmelíř proti České republice, Application no. 64935/01).
V souzené věci Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že žalovaná (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, jež by se týkaly jednání či postojů některého ze soudců, kteří mají rozhodovat o odvolání žalobce proti rozsudku prvostupňového soudu. Ve vztahu k nim lze, uvedl vrchní soud, z obsahu námitky dovozovat pouze obavu žalované, že by mohli mít zájem na tom, aby rozhodnutím v projednávané věci podpořili postup vedení soudu vůči otci žalované. Vrchní soud dovodil, že žalovaná neuvedla žádné konkrétní tvrzení, z něhož by bylo možno dovodit, že by snad soudci Krajského soudu v Brně JUDr. Michaela Svobodová, Mgr. Monika Kyselová a JUDr. Marek Cigánek měli být vedením soudu ovlivňováni, jak mají postupovat či rozhodnout v daném odvolacím řízení. Nic takového nevyplývá ani z vyjádření jmenovaných soudců k námitce podjatosti. Vrchní soud uzavřel, že žalovaná žádné konkrétní skutečnosti, jež by byly způsobilé vyvolat pochybnost o nepodjatosti soudců neuvádí a tyto se nepodávají ani z obsahu předloženého spisu. Proto Vrchní soud v Olomouci rozhodl, že tito soudci z projednávání a rozhodnutí dané věci vyloučeni nejsou.
Ústavní soud ověřil, že závěrům vrchního soudu obsaženým v napadeném rozhodnutí nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Vrchní soud své rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnil, uvedl, jakými úvahami se při rozhodování řídil. Právní názor vrchního soudu byl přijat v souladu s ústavní nezávislostí soudní moci (článek 81 a článek 82 Ústavy České republiky). Argumentaci vrchního soudu, tak jak je rozvedena v napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah.
Ústavní soud ověřil, že vrchní soud v souzené věci rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu