ECLI:CZ:US:2011:3.US.2197.11.2
sp. zn. III. ÚS 2197/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. C., zastoupené JUDr. Jarmilou Pospíšilovou, advokátkou se sídlem Prostějov, Havlíčkova 22, proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. 12 Co 412/2010 a Okresního soudu v Prostějově ze dne 23. 12. 2009 č. j. 15 Nc 4194/2007-12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů v její exekuční věci, a to pro tvrzené porušení článku 1 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jmenovitě práva na spravedlivý proces, jakož i pro porušení principu rovnosti.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. 12 Co 412/2010 potvrdil usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 23. 12. 2009 č. j. 15 Nc 4194/2007-12, jímž byl zamítnut návrh na odklad exekuce nařízené na majetek stěžovatelky (povinné). Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že nejsou splněny podmínky odkladu exekuce dle §266 odst. 1 o. s. ř., jehož se stěžovatelka dovolávala, neboť nepříznivá majetková situace, na kterou poukazovala, nenese potřebné znaky přechodnosti. V odvolání nově uplatněné námitky (vycházející ze souvisejícího trestního řízení, z nějž by podle stěžovatelky mělo vyplynout, že vymáhané plnění jí bylo uloženo neprávem), odvolací soud kvalifikoval jako nový návrh na odklad exekuce, jímž se bude nejprve zabývat soud prvního stupně.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že exekuční titul má původ v leasingové smlouvě uzavřené mezi ní a oprávněnou, v minulosti byla trestně stíhána za jednání spočívající v převzetí předmětu leasingu a neplacení leasingových splátek, avšak byla obžaloby zproštěna, neboť se ukázalo, že předmětný skutek nespáchala. Je proto přesvědčena, že je tím dán důvod pro odklad exekuce dle ustanovení §266 odst. 2 o. s. ř., jelikož ve světle zprošťujícího rozsudku má v úmyslu se domáhat obnovy řízení a dosáhnout zrušení rozhodnutí, jež je v dané věci exekučním titulem.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje každému domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo jí však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně měla k dispozici opravný prostředek, který využila, a nikterak se nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, resp. že by její postavení v řízení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.
Výjimkou jsou - co do právního posouzení věci - situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo (§266 odst. 1 o. s. ř.), vyložily je zcela standardně, a na odůvodnění jejich rozhodnutí (zejména odvolacího soudu) lze bezezbytku odkázat. Ostatně ani stěžovatelka jim nikterak neoponuje; jak jí přiléhavě vysvětlil odvolací soud, její odvolací námitky (a totéž platí i o námitkách vtělených do ústavní stížnosti) zcela míjí prostor, jenž svým návrhem podle §266 odst. 1 o. s ř. vymezila, a v němž se kritizovaná rozhodnutí pohybují, jestliže se napříště dovolává (obsahově) již nikoli odkladu podle podmínek §266 odst. 1, nýbrž podle §266 odst. 2 o. s. ř. Pakliže odvolací soud proklamoval, že toto stěžovatelčino "odvolání" bude nadále posuzováno (soudem prvního stupně) jako nový návrh na odklad provedení exekuce, nemůže být o nedostatku "spravedlivého procesu" na straně stěžovatelky řeč.
Podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tedy splněny evidentně nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2011
Jiří Mucha
předseda senátu