ECLI:CZ:US:2011:3.US.2199.11.1
sp. zn. III. ÚS 2199/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. H., zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem v Kladně, Huťská 1383, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 4. 2010 č. j. 3 T 74/2009-168, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2010 č. j. 10 To 356/2010-247 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 3. 2011 č. j. 3 Tdo 264/2011-18, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že byla porušena jeho základní práva na spravedlivý proces, garantovaná čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále základní práva, zakotvená v čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 8, ve spojení s čl. 40 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Pro skutkovou základnu je určující, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 4. 2010 č. j. 3 T 85/2009-168 uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví dle §224 odst. 1, 2 trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 21 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 3 roků a 6 měsíců. Společně s tím mu byl dle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 trestního zákona uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 6 let. Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze dne 19. 10. 2010 č. j.
10 To 356/2010-247 zamítnuto. Proti usnesení Krajského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 3. 2011 č. j. 3 Tdo 264/2011-18 odmítnuto.
Stěžovatel před Ústavním soudem v zásadě zopakoval argumentaci předestřenou před obecnými soudy, kdy zejména uvádí, že je přesvědčen, že Okresní soud v Kladně a společně s ním i Krajský soud v Praze a Nejvyšší soud jednoznačně pochybily tím, že nevzaly v potaz všechny rozhodné skutečnosti k náležitému objasnění skutkového stavu, provedené důkazy hodnotily zcela jednostranně ve snaze stěžovatele usvědčit ze spáchání trestného činu, nadto ani nezohlednily některé provedené důkazy, které by mohly vnést do procesu objasňování skutkového stavu zcela jiný úhel pohledu.
Dle názoru stěžovatele je primární důkaz, o který opřely soudy svá rozhodnutí, znalecký posudek vypracovaný ústavem V. V. V. Expert, konkrétně znalcem Ing. V. Pokud stěžovatel odhlédne od toho, že vůči tomuto znalci je vedeno trestní stíhání z podnětu soudce J. Ř. za zmanipulování znaleckého posudku, což by samo o sobě měl být důvod pro zvážení, zda má skutečně tento znalecký posudek zákonný obsah a vypovídací hodnotu, je především zcela tristní, že přestože obhajoba předložila znalecký posudek Ing. J. T., který splňoval veškeré předpoklady znaleckého posudku ve smyslu trestního řádu, byl zcela nedůvodně upřednostněn prvý znalecký posudek bez bližšího objasnění. Pokud Krajský soud v Praze vyslechl znalce T. s tím, že konstatoval, že znalec vypracoval rektifikaci pouze na základě jediné fotografie, je k tomuto nutno uvést, že vypovídací hodnota fotografií je stejná, neboť všechny byly pořízeny na místě dopravní nehody a není tak možno označit některou z fotografií - pro účel zpracování znaleckého posudku - za vhodnější než jinou. Znalec tedy pro výpočet rektifikace použil odpovídající podklad, který byl založen v trestním spise a byl součástí důkazního materiálu a pokud soud měl pochybnosti o způsobu výpočtu, resp. pochybnosti o závěrech Ing. T., nicméně pouze z titulu vizuální kontroly fotografií, měl v daném případě zvolit odbornou metodu posouzení věrohodnosti těchto závěrů v konfrontaci se znaleckým posudkem původním a dle zásady spravedlivého rozhodování ve věci nechat zadat vyhotovení revizního znaleckého posudku, resp. věc vrátit soudu prvního stupně, aby takovýto důkaz zajistil. Je zcela evidentní, že proces rektifikace je procesem velice odborným a, ve vší úctě k technickým znalostem senátu krajského soudu, nemohou být takové závěry vyvráceny prostým konstatováním, že byly provedeny pouze na základě jedné fotografie, nadto takové, která je součástí spisového materiálu. Pokud soud takovýto závěr učinil, prakticky tím dle názoru stěžovatele popřel objektivnost důkazů zajištěných orgány činnými v trestním řízení a tím popřel jeho zákonnost jako celku. Stěžovatel shledává základní pochybení v tom, že důkazy nebyly hodnoceny objektivně, ale striktně jednostranně a technické závěry uvedené ve znaleckém posudku Ing. T. byly soudem bez hlubší znalosti technických procesů vyvráceny prostým právním názorem. Přestože soud není vázán závěry znaleckého posudku, způsob, jakým byl znalecký posudek obhajoby hodnocen, a závěry, které z něho byly soudem interpretovány (možno říci i desinterpretovány), jsou zcela v rozporu se zásadou rovnosti účastníků v řízení.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 81, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 tr. řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, jak se v posuzované věci stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle rozebírá skutkové závěry obecných soudů, avšak tyto jsou v rozsudcích soudu prvního a druhého stupně řádně a podrobně odůvodněny a není úlohou Ústavního soudu je svým uvážením přehodnocovat.
Krajský soud v Praze se velmi podrobně zabýval argumentací stěžovatele, že prvoinstanční soud důkazy nesprávně vyhodnotil a v důsledku toho dospěl k chybným skutkovým a právním závěrům. Podrobně se zabýval posudkem Ing. T. (str. 2 až 5), přistoupil k výslechu tohoto znalce, avšak znalec při svém výslechu nebyl schopen svá zjištění obhájit. Rovněž Nejvyšší soud konstatuje, že obecné soudy přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vycházely, a stejně tak vysvětlily (zejména soud odvolací), proč akceptovaly znalecký posudek z oboru silniční dopravy zpracovaný ústavem V. V. V. Expert, a. s., a následnou výpověď (učiněnou před soudem) jedním z jeho zpracovatelů Ing. V. Odvolací soud se zabýval okolnostmi, ze kterých oba zpracovatelé posudků vycházeli, stejně jako rozpory mezi nimi, a vysvětlil, proč se přiklonil ke správnosti posudku podaného znaleckým ústavem, a to především s ohledem na brzdné stopy zanechané na místě nehody vozidlem poškozeného a poukaz na ně s vysvětlením vzniku a příčiny předmětné dopravní nehody. Z hlediska ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) a zásady volného hodnocení důkazů upravené v §2 odst. 6 tr. řádu nelze rozhodnutí obecných soudů nic vytknout.
Ústavní soud posuzuje spravedlnost řízení před obecnými soudy vždy jako celek a bere z hlediska práva na obhajobu v úvahu všechna stadia trestního řízení, včetně řízení o řádných a mimořádných opravných prostředcích. Za situace, kdy nebylo shledáno, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení stěžovatelem tvrzených základních práv, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnout jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu