ECLI:CZ:US:2011:3.US.2200.09.2
sp. zn. III. ÚS 2200/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, o ústavních stížnostech obchodní společnosti ANIDOR s.r.o., IČO: 27473261, se sídlem Sulkovská 80, 569 92 Bystré, zastoupené JUDr. Miroslavem Bartoněm, advokátem, se sídlem Záhřebská 577/33, 120 00, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Nco 152/2009-392 ze dne 25. 6. 2009 a č. j. Nco 153/2009-180 ze dne 25. 6. 2009, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, a Mgr. Petra Stejskala, správce konkursní podstaty úpadce VITKA Brněnec a.s., IČO: 00174131, Pod Vinicí 729, 552 03 Česká Skalice (sídlo úpadce), se sídlem v Hradci Králové, Jeronýmova 814, 500 02 (sídlo správce konkursní podstaty), jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem došlým dne 20. srpna 2009 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím.
2. Stěžovatelka tvrdí, že citovanými rozhodnutími bylo zasaženo do jejího základního práva na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce dle čl. 36 odst. 1 a dle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť soud, jenž napadené rozhodnutí vydal, se nedostatečně vypořádal se skutečnostmi uvedenými v námitce podjatosti k soudkyni JUDr. Jolaně Maršíkové, chybně je vyhodnotil a rozhodl, že uvedená soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodování věci, v důsledku čehož je porušeno právo stěžovatelky na nezávislý a nestranný soud. Proto navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
II.
3. Ústavní stížnost stěžovatelky vedená pod sp. zn. III. ÚS 2200/09 směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Nco 152/2009-392 ze dne 25. 6. 2009, a její další ústavní stížnost vedená pod sp. zn. IV. ÚS 2201/09 směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Nco 153/2009-180 ze dne 25. 6. 2009 byly spojeny ke společnému řízení a nadále jsou vedeny pod sp. zn. III. ÚS 2200/09, neboť podle ustanovení §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením §112 odst. 1 občanského soudního řádu, mohl Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků. V případě uvedených ústavních stížností se jednalo o věci, které spolu skutkově souvisejí - byla namítána podjatost soudkyně JUDr. Jolany Maršíkové, dále byla dána jednota stěžovatele, účastníka i vedlejšího účastníka řízení a směřují proti obdobným rozhodnutím. Ústavní soud proto z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení dle uvedených zákonných ustanovení tyto věci ke společnému řízení spojil usnesením Ústavního soudu ze dne 1. prosince 2009 č. j. III. ÚS 2200/09-12.
4. Ústavní soud nepovažoval za nutné vyžádat si kompletní soudní spis, neboť shledal, že se rozhodné skutečnosti shodně podávají jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z kopií napadených rozhodnutí, které stěžovatel k návrhům připojil.
III.
5. Ústavní soud musí nejprve zkoumat, zda návrh splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V tomto směru se nejdříve zabýval otázkou projednatelnosti (přípustnosti) návrhu z pohledu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
6. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.
7. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky (viz ustanovení §75 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu). Přitom pojem "vyčerpání" znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci.
8. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
9. Toto pravidlo interpretuje ustálená judikatura Ústavního soudu tak, že "ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon má na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím" [např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53) dostupný in http://nalus.usoud.cz]. Jinými slovy - tam, kde dosud nebylo vydáno meritorní rozhodnutí a nejde tak o nereparovatelný zásah do základních práv, podřizuje Ústavní soud rozsah své přezkumné a rozhodovací činnosti zásadám zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Ústavní soud zasahuje v těchto případech výjimečně jen proti rozhodnutím, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo, přičemž pozdější zásah Ústavního soudu by již nebyl s to odstranit porušení základních práv stěžovatelky.
10. Stěžovatelka byla toho názoru, že napadené rozhodnutí je nesprávné a nedostatečně odůvodněné. Napadené usnesení je sice pro soud i pro účastníky řízení závazné, avšak nebrání jim, aby námitku podjatosti uplatnili později v průběhu civilního řízení soudního, neboť rozhodnutím nadřízeného soudu o námitce podjatosti nemusí být otázka vyloučení soudce v civilním řízení soudním definitivně vyřešena. Podle §16b o. s. ř. totiž rozhodnutím nadřízeného soudu o námitce podjatosti nejsou dotčena ustanovení §205 odst. 2 písm. a), §219a odst. 1 písm. a), §229 odst. 1 písm. e) a §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelka může podjatost uvedené soudkyně uplatnit jako důvod odvolání proti meritornímu rozhodnutí prvoinstančního soudu, dále jako důvod žaloby pro zmatečnost proti pravomocnému rozhodnutí prvoinstančního nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, a k podjatosti může rovněž na základě přípustného dovolání případně přihlížet i Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení.
11. Ačkoli je žaloba pro zmatečnost mimořádným opravným prostředkem (srov. ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), je nutné ji považovat za procesní prostředek, který zákon poskytuje k ochraně práva (srov. ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
12. Byť tedy stěžovatelka považovala napadené usnesení Vrchního soudu v Praze za nezvratné, nebylo možno tuto její argumentaci přijmout. V daném případě stěžovatelka podala ústavní stížnost za situace, kdy meritorně dosud obecnými soudy rozhodnuto nebylo. Lze zajisté souhlasit se stěžovatelkou potud, pokud namítá, že rozhodování ve věci musí být spravedlivé a že by odporovalo ústavním principům, pokud by věc byla rozhodnuta soudcem, který ji rozhodovat neměl, protože měl být z rozhodování vyloučen. Avšak bude-li mít v dalším průběhu řízení stěžovatelka za to, že právě taková situace v její věci nastala, nic jí nebude bránit, aby proti ní brojila v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které občanský soudní řád předvídá a jež jí tak jsou dány k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatelka nadále domnívat, že stav protiústavnosti jí tvrzený napraven nebyl, mohla by se zásahu Ústavního soudu domáhat.
13. Stěžovatelka netvrdila a Ústavní soud neshledal ani důvody pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
IV.
14. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, a ústavní stížnost je tak podána předčasně. Proto nezbylo soudci zpravodaji než ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2011
Pavel Rychetský
soudce zpravodaj