ECLI:CZ:US:2011:3.US.2284.11.1
sp. zn. III. ÚS 2284/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. září 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Věrou Vlčkovou, advokátkou v Brně, Josefská 25, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 5. 2011 č. j. 7 Tdo 565/2011-30, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2011 č. j. 3 To 4/2011-391 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2010 sp. zn. 46 T 9/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí, neboť tvrdil, že byla porušena jeho práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Ústavou ČR.
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2010 sp. zn. 46 T 9/2010 uznán vinným 1) zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, 2) zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a 3) zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 let a pro výkon trestu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a byla mu uložena zabezpečovací detence. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že ve věci nebyly provedeny důkazy, které navrhoval, a naopak bylo zcela vyhověno důkazním návrhům žalobce. Tím mělo dojít k porušení principu rovnosti zbraní. Stěžovatel uvádí, že takto byl uznán vinným v podstatě na základě nepřímých důkazů. Obecným soudům všech stupňů stěžovatel vytýká, že opakovaně v jeho věci použily závěry, že je již osobou trestanou, a další závěry, které nasvědčují tomu, že se obecné soudy jeho důkazními návrhy zabývaly vágně a nevypořádaly se s argumenty, které stěžovatel uváděl.
Po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je třeba konstatovat, že podaná stížnost postrádá ústavněprávní argumentaci. Stěžovatel sice v ústavní stížnost tvrdí porušení principů základního práva na spravedlivý proces, z obsahu ústavní stížnosti je však zřejmé, že opětovně polemizuje s prováděním a hodnocením důkazů ze strany obecných soudů. Domáhá se v plném rozsahu přezkoumání napadených rozhodnutí, a to tak, jako by Ústavní soud byl jen dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Ústavní stížnost, spočívající v polemice se skutkovými a právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to ve shodném smyslu a rozsahu jako v průběhu celého trestního řízení, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však zjevně nepřísluší s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR.
Pokud jde o zjištění skutkového stavu, platí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování důležité a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a na jeho základě přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu) a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodnily.
V projednávané věci obecné soudy na základě řádného dokazování a hodnocení provedených důkazů spolehlivě zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností. Ten posoudily správně i po právní stránce a ve svých rozhodnutích řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákoníku o otázkách viny a trestu. Učiněná skutková zjištění jsou dostatečně důkazně podložena a soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů.
Výhrady stěžovatele k posouzení skutku nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s námitkami stěžovatele již přiměřeně vypořádaly, včetně Nejvyššího soudu. Stěžovatel nedůvodně očekává, že Ústavní soud podrobí rozhodnutí obecných soudů dalšímu instančnímu přezkumu.
Ústavní soud neshledal, že by stěžovateli bylo v průběhu trestního řízení bráněno v uplatňování jeho práv či že by postupem obecných soudů došlo k porušení zákonných ustanovení, promítajících se do roviny protiústavnosti. Proto stěžovatelem požadovaný zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti ve věci rozhodujících soudů není v dané věci namístě. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že právo na spravedlivý proces negarantuje právo na úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele, ale znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy, tak jako tomu bylo v projednávané věci.
Pro výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu