ECLI:CZ:US:2011:3.US.2312.11.1
sp. zn. III. ÚS 2312/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. září 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. M., právně zastoupeného JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem AK se sídlem Slavíkova 1568/23, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2011 č. j. 15 Co 104/2011-69 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. listopadu 2010 č. j. 15 C 31/2010-43, spojené s návrhem na zrušení ust. §14, ust. §15, ust. §32 odst. 3 a dále dovětku k ust. §35 ve znění "nejdéle však po dobu 6 měsíců" zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. srpna 2011, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2011 č. j. 15 Co 104/2011-69, jakož i rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. listopadu 2010 č. j. 15 C 31/2010-43, a to pro porušení článku 90 Ústavy České republiky, článku 36 odst. 1, odst. 2 a odst. 3, článku 37 odst. 3 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 a článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel se dále v ústavní stížnosti domáhal toho, aby Ústavní soud obecným soudům uložil, aby nepokračovaly v průtazích řízení ve stěžovatelově věci.
Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení ust. §14, ust. §15, ust. §32 odst. 3 a dále dovětku k ust. §35 ve znění "nejdéle však po dobu 6 měsíců" zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti navrhl, aby se Ústavní soud usnesl, že věc, která je předmětem této ústavní stížnosti, je naléhavá, a projednal ji přednostně.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2011 č. j. 15 Co 104/2011-69 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. listopadu 2010 č. j. 15 C 31/2010-43, kterým soud prvního stupně rozhodl, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhal toho, aby žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti byla uložena povinnost v bytě č. 61 j. z. směr, o velikosti 3+1, I. kategorie, v domě čp. 517, 8. patro, Počernická 53 Praha 10 ve lhůtě l měsíce od právní moci rozsudku demontovat 4 otopná tělesa ústředního topení, nesplňující technické požadavky vlády ČR, vydané výrobcem nebo dovozcem, a místo nich osadit otopná tělesa, která takové požadavky splňují, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhal tohoto, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci za období 1996 až 2009 částku ve výši 1.400.000,- Kč, že se zamítá i žaloba, kterou se žalobce domáhal toho, aby žalované byla uložena povinnost za každý další celý kalendářní rok po roce 2009, po který budou v označeném bytě přetrvávat otopná tělesa nesplňující označené technické požadavky, zaplatit vždy do 3. ledna roku následujícího částku 100.000,- Kč a konečně, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhal toho, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 65.511,50 Kč.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že Městský soud v Praze konstatoval, že lhůta 6 měsíců dle ust. §15 zákona č. 82/1998 Sb., byla stanovena proto, aby v ní Ministerstvo spravedlnosti o nároku rozhodlo, avšak pokud ministerstvo v této lhůtě neodpovědělo, bylo na žalobci, aby ve zbytku zákonné promlčecí lhůty uplatnil svůj nárok u soudu. Uplatnění námitky promlčení ze strany státu v posuzované věci není dle městského soudu v rozporu s ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku, neboť žalobce měl dostatek časového prostoru pro uplatnění svého práva u soudu. Stěžovatel tvrdí, že neměl účinný opravný prostředek k uplatnění práva na zadostiučinění za způsobenou nemateriální újmu a poukazuje na rozporuplnost zákona a jeho uplatňování.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje dále na to, že městský soud v rozsudku konstatoval, že lhůta dle ust. §15 zákona č. 82/1998 Sb., je stanovena proto, aby organizační složka o žadatelově nároku rozhodla. Ze skutečnosti, že v daném případě tak žalovaný neučinil, však soud žádný závěr nevyvodil. Pouze uvedl, že žadatel má právo uplatnit nárok ve zbytku zákonné lhůty u soudu bez ohledu na to, zda bylo o nároku příslušnou organizační složkou rozhodnuto, či nikoliv. Z uvedeného je podle stěžovatele zřejmé, že lhůta 6 měsíců pro náhradu škody, a tedy i nemajetkové újmy, je stanovena pouze pořádkově. Taková lhůta je však bez významu, neboť zákonná povinnost vydat o uplatněném nároku rozhodnutí není stanovena. Podle stěžovatele je zřejmé, že při takové zákonné úpravě je pro stát výhodné se uplatněnými nároky na náhradu nemajetkové újmy dle daného zákona vůbec nezabývat. Na základě krátké lhůty pro uplatnění nároku na náhradu způsobené nemajetkové újmy, jakož i nezvyklé právní úpravy, lze totiž důvodně přepokládat, že poškození nepodají žalobu včas, čímž dojde k promlčení uplatněných nároků ještě předtím, než, popřípadě aniž vůbec, o nich stát rozhodne. Nemá-li úřad státu povinnost o nárocích uplatněných dle zákona rozhodnout, představuje ustanovení, podle nějž musejí poškození nároky u takového úřadu nejprve uplatnit, pro poskytnutí náhrad překážku, která poskytnutí náhrad zbytečně oddaluje a krátí lhůtu pro uplatnění práva. Zejména v případě náhrad nemateriální újmy, kde je lhůta pro uplatnění nároku nedůvodně krátká, může pak podle stěžovatele toto ustanovení zmařit samotný účel, kvůli němuž byl zákon přijat.
Stěžovatel dále poukazuje na to, že pro uplatnění nároku na náhradu nemateriální újmy zákon stanoví promlčecí lhůtu 6 měsíců. V ní musí poškozený učinit dva časově oddělené právní úkony: uplatnit nárok na náhradu nemateriální újmy u úřadu státu a poté podat žalobu soudu, přičemž učinění jednoho právního úkonu ruší celistvost lhůty pro úkon druhý. Následkem takové úpravy zákona se 6 měsíční lhůta, kterou zákon pro uplatnění práva poskytuje, nepřiměřeně zkracuje. Jedna a táž lhůta pro dva právní úkony ve spojení s omezením doby jejího stavění na nečinnost pak činí počítání lhůty nepřehledným. Proto daná promlčecí lhůta, tak jak je zákonem stanovena, značně snižuje možnost plného využití zákona pro účel, kvůli němuž byl zákon přijat.
Promlčecí lhůta nároků na náhradu nemateriální újmy (ust. §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.) je nedůvodně krátká i ve srovnání s tříletými promlčecími lhůtami nároků na náhradu škody podle ust. §32 odst.1 cit. zákona a nemateriální újmy podle ust. §13 občanského zákoníku, vztahujícího se na případy, kdy je o náhradu nemateriální újmy žalován kdokoliv jiný než stát. Nesrovnatelně kratší promlčecí lhůtou pro odpovědnost za způsobené nemajetkové újmy je stát oproti jiným osobám (právnickým i fyzickým) vrchnostensky zvýhodněn. Jsou-li zákon či jeho soudní uplatňování vnitřně rozporné, zákon matoucí a lhůty pro uplatnění práva krátké, je zřejmé, že takové vady zákona mohou uplatnění práva značně ztížit, popřípadě znemožnit.
Uvedenými časovými prodlevami a nedbáním ústavněprávních hledisek, tj. v daném případě nepředložení rozporné právní úpravy k posouzení Ústavnímu soudu při posuzování stěžovatelovy věci ze strany soudů, bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů, zaručené v článku 38 odst. 2 Listiny, jakož i právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především konstatuje, že v projednávané věci jde pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavně právní roviny nedosahují.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí Městský soud v Praze jako soud odvolací poukázal na to, že nejednoznačná judikatura byla již sjednocena, a podle ustálené judikatury, jakož i sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu, se za konec řízení, od něhož se lhůta 6 měsíců počítá podle ust. §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., považuje nejen případné řízení o odvolání, ale i řízení před Ústavním soudem, a to i tehdy, bylo-li řízení před Ústavním soudem pro stěžovatele neúspěšné.
Městský soud v Praze rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 potvrdil s odůvodněním, že pokud jde o požadavek žalobce na náhradu nemajetkové újmy, je v posuzované věci dobu 6 měsíců pro uplatnění nároku na odškodnění imateriální újmy třeba počítat ode dne doručení rozhodnutí Ústavního soudu, tj. od dne 8. září 2008. Žalobce pak podal návrh na odškodnění u Ministerstva spravedlnosti včas, neboť tento návrh podal dne 6. března 2009. Poté lhůta po dobu, kdy může ministerstvo žadatele odškodnit, tj. po dobu 6 měsíců, neběžela, a pokud ministerstvo v této lhůtě neodpovědělo, pak na žalobci bylo, aby ve lhůtě zbývající svůj nárok uplatnil u soudu. Pokud tak učinil až dne 4. února 2010, byl jeho nárok promlčen a soud prvního stupně nepochybil, jestliže jeho žalobu v této souvislosti zamítl. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil i s dalšími závěry soudu prvního stupně pokud jde o požadavek žalobce na zaplacení částky 65 511,50 Kč jako náhrady nákladů řízení, požadavek demontáže otopných těles a montáže nových a požadavek zaplacení pokuty za nedodržení žalobcem určeného termínu.
Ústavní soud ověřil, že závěrům Městského soudu v Praze, kterými se tento soud ztotožnil se závěry Obvodního soudu pro Prahu 2, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Městský soud své rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnil, uvedl, jakými úvahami se při rozhodování řídil. Právní názor ve věci rozhodujících soudů byl přijat v souladu s ústavní nezávislostí soudní moci (článek 81 a článek 82 Ústavy). Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah.
Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy v souzené věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
K námitce průtahů řízení Ústavní soud uvádí, že řízení v předmětné věci v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně ukončeno a ústavní stížnost je nutno v tomto směru posoudit jako nepřípustnou. Jak vyplývá z již ustálené judikatury Ústavního soudu, procesním prostředkem k ochraně práva narušeného v soudním řízení neodůvodněnými průtahy je od účinnosti novely provedené zákonem č. 160/2006 Sb. uplatnění nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v předběžném projednání, respektive žaloba podle citovaného zákona v případě neposkytnutí přiměřeného zadostiučinění podle ust. §31a zákona č. 82/1998 Sb.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení ust. §14, ust. §15, ust. §32 odst. 3 a dále dovětku k ust. §35 ve znění "nejdéle však po dobu 6 měsíců" zákona č. 82/1998 Sb. Z ust. §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ust. §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95).
V rámci podané ústavní stížnosti stěžovatel požádal, aby Ústavní soud jeho věc, které se ústavní stížnost týká, byla projednána přednostně ve smyslu ust. §39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud, aniž by v tomto směru přijal příslušné usnesení, od samého počátku postupoval v řízení před ním tak, aby věc stěžovatelů byla projednána co nejrychleji.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení výše uvedených zákonných ustanovení Ústavní soud odmítl podle ust. §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu