ECLI:CZ:US:2011:3.US.2325.11.1
sp. zn. III. ÚS 2325/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. října 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavních stížností stěžovatelů 1. H.R.S., a. s., se sídlem Praha 1, Truhlářská 1108/3, IČ: 26268329, a 2. XREAL DOBYPO, s. r. o., se sídlem Praha 1, Lodecká 1181/4, IČ: 27366901, obou zastoupených Mgr. Tomášem Danielem, advokátem v Břeclavi, náměstí T. G. Masaryka 10, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 1. 2011 č. j. 29 Cdo 4894/2010-598, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2009 č. j. 3 Ko 17/2009-495 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2008 č. j. 27 K 74/2006-466, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavními stížnostmi ze dne 5. 8. 2011, vedenými pod sp. zn. III. ÚS 2325/11, resp. IV. ÚS 2343/11, napadli stěžovatelé H.R.S., a. s., a XREAL DOBYPO, s. r. o., usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 1. 2011 č. j. 29 Cdo 4894/2010-598 a domáhali se jeho zrušení, jakož i zrušení "s ním souvisejícího" usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 30. 6. 2009 č. j. 3 Ko 17/2009-495 a usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 12. 2008 č. j. 27 K 74/2006-466, přičemž tvrdili, že vydáním těchto rozhodnutí bylo porušeno jejich právo na soudní a jinou právní ochranu dle hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména pak jejich právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 37 odst. 3 Listiny.
Obě tyto ústavní stížnosti byly usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011 spojeny ke společnému řízení.
Jak patrno z ústavních stížností a příloh, napadeným usnesením krajského soudu byl zamítnut návrh stěžovatelů (coby věřitelů) na prohlášení konkursu na majetek dlužníka F. S. K odvolání stěžovatelů pak vrchní soud uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, a to shora označeným usnesením. Proti tomuto usnesení brojili stěžovatelé dovoláním, to však bylo Nejvyšším soudem pro nepřípustnost odmítnuto shora uvedeným usnesením s tím, že není přípustné ani podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a) ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
V ústavních stížnostech stěžovatelé shodně uvádějí, že celé řízení neproběhlo řádně, resp. bylo kusé a neúplné, přičemž odmítají názor soudu prvního i druhého stupně (dle něhož - jak stěžovatelé uvádějí - by prokázání jejich pohledávek přesáhlo rámec konkursního řízení) s tím, že jde o nesprávné právní posouzení věci a že to stejné platí o konstatování dovolacího soudu, že posouzení dovoláním otevřených otázek odpovídá závěrům plynoucím z jeho judikatury. Tvrdí, že soud prvního stupně měl podle předchozího "zrušovacího" rozhodnutí odvolacího soudu zvážit, jaké dokazování bude nutno provést, a teprve po tomto zjištění mohl dospět k tomu, zda toto dokazování přesahuje rámec konkursního řízení. Uvedený soud se však touto otázkou vůbec nezabýval a "převzal" údaj obsažený v odůvodnění "zrušujícího" usnesení vrchního soudu o tom, že bylo učiněno 66 důkazních návrhů. Dle stěžovatelů soud prvního stupně měl nejdříve vyzvat účastníky řízení, aby vylíčili všechny rozhodné skutečnosti a označili potřebné důkazy, dále měl vzít v úvahu, že jejich pohledávky byly doloženy doklady, což se nestalo a nestalo se tak ani ze strany odvolacího soudu. Přitom dosavadní námitky dlužníka jsou prý zcela účelové, což má být patrno z toho, že ke svému tvrzení o zániku pohledávek započtením "nenabídl" jakékoliv důkazy, tomu však dle stěžovatelů žádný ze soudů nevěnoval pozornost. Teprve pak se měl soud prvního stupně zabývat otázkou, zda rozsah nutného dokazování přesahuje rámec konkursního řízení ve smyslu stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu Cpjn 19/98. Závěry soudu prvního i druhého stupně mají "formalisticky" vycházet ze závěrů dřívějšího "zrušujícího" usnesení odvolacího soudu, ač z něho nijak nevyplývá, že by soud prvního stupně měl předmětný návrh bez dalších úkonů zamítnout. Vzhledem k tomu, že byla vydána rozhodnutí, která na základě soudy zjištěného skutkového stavu nebylo možno předvídat, došlo k zásahu do jejich práva na spravedlivý proces. Uvedeným postupem soudů všech stupňů mělo také dojít k porušení zásady rovnosti účastníků, přičemž tyto soudy nebyly soudy nestrannými. Současně stěžovatelům prý znemožnily skutkově a právně argumentovat, a to k otázce, jež se s ohledem na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro rozhodnutí o zmíněném návrhu; porušena měla být rovněž zásada dvojinstančnosti řízení.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají porušení řady procesních zásad (s přesahem do ústavně právní roviny), které však vyvozují z toho, že obecné soudy jejich věc nesprávně po právní stránce posoudily; v této souvislosti argumentují tím, že mají vůči dlužníkovi doložené pohledávky, přičemž označují za účelové a neprokázané tvrzení dlužníka o existenci pohledávek vůči nim. Dále pak porušení daných zásad mělo být způsobeno "předčasností" jejich závěrů, kdy obecné soudy nezkoumaly, v jakém rozsahu by bylo třeba provést dokazování, resp. tyto ani nevyzvaly účastníky řízení, aby vylíčili všechny rozhodné skutečnosti a navrhli příslušné důkazy.
Jak patrno z odůvodnění rozsudku krajského soudu, uvedený soud se podrobně zabýval jednou z právních podmínek pro prohlášení konkursu - existencí splatné pohledávky, jak je také pojímána současnou (relevantní) judikaturou, přičemž dospěl k závěru, že stěžovatelé nebyli schopni svou pohledávku dostatečně doložit, a z tohoto důvodu by o ní muselo být vedeno dokazování, což ovšem přesahuje rámec konkursního řízení. Na základě odvolání stěžovatelů se danou otázkou zabýval detailně vrchní soud. Nejprve se přitom zaměřil na to, jaké pohledávky stěžovatelé uplatnili a jakým způsobem tyto dokládají, dále vzal v úvahu tvrzení samotného dlužníka, včetně jeho důkazních návrhů. Následně se jednak ztotožnil s právními východisky soudu prvního stupně, jednak vzal v úvahu, že své pohledávky stěžovatelé osvědčují již zmíněnými výdajovými pokladními doklady a výzvami, a dospěl k závěru, že jimi splatné pohledávky osvědčit nelze a že pokud stěžovatelé v reakci na stanovisko dlužníka označili důkazy další, konkrétně pak výslechem svědků a znaleckým posudkem, bylo by k prokázání existence předmětných pohledávek, resp. k obraně dlužníka, kterou vrchní soud následně podrobně rozvádí, vést dokazování. Toto však odmítl s tím, že účelem konkursního řízení je řešení majetkové situace dlužníka v úpadku, a nikoliv dokazování toho, zda pohledávka po právu existuje. Jak lze vyvodit z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelé (v obecné rovině) nevyjadřují nesouhlas s právním názorem obecných soudů, ale namítají, že na danou věc daný právní názor nedopadá vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu, resp. že skutkový stav nebyl z hlediska možné aplikace tohoto názoru zjištěn dostatečně.
Jak plyne z výše uvedeného shrnutí, toto jsou (ovšem) otázky, jimiž se krajský a zejména (k námitkám stěžovatelů) vrchní soud podrobně zabývaly. Za tohoto stavu se stěžovatelé v podstatě domáhají toho, aby Ústavní soud sám znovu věcně posoudil již řádně zdůvodněné závěry těchto soudů, že stěžovatelé existenci své splatné pohledávky neosvědčili a že ohledně existence sporné pohledávky bylo třeba provádět další dokazování, a to v takové míře, že by daný postup přesahoval rámec konkursního řízení (a že tudíž na majetek dlužníka konkurs prohlásit nelze). Tato role však Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Z konstantní judikatury tohoto soudu zřetelně plyne, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Z tohoto důvodu námitky uplatněné stěžovateli v ústavní stížnosti její opodstatněnost založit nemohou. V souvislosti s námitkou "předčasnosti" závěrů soudu prvního a potažmo druhého stupně možno opět poukázat na závěry vrchního soudu, jenž přesně specifikoval, jaké dokazování by bylo třeba provádět. Stejně tak tento soud stěžovatelům vysvětlil, proč není jejich námitka ohledně absence výzvy účastníkům řízení k vylíčení rozhodných skutečností a navržení důkazů důvodná. K tomu lze snad jen dodat, že účastníci řízení, jde-li o realizaci těchto procesních práv, evidentně postupem obecných soudů nijak kráceni nebyli a tato také v řízení skutečně využívali.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu