ECLI:CZ:US:2011:3.US.2341.11.1
sp. zn. III. ÚS 2341/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. září 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. L. Š., advokátky, právně zastoupené Mgr. Tomášem Pavlem, advokátem AK se sídlem Smilova 547, 533 01 Pardubice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 4. května 2011 č. j. 18 Co 181/2011-114, spojené s návrhem na zrušení části článku II vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 399/2010 Sb., za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. srpna 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení výroku pod bodem III rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 4. května 2011 č. j. 18 Co 181/2011 -114, a to pro porušení článku 11 odst. l a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a dále článku 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud zrušil článek II vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 399/2010 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen vyhláška č. 399/2010 Sb.), a to v části "do dne nabytí účinnosti této vyhlášky".
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 4. května 2011 č. j. 18 Co 181/2011-114 Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl, že rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. října 2009 č. j. 107 C 156/2009-79 se v odvoláním napadené části výroku pod bodem I, kterou bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 7% úrok z prodlení z částky 41.551,- Kč od 4. července 2008 do 15. července 2009 a ve výroku pod bodem II, potvrzuje (výrok pod bodem I). Dále odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II), a že ustanovené zástupkyni žalovaného Mgr. L. Š. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") se přiznává odměna za zastupování ve výši 2.700,- Kč a náhrada hotových výdajů ve výši 900,- Kč, celkem částka 3.600,- Kč, která bude proplacena z účtu Okresního soudu v Pardubicích (výrok pod bodem III).
K výroku pod bodem III rozsudku odvolací soud uvedl, že dle §140 odst. 2 o. s. ř. přiznal ustanovené zástupkyni žalovaného právo na zaplacení odměny ve výši 2.700,- Kč za dva úkony po 1.000,- Kč a jeden za 700,- Kč [ust. §7, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. b), d), g), §12a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, dále jen "vyhláška č. 177/1996 Sb."] a náhrady hotových výdajů ve výši 900,- Kč za tři úkony po 300,- Kč (ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Odvolací soud dále uvedl, že nesdílí názor zástupkyně žalovaného, že předmětem odvolacího řízení pro účely vyčíslení odměny advokátky byla částka 41.551,- Kč s příslušenstvím. Odvolání podané žalovaným bylo neúplné a postrádalo jednoznačné vyjádření, v jakém rozsahu je rozsudek okresního soudu napaden. Stejný závěr učinil tehdy okresní soud, když vyzýval žalovaného k odstranění vad podání, a zřejmě i zástupkyně žalovaného, která po převzetí zastoupení přistoupila k vymezení rozsahu odvolání formou doplnění odvolání, nikoliv částečného zpětvzetí. Odvolací soud poukázal na to, že předmětem odvolacího řízení byl 7% úrok z prodlení ročně z částky 41.551,- Kč za období od 4. července 2008 do 15. července 2009, tj. částka 3.004,70 Kč (7,97 Kč x 377 dnů). Mimosmluvní odměna z této částky činí 1.000,- Kč za jeden úkon právních služeb poskytnutých do 31. prosince 2010 a 700,- Kč za jeden úkon právních služeb poskytnutých od 1. ledna 2011 do 31. prosince 2011 (ust. §12a odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. ledna 2011 do 31. prosince 2011, přechodná ustanovení k vyhl. č. 399/2010 Sb.).
Odvolací soud dospěl k závěru, že zástupkyně poskytla žalovanému tři úkony právní služby (z toho poslední po 1. lednu 2011) - první poradu včetně převzetí a přípravy zastoupení (ust. §11 odst. 1 písm. b) vyhl. č. 177/96 Sb.), doplnění odvolání (ust. §11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/96 Sb.) a účast u odvolacího jednání (ust. §11 odst. 1 písm. g) vyhl. č. 177/96 Sb.). Prostudování spisu, uvedl odvolací soud, je samozřejmou součástí převzetí zastoupení zahrnutého do prvního úkonu. Odkaz na ust. §11 odst. 1 písm. f) vyhl. č. 177/96 Sb. je podle odvolacího soudu nepřípadný, neboť ten se týká prostudování spisu v trestním přípravném řízení při skončení vyšetřování, které nelze zpravidla ani časově ztotožnit s převzetím zastoupení a jedná se o zvláštní právní úkon, na který má obviněný právo ve lhůtách podle ust. §166 trestního řádu.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že výrokem pod bodem III rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 4. května 2011 č. j. 18 Co 181/2011-114 bylo rozhodnuto o odměně stěžovatelky jako ustanoveného zástupce v občanském soudním řízení o zaplacení 41.551,- Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka byla žalovanému, který proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. října 2009 č. j. 107 C 156/2009-79 podal odvolání, ustanovena Okresním soudem v Pardubicích až v průběhu odvolacího řízení. Stěžovatelka poté účtovala podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem 4 úkony právní služby v celkové hodnotě 13.320,- Kč (z toho 1.200,- Kč jako 4x paušál hotových výdajů dle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), neboť stěžovatelka vyúčtování předložila dne 29. dubna 2011 písemným přípisem soudu. Stěžovatelce však byla přiznána odměna pouze ve výši 3.600,- Kč za 3 úkony právní služby (z toho 900,- Kč jako 3x paušál hotových výdajů dle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Stěžovatelkou dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. účtovaná odměna tak byla krajským soudem krácena více jak o 70 %.
Stěžovatelka namítá, že krajský soud se vůbec neřídil ustanovením §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., dle kterého, není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva a jejich příslušenství v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká. Jako tarifní hodnotu pro všechny úkony právní služby soud považoval pouze částku úroku z prodlení od 4. července 2008 do 15. srpna 2009.
Stěžovatelka dále uvádí, že byla klientovi ustanovena v době, kdy již téměř rok bylo vedeno odvolací řízení pouze s klientem a celková hodnota sporu včetně náhrady nákladů nalézacího řízení činila přes 67 000,- Kč. K doplnění odvolání žalovaného prostřednictvím stěžovatelky, jímž bylo upřesněno, že žalovaný se odvolává pouze do výroku pod bodem I pokud se týká úroku z prodlení a výroku pod bodem II ohledně nákladů řízení, došlo dne 23. prosince 2010. První dva úkony a to první poradu ve věci včetně převzetí a přípravy zastoupení dne 9. prosince 2010 a prostudování spisu dne 7. prosince 2010 však stěžovatelka provedla ve chvíli, kdy na základě odvolání klienta stěžovatelky žádný z výroků rozsudku nenabyl právní moci a za hodnotu sporu tedy bylo nutné považovat celou žalovanou částku včetně příslušenství. K částečnému omezení předmětu sporu došlo až na základě úkonu stěžovatelky, a to třetího úkonu v pořadí, kterým bylo doplněno odvolání žalovaného. Tento třetí úkon by také nebylo možno provést bez provedení předchozích dvou úkonů a seznámení se s podstatou věci, obsáhlé komunikaci s klientem včetně předestření právního názoru zástupce.
Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud jí nepřiznal právo na odměnu za úkon prostudování spisu, neboť je zřejmé, že s ohledem na to, že byla ustanovena až v průběhu odvolacího řízení, bylo nutné tento úkon provést. Krajský soud pak uvedl, že prostudování spisu je přirozenou součástí úkonu "první porada ve věci a příprava a převzetí zastoupení". Stěžovatelka se však domnívá, že v případě, že byla ustanovena až v odvolacím řízení, není možné slučovat úkon prostudování spisu do úkonu přípravy a převzetí zastoupení (ve kterém je mimo jiné již obsažena i první porada ve věci), neboť tento úkon je časově mnohem náročnější než v případě, kdy právní zástupce zastupuje účastníka od počátku sporu a je tak seznámen s jeho průběhem.
Krajský soud dále poslední úkon ve věci provedený stěžovatelkou dne 27. dubna 2011, tj. po 1. lednu 2011, krátil o 30 %, a to na základě přechodného ustanovení v článku II vyhlášky č. 399/2010 Sb., účinné od 1. ledna 2011, které stanoví, že bylo-li řízení zahájeno přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky, náleží ustanovenému zástupci a ustanovenému opatrovníkovi v občanském soudním řízení, ustanovenému obhájci a ustanovenému zmocněnci v trestním řízení a ustanovenému opatrovníkovi dítěte v řízení podle zákona č. 218/2003 Sb. za úkony právní služby, poskytnuté v souvislosti s tímto řízením do dne nabytí účinnosti této vyhlášky, mimosmluvní odměna podle dosavadních právních předpisů. Podle stěžovatelky však takové přechodné ustanovení jde proti legitimnímu očekávání nabytí majetku stěžovatelky, neboť v případě převzetí zastoupení v této věci nemohla snížení odměny o 30 % předpokládat a není možné z tohoto důvodu zastoupení dále odmítnout. Stejně tak by bylo porušeno legitimní očekávání na přiznání odměny stěžovatelky v případě její činnosti jak obhájce ex offo - ani toto zastoupení není možné z důvodů snížení odměny ukončit, ačkoliv samotná obhajoba (zastoupení) byla zahájena před nabytím účinnosti zmiňované novely. Stěžovatelka se tak domnívá, že přechodné ustanovení, uvedené v článku II vyhlášky č. 399/2010 Sb., je v rozporu s článkem 11 odst. 1 Listiny a s článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a proto navrhuje zrušení části ustanovení článku II předmětné vyhlášky č. 399/2010 Sb. ve znění "do dne nabytí účinnosti této vyhlášky".
Přiznanou odměnu stěžovatelka považuje za nepřiměřenou poskytnutým právním službám. Stěžovatelka ve věci provedla kromě první porady ve věci ještě další dvě porady, které nepřesáhly délku 1 hodiny, avšak délce 1 hodiny se blížily a celková časová náročnost ve spojení s hodnotou sporu a odpovědností ustanoveného zástupce věci neodpovídá přiznané odměně ve výši 3.600,- Kč (tj. odměně hrubé bez odečtení nákladů advokátní kanceláře), neboť např. i vyhláška č. 484/2000 Sb. stanoví paušální odměnu nepoměrně vyšší.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud již v minulosti konstatoval (např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 323/05 dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná), že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do něhož mu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě, kdy by úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku naprosté libovůle (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98).
Lze tedy shrnout, že rozhodování o nákladech řízení nabývá rozměr porušení základních práv a svobod pouze ve výjimečných případech; především tam, kde úvaha soudu je důsledkem naprosté libovůle, tam, kde není rozhodnutí soudu dostatečně odůvodněno, případně tam, kde nákladový výrok není v souladu s průběhem řízení. Tyto závěry lze přiměřeně vztáhnout i na souzenou věc, neboť odměna za zastupování advokátem je jedním z druhů nákladů řízení, které demonstrativně vypočítává ust. §137 o. s. ř.
K námitce stěžovatelky ohledně chybně stanovené odměny advokáta Ústavní soud uvádí, že posuzování pouhé legality či věcné správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci pod pravomoc Ústavního soudu nespadá, neboť nedosahuje ústavněprávní dimenze a posunovalo by Ústavní soud do pozice další přezkumné instance.
Ústavní soud v intencích těchto závěrů prostudoval připojené rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska argumentů, uvedených v ústavní stížnosti, a dospěl k závěru, že základní práva stěžovatelky nebyla porušena. Odvolací soud se stanovením odměny stěžovatelky za právní zastupování podrobně zabýval a přesvědčivě vypořádal i s námitkami stěžovatelky. Za takové situace není Ústavní soud oprávněn jeho závěry přehodnocovat.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Společně s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na zrušení článku II vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 399/2010 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a to v části "do dne nabytí účinnosti této vyhlášky". Z ust. §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ust. §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95).
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení výše uvedeného ustanovení právního předpisu Ústavní soud odmítl podle ust. §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu