ECLI:CZ:US:2011:3.US.244.11.1
sp. zn. III. ÚS 244/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. března 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Ivanem Vávrou, advokátem v Litoměřicích, Dlouhá 16, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 3. 2010 sp. zn. 4 T 8/2010, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2010 sp. zn. 67 To 156/2010 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 11. 2010 sp. zn. 4 Tdo 1376/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 25. 1. 2011 se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí obecných soudů uvedených v záhlaví tohoto usnesení. Dle stěžovatele byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem obvodního soudu uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy dle §213 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákoníku, byl mu uložen trest odnětí svobody v délce 5 měsíců, podmíněně odložený na dobu 18 měsíců, a současně byla stěžovateli uložena povinnost řádně splácet dlužné výživné. Stěžovatelovo následné odvolání městský soud usnesením zamítl, když dokazování shledal jako dostatečné, skutkové a právní závěry prvostupňového soudu jako správné, vady neshledal ani ohledně zachování práva stěžovatele na obhajobu. Stěžovatel podal dovolání, jež Nejvyšší soud usnesením odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že rozhodnutí jsou založena pouze na tom, že měl mít k dispozici dostatek finančních prostředků na placení výživného na dceru, soudy však pouze mechanicky vycházejí z civilního rozsudku, který vycházel z fiktivních (nikoliv reálných) příjmů stěžovatele. Stěžovatel poukazuje na své zdravotní potíže, v jejichž důsledku nemohl (vedle příp. nedostatku praxe) získat zaměstnání, byl v pracovní neschopnosti a poté nezaměstnaný, nyní je v předčasném starobním důchodu. Výživné platil ve výši 500 Kč, což odpovídalo jeho finanční situaci. Soudy dále ani dle stěžovatele nezjišťovaly, zda měl stěžovatel možnost někde si opatřit peníze. Soudy dle stěžovatele tedy měly zkoumat, zda hlediska dle §96 odst. 1 zákona o rodině neopodstatňují závěr, že za trestný čin lze považovat neplacení výživného v jiné částce než částce stanovené 5.000 Kč měsíčně. Dle stěžovatele tak buď k trestnému činu nedošlo nebo tento byl spáchán v nižší částce než té, kterou civilní soudy uložily jako měsíční výživné; to by se mělo promítnout do výroku o vině. Z rozhodnutí by měly být zřejmé úvahy trestních soudů o kritériích stanovených v §96 odst. 1 zákona o rodině. Uvedl, že sice s obdrženými 2 mil. Kč v roce 2002 nehospodařil vhodně, nicméně v té době, kdy měl finanční prostředky, řádně výživné plnil; v roce 2003 však již z dané částky nic neměl. Soudy tak dle stěžovatele vyšly časově nesprávně z toho, že měl mít v roce 2005 dostatek finančních prostředků; nezkoumaly skutečnou majetkovou situaci stěžovatele od září 2005 do května 2007. Současně také namítl, že nebylo prokázáno, že by měl více motorových vozidel či jezdil na zahraniční dovolené; soudy pouze uvěřily výpovědi svědků.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv však Ústavní soud v dané věci neshledal.
Obecné soudy se věcí stěžovatele řádně zabývaly, provedly potřebné a dostatečné dokazování (ostatně stěžovatel nenamítá, že by navrhl některé důkazy další a tyto nebyly provedeny, tedy že by zde byly nějaké důkazy svědčící v jeho prospěch opomenuty); rovněž své skutkové a právní závěry jasně, srozumitelně a logicky vyložily v odůvodnění rozhodnutí. Z dané věci se nejeví, že by závěry soudů byly v rozporu se zjištěnými relevantními skutečnostmi a s provedenými důkazy. Námitka stěžovatele o nedostatku finančních prostředků od září 2005 do května 2007 je opakováním obhajoby, na kterou dostatečně a přiléhavě reagovaly již obecné soudy; vypořádání této námitky neshledal Ústavní soud jako scestné, resp. protiústavně excesivní v porovnání se skutečnostmi soudy v řízení zjištěnými. Stěžovatel svou obranu opírá v podstatě o požadavek striktního zjišťování finančních prostředků reálně mu vyplacených v dané době (i s ohledem na zdravotní stav), což je pojetí velice restriktivní a nesprávné (to je patrné již z rozhodnutí obecných soudů); jiné podstatné zjištěné skutečnosti (např. získání 2 mil. Kč či darování finančních prostředků a majetkových hodnot jiným lidem odlišným od dcery stěžovatele, vůči které měl stěžovatel vyživovací povinnost) stěžovatel ani nezpochybňuje. Pokud stěžovatel dále namítá, že částky, které zaplatil na výživném, se měly projevit ve výroku o vině, postačí poukázat již na prvostupňový rozsudek, ze kterého je zřejmé (i ze skutkové věty), že soudy přesně zjistily, jaké částky na výživném stěžovatel za jednotlivé roky zaplatil a jaký má tedy dluh, toto uvedly a při posouzení viny stěžovatele neopomněly.
Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ve smyslu námitek stěžovatelem předestřených, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu