ECLI:CZ:US:2011:3.US.245.11.1
sp. zn. III. ÚS 245/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. března 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti T. M., zastoupené Mgr. Alenou Abbidovou, advokátkou se sídlem Chodská 12, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2010 č. j. 18 Co 467/2010-133 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. října 2010 č. j. 18 C 190/2009-124 za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 25. 1. 2011 a na základě výzvy Ústavního soudu doplněné o náležitosti návrhu podáním ze dne 18. 2. 2011, napadá stěžovatelka obě v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí, kterými jí nebylo přiznáno osvobození od soudního poplatku z odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 4. 2010 č. j. 18 C 190/2009-88.
Stěžovatelka nesouhlasí s důvody, pro něž jí oba obecné soudy nepřiznaly osvobození od soudních poplatků ve výše označené věci. Tvrdí, že řádně vyplnila formulář - potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků, přičemž k odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, jímž jí požadované osvobození nebylo přiznáno, připojila i originál potvrzení Úřadu práce pro Prahu 9 ze dne 26. 10. 2010, z něhož vyplývá, že je vedena v této evidenci uchazeče o zaměstnání od 30. 6. 2008. Podle svého tvrzení žádný byt nevlastní, nepobírá ani žádné dávky podpory v nezaměstnanosti, prakticky veškeré její životní potřeby jí pomáhají uspokojovat její dvě zletilé děti a její bývalý manžel, přičemž žije v bytě dětí.
Za této situace prý nebyl žádný důvod k tomu, aby soudu prvního stupně svoji nepříznivou majetkovou a sociální situaci v řízení vedeném pod sp. zn. 18 C 190/2009 nějak zmiňovala či na ni poukazovala; proto považuje důvody vyjádřené v této souvislosti v odmítavém usnesení soudu prvního stupně za zcela nepřípadné.
Za nelogické, stojící v příkrém rozporu s principy spravedlnosti, shledává stěžovatelka i odůvodnění obsažené v usnesení odvolacího soudu. Za zcela nepochopitelný označuje závěr odvolacího soudu, že "s ohledem na výši soudního poplatku ve vztahu k obecné situaci stěžovatelky, odpovídající běžnému postavení občana České republiky, nelze podle obsahu spisu říci, že by jeho zaplacení ohrozilo či ztížilo její sociální situaci natolik, že by jí to mohlo zabránit uplatnit v soudním řízení její nárok a procesní práva". Stěžovatelka není spokojena také s tím, že se obecné soudy při svém rozhodování vůbec nezabývaly i druhou podmínkou uvedenou v ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., tedy zda se v daném případě jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.
II.
Jak se zjišťuje z připojených usnesení, Obvodní soud pro Prahu 9 nepřiznal stěžovatelce (v tomto řízení zastoupené advokátkou) osvobození od soudních poplatků v řízení vedeném jím pod sp. zn. 18 C 190/2009, neboť stěžovatelka řádně nedoložila všechny skutečnosti relevantní pro posouzení jí podané žádosti.
Soud prvního stupně zdůraznil, že k tomu, aby mohl objektivně posoudit žádost stěžovatelky, je nutné zkoumat nejen celkové majetkové poměry žadatelky, ale i strukturu jejího majetku, sociální poměry, zdravotní stav a porovnat je s výši poplatkové povinnosti, která jí stíhá. Stěžovatelkou vyplněné potvrzení však obsahovalo jen její osobní údaje, osobní stav stěžovatelky a poukaz na údajnou vyživovací povinnost stěžovatelky ke zletilé studující dceři a dále údaj, že je vedena na úřadu práce. Tyto informace ve svém souhrnu byly podle názoru soudu prvního stupně natolik nedostatečné a neprůkazné, že nemohly vytvořit objektivní a relevantní podklad pro rozhodnutí soudu, že na straně stěžovatelky jsou dány závažné důvody, které odůvodňují vyhovění její žádosti.
Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že k tomu, aby soud mohl kladně rozhodnout o žádosti o osvobození od soudních poplatků, je nutné doložit právně významné skutečnosti takovým způsobem a v takovém rozsahu, aby je soud mohl vzít za poklad pro své rozhodnutí. Protože stěžovatelka neuvedla ani v řízení odvolacím žádná logická tvrzení podepřená potřebnými potvrzeními či dalšími listinami, nebylo možné její žádosti vyhovět. Závěrem dodal, že výše soudního poplatku (8 000,- Kč) není tak vysoká, aby jí mohla zabránit řádně uplatnit svá procesní práva.
III.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
K otázce důvodnosti návrhů na osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že taková rozhodnutí obecných soudů zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný výsledek řízení podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., i když se může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud současně vychází z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 271/2000, dostupné na http://nalus.usoud.cz); případy, kdy ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné a týkají se zpravidla toliko případů, v nichž šlo o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz sp. zn. IV. ÚS 289/03). Pro závěr o protiústavní interpretaci přirozeně nepostačí, že význam hledisek, jež soudy pokládaly za jim výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.
Ústavní soud v dané věci nepovažuje rozhodnutí odvolacího soudu (a ani soudu prvního stupně) za excesivní, nerespektující kogentní normy či jakkoliv svévolné. Obecné soudy svá rozhodnutí jasně a srozumitelně odůvodnily a vysvětlily, co je vedlo k rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Při rozhodování podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. je účastník povinen soudu věrohodným způsobem prokázat své poměry či jiné skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti (viz Bureš/Drápal/Krčmář a kolektiv: Občanský soudní řád komentář - I. díl 7. vydání str. 637). Stěžovatelka tuto povinnost v projednávané věci nesplnila. Jestliže obecné soudy neuvěřily jejím tvrzením, že nemá žádný zdroj příjmů, nepobírá žádné sociální dávky a veškeré své životní potřeby uspokojuje z (příležitostné) podpory svých dětí a bývalého manžela za situace, v níž má ke své studující zletilé dceři i vyživovací povinnost, nelze v tom spatřovat žádný protiústavní exces.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu