ECLI:CZ:US:2011:3.US.258.11.1
sp. zn. III. ÚS 258/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Vespalcem, advokátem v Plzni, Na Jíkalce 13, proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 10. 3. 2003 č. j. 009491/2003-631/Hol/G a rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 13. 6. 2003 č. j. 009491/2003-631/Hol/G, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 24. 1. 2011, k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 10. 3. 2011, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu (dále jen "ČTÚ") ze dne 13. 6. 2003 č. j. 009491/2003-631/Hol/G, kterým bylo k návrhu společnosti T-Mobile Czech Republic a. s. rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit za poskytnuté telekomunikační služby částku 3 626,40 Kč s příslušenstvím, jakož i rozhodnutí ČTÚ ze dne 10. 3. 2003 č. j. 009491/2003-631/Hol/G, kterým byla stěžovateli podle §16 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, ustanovena k hájení jeho práv v daném řízení opatrovnice I. K.0, pracovnice ČTÚ. Důvodem tohoto stěžovatelova kroku mělo být porušení jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že ČTÚ se mu pokusil (neúspěšně) doručit oznámení o zahájení předmětného správního řízení, následně rozhodl o ustanovení opatrovnice a nakonec i ve věci samé. Uvedená rozhodnutí byla doručena pouze opatrovnici, ta však nepodala odvolání, a lhůta k podání odvolání marně uplynula. On sám v souvislosti s daným správním řízením neobdržel žádné písemnosti. Rozhodnutí (míněno nepochybně rozhodnutí ve věci samé) nabylo právní moci dne 19. 7. 2003. V návaznosti na to stěžovatel vyslovuje názor, že lhůta k podání řádného opravného prostředku uplynula. V další části ústavní stížnosti pak ale stěžovatel uvádí, že proti rozhodnutí ČTÚ ze dne 10. 3. 2003 (o ustanovení opatrovnice) podal dne 7. 4. 2010 odvolání, které bylo - coby rozklad - podle §60 správního řádu ze strany ČTÚ zamítnuto pro opožděnost (jednalo se o rozhodnutí předsedy Rady ČTÚ ze dne 27. 6. 2010 č. j. 64 764/2010-603/II. vyř.). V závěru ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že ČTÚ nedostatečným způsobem zjišťoval místo jeho pobytu a jako opatrovníka mu ustanovil svého zaměstnance, který nemohl účinně hájit jeho práva, čímž mu znemožnil účast na řízení, takže se v něm nemohl domoci svých práv. Možno dodat, že stěžovatel v ústavní stížnosti poukazoval na navazující exekuční řízení, ovšem vzhledem k návrhovému žádání (petitu) ústavní stížnosti je daná argumentace bezpředmětná, a bylo by tak zbytečné ji zde reprodukovat.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu pokud zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v dané věci neměl k dispozici žádný procesní prostředek, na jehož základě by se mohl domáhat ochrany svých práv. Pokud by se Ústavní soud s tímto názorem ztotožnil, pak by musel konstatovat, že ústavní stížnost byla podána opožděně ve smyslu §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel nedodržel (v prvé řadě) subjektivní šedesátidenní lhůtu. Jak totiž plyne ze stěžovatelova odvolání ze dne 5. 4. 2010 proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 5. 2009 č. j. 54 Nc 1572/2009-4 o nařízení exekuce a odvolání ze stejného dne proti zmíněnému rozhodnutí ČTÚ o ustanovení opatrovnice (viz příloha C - č. 8 a 10 spisu Ústavního soudu), ústavní stížností napadená rozhodnutí byla stěžovateli doručena v exekučním řízení dne 24. 3. 2010, ovšem ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 24. 1. 2011.
V případě, že by Ústavní soud shledal výše uvedený stěžovatelův názor o neexistenci procesního prostředku k ochraně jeho práv nesprávným, musel by nutně dospět k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Ústavní soud se přitom kloní spíše k této druhé variantě, neboť má za to, že stěžovatel mohl proti rozhodnutí ČTÚ ve věci samé podat odvolání (resp. rozklad) a v něm uplatnit námitku procesních vad, jak ji uplatňuje v ústavní stížnosti. V souvislosti s ní by se příslušný orgán musel zabývat i otázkou doručení zmíněného rozhodnutí, resp. včasnosti podání odvolání (rozkladu), a pokud by dospěl k závěru, že jde o opožděné podání, a příslušný opravný prostředek by z tohoto důvodu zamítl, mohl by se stěžovatel proti takovému rozhodnutí bránit žalobou podle §244 a násl. občanského soudního řádu. Ústavní soud by mohl podanou ústavní stížnost věcně projednat pouze za situace, že by byly splněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, to však zjištěno (a ani stěžovatelem tvrzeno) nebylo.
S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2011
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu