ECLI:CZ:US:2011:3.US.2581.10.1
sp. zn. III. ÚS 2581/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. května 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného JUDr. Ivem Koulou, advokátem v Teplicích, Masarykova 668/29, proti usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 21. 4. 2010 č. j. 6 T 194/2008-175 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 7. 2010 č. j. 4 To 319/2010-221, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 1. 9. 2010 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených usnesení obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatele jimi byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 1 a čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 6 T 194/2008 Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákona; dne 16. 11. 2007 byla podána obžaloba. Na obžalovaného byl v dané věci dne 4. 3. 2009 vydán evropský zatýkací rozkaz, stěžovatel byl zadržen a dne 13. 4. 2010 policie Okresnímu soudu v Teplicích faxem sdělila, že stěžovatel bude předán z Německa dne 20. 4. 2010 kolem 15.00 hod. Dne 20. 4. 2010 v 15.03 hod. sdělila policie Okresnímu soudu v Teplicích, že ve 14.25 hod. došlo k předání stěžovatele na základě evropského zatýkacího rozkazu (záznam o této skutečnosti provedla soudkyně Mgr. Lehnertová). Dne 21. 4. 2010 nařídila soudkyně Mgr. Lehnertová výslech stěžovatele na týž den na 10.15 hod. s tím, že o výslechu má být vyrozuměn faxem obhájce stěžovatele a okresní státní zastupitelství; uvedla, že policie byla již vyrozuměna telefonicky. Dle záznamu pracovnice soudu ve spisu na č. l. 168 byl fax obhájce mimo provoz, kancelář obhájce byla proto soudem vyrozuměna o termínu výslechu telefonicky; kancelář obhájce omluvila obhájce z výslechu s tím, že tento má od 10.00 hod. jiné soudní jednání. Stěžovatel byl Okresním soudem v Teplicích (Mgr. Lehnertovou) dne 21. 4. 2010 v 10.15 hod. vyslechnut a vzat usnesením z téhož dne do vazby útěkové dle §68 odst. 1, §387 odst. 2 a §67 písm. a) trestního řádu; soud nepřijal písemný slib stěžovatele a zamítl i návrh na dohled probačního úředníka. Stěžovatel podal prostřednictvím svého obhájce dne 14. 5. 2010 stížnost proti usnesení o vzetí do vazby (namítal zde shodně jako v ústavní stížnosti porušení práva na obhajobu nevčasným oznámením konání výslechu), jež byla napadeným usnesením krajského soudu zamítnuta pro nedůvodnost.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl totéž co v předchozí stížnosti. Uvedl, že jeho obhájce nebyl řádně vyrozuměn o konání výslechu stěžovatele v rámci rozhodování o vazbě, neboť ačkoliv soudkyně byla vyrozuměna o předání stěžovatele již dne 20. 4. 2010 v 15.30 hod. a výslech se konal dne 21. 4. 2010 v 10.15 hod., soud vyrozuměl sekretariát obhájce telefonicky až dne 21. 4. 2010 v 9.45 hod. (půl hodiny před výslechem), kdy obhájce neměl ani teoretickou možnost se výslechu zúčastnit; ten den měl obhájce pracovní cestu k jednání na krajském soudě, což bylo soudu sděleno a přesto výslech nebyl odložen na pozdější dobu (např. na odpoledne). Obhájce neměl s ohledem na pozdní informaci o výslechu ani možnost zjednat si substituční zastoupení. Stěžovatel také (nově) proti usnesení krajského soudu namítl, že krajský soud poukázal na rozhodnutí "R 16/2001", týkající se formy vyrozumění obhájce, s tím, že postačovalo vyrozumění telefonické, avšak podstata stěžovatelovy stížnosti byla v tom, že vyrozumění nebylo včasné tak, aby obhájce měl vůbec možnost obhajobu při výslechu zajistit.
Krajský soud se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že vše potřebné uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, na tomto trvá a nehodlá nic měnit. Vzhledem k tomu, že krajský soud neuvedl k ústavní stížnosti ničeho nového, nezasílal Ústavní soud jeho vyjádření stěžovateli.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii. Dle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody přímo pod ochranou soudní moci, a je tedy i na obecných soudech, aby se znalostí konkrétních okolností případu dohlížely na dodržování zaručených práv a svobod účastníků řízení.
Stěžovatel vznáší jedinou námitku, a sice porušení práva na obhajobu opožděným oznámením termínu konání výslechu ve vazebním řízení jeho obhájci. Z vyžádaného spisu je však zřejmé, že nápravu by Ústavní soud svým zásahem, spočívajícím ve zrušení napadených usnesení obecných soudů, zjednat nemohl; v trestním řízení právo stěžovatele na obhajobu upřeno nebylo. Je sice skutečností, že obhájce (sekretariát obhájce) stěžovatele se o termínu výslechu před okresním soudem dozvěděl s malým předstihem, nicméně o vazebním řízení věděl před jeho započetím či nejpozději v jeho průběhu. Následně pak stěžovatel podal prostřednictvím téhož obhájce stížnost proti usnesení okresního soudu o vzetí stěžovatele do vazby, kde mohl uvést veškeré námitky, které měly/mohly vyvrátit závěr soudu o důvodnosti a nezbytnosti vazby. Tedy i pokud okresní soud omezil/zkrátil stěžovatelovo právo na právní pomoc během vazebního řízení, bylo toto bezprostředně napraveno v rámci řízení před stížnostním (krajským) soudem, kde stěžovatel mohl za plné pomoci odborných znalostí obhájce uvést všechny okolnosti, které by dle jeho názoru mohly vzetí do vazby vyloučit. Jak je však ze stížnosti patrné (č. l. 182 vyžádaného spisu), stěžovatel namítal pouze uvedené procesní pochybení, žádné námitky proti samotným důvodům vazby, resp. závěrům okresního soudu o nutnosti vazby, nevznesl (to ostatně vyplývá i z napadeného usnesení krajského soudu, který přesto přezkoumal i samotný závěr okresního soudu o důvodnosti vazby). Ústavní soud přitom není další instancí obecného soudnictví, která by měla posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, zejména za situace, kdy tvrzené pochybení soudu prvního stupně bylo již napraveno soudem stížnostním (Ústavní soud přitom pomíjí současně otázku, zda dožadovaná právní pomoc naplnila svůj účel v případě, kdy ve stížnosti nebyly vzneseny žádné námitky týkající se samotného závěru o vazbě). Je možno také dodat, že dle vyžádaného spisu soudy okresní i krajský rozhodovaly následně i o žádosti stěžovatele ze dne 14. 6. 2010 o propuštění z vazby, tedy opětovně, a to k žádosti stěžovatele, posuzovaly trvání důvodů vazby.
S ohledem na výše uvedené postupoval Ústavní soud dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu