ECLI:CZ:US:2011:3.US.2620.11.1
sp. zn. III. ÚS 2620/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. prosince 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. C., zastoupeného Mgr. Vladimírem Soukupem, advokátem v Ostravě - Moravské Ostravě, 28. října 2663/150, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2010 sp. zn. 1 T 283/2009-263, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2010 sp. zn. 6 To 590/2010-283 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 6. 2011 sp. zn. 3 Tdo 632/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 1. 9. 2011 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že došlo k porušení jeho ústavně zakotveného základního práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále se dovolával ochrany před porušením zákazu libovůle při rozhodování ze strany státní moci, jenž je zakotven v čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 25. 8. 2010 sp. zn. 1 T 283/2009 byl stěžovatel uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (dále jen "tr. z."), a těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. z., za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, dále pak mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 let. Uvedených trestných činů se dopustil tím, že ač mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel, dne 3. 10. 2009 kolem 10:35 hod. na Těšínské ulici v Ostravě - Bartovicích jako řidič osobního automobilu jel nepřiměřenou a nedovolenou rychlostí 84,5 km/h, přičemž po zaregistrování osobního automobilu, řízeného poškozeným R. L., které odbočovalo z vedlejší ulice Nad Kaplí vlevo na ulici Těšínskou, ve snaze zabránit střetu strhl řízení vlevo a začal brzdit, nicméně střetu již nedokázal zabránit, a takto způsobil poškozenému a jeho spolujezdkyni řadu zranění. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, to však Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením ze dne 11. 11. 2010 sp. zn. 6 To 590/2010 podle §256 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zamítl. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, Nejvyšší soud je však podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že poškozený fakticky zablokoval průjezd křižovatkou v silničním pruhu, kterým on přijížděl, na dobu min. 7 sekund, a to tím, že se pohyboval extrémně pomalou rychlostí. Obecným soudům v této souvislosti vytýká, že nevyhodnotily informace vyplývající z provedených důkazů, z nichž prý vyplynulo porušení povinností na straně poškozeného, a že se s nimi nevypořádaly v odůvodnění napadených rozhodnutí, resp. že pominuly právní posouzení následného pohybu vozidla poškozeného v křižovatce a jeho možné přispění ke zvýšení rizika nebezpečí střetu s vozidlem jedoucím po hlavní komunikaci, a to jak z hlediska jeho povinnosti nepokračovat v jízdě, tak z hlediska "extrémní pomalosti" této jízdy. V další části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na zásadu volného hodnocení důkazů a zákazu libovůle a v této souvislosti zmiňuje judikáty Ústavního soudu týkající se dané problematiky. Následně rozvíjí své námitky, jak byly výše uvedeny. Tvrdí, že se obecné soudy vůbec nezabývaly jeho argumenty, že poškozený porušil své povinnosti plynoucí z ustanovení §4 písm. a), §18 odst. 2 písm. a) a b) a §22 odst. 1 zákona o silničním provozu tím, že v jízdě pokračoval i přesto, že si po vjetí do křižovatky mohl jeho vozidla objektivně všimnout a svou jízdou zabránit danému střetu. Přitom součástí povinnosti dát přednost v jízdě je rovněž povinnost v jízdě nebo jízdním úkonu nepokračovat, pokud by řidič, který má přednost, musel náhle měnit směr nebo rychlost jízdy. Poškozený se dále pohyboval v křižovatce bezdůvodně extrémně pomalu a tím bránil plynulosti provozu na hlavní komunikaci, přičemž omezil či ohrozil vozidlo po ní jedoucí. Způsob, jakým poškozený křižovatku projížděl, by přinutil náhle změnit směr nebo rychlost jízdy i vozidlo jedoucí pomaleji, než jelo jeho vozidlo. Poškozený měl dále možnost vyjet z křižovatky běžnou rychlostí ve chvíli, kdy jeho vozidlo již mohl vidět. Tento postup by sice byl v rozporu s jeho povinností nepokračovat v jízdě, ale zároveň by byl v souladu s obecnou povinností předcházet vzniku škody. Opomenuta měla být rozsáhlá rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, vycházející z priority povinnosti dát přednost v jízdě před povinností dodržovat omezení rychlosti (jako příklad této praxe stěžovatel označuje rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 38/2009). Nejvyšší soud stěžovateli měl odepřít spravedlnost, jestliže meritorně neprojednal jeho dovolání, ačkoliv jeho argumentace byla právní povahy, a jestliže neodůvodnil, proč nerespektoval svou judikaturu, jak byla zmíněna shora.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že obecné soudy vadně hodnotily provedené důkazy, neboť pominuly ty skutečnosti, z nichž plynulo, že k porušení povinností, plynoucích ze zákona o silničním provozu, došlo (rovněž) na straně poškozeného, resp. že se nezabývaly jeho (právními) argumenty, že poškozený porušil předmětné povinnosti.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy), nelze považovat za další či "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Jak lze zjistit z odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu, tento soud se podrobně zabýval otázkou porušení povinností jak na straně stěžovatele, tak na straně poškozeného, přičemž dospěl k závěru, že poškozený žádnou svou povinnost neporušil. Vycházel z toho, že poškozený mohl vidět stěžovatelovo vozidlo až v době, kdy mu již přednost nemohl dát, žádnou podstatnou skutečnost nepřehlédl a nebyl schopen dopravní nehodě zabránit. Dané závěry přezkoumal krajský soud a s poukazem na závěry znaleckého posudku ve shodě s okresním soudem konstatoval, že poškozený nemohl stěžovateli dát přednost v jízdě, protože když vjížděl do křižovatky, stěžovatele objektivně neviděl, vjetí do křižovatky nebylo nesprávné, a výlučným viníkem nehody byl stěžovatel.
Tyto skutkové závěry obecných soudů mají oporu v provedených důkazech, na jejichž pomyslném vrcholu stojí znalecký posudek z oboru dopravy, odvětví silniční dopravy, a výslech soudního znalce, přičemž z předmětných důkazů plyne, proč stěžovatelem uplatněné námitky nejsou důvodné. Tvrdí-li stěžovatel na straně jedné, že poškozený mohl (měl) zastavit, a na straně druhé, že jel "moc pomalu", přičemž argumentuje jeho průměrnou rychlostí, zjevně nereflektuje nejen zmiňovaný závěr soudního znalce, ale i jeho dílčí zjištění, když tento znalec výslovně konstatoval, že poškozený sice mohl stěžovatele zaregistrovat, pokud by ale hned začal brzdit, tak by zastavil na křižovatce, napříč přes vozovku (a nehodě by tedy nezabránil), a že poškozený odbočoval plynule vlevo a v okamžiku střetu jel rychlostí cca 12,6 km/h. Vzhledem k těmto skutkovým zjištěním nelze dospět k tomu, že by navazující právní závěr, že poškozený své povinnosti neporušil, a tedy že dopravní nehodu "nespoluzavinil", byl závěrem "extrémním", jenž v duchu ustálené judikatury Ústavního soudu opravňuje tento soud k zásahu do rozhodovací činnosti soudů obecných. Nutno také dodat, že soudy všech stupňů rovněž řádně zdůvodnily, proč na daný případ nedopadá judikatura Nejvyššího soudu, které se stěžovatel dovolával, a ani v tomto ohledu (i s ohledem na výše uvedené) Ústavní soud žádné pochybení nezjistil.
Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu