ECLI:CZ:US:2011:3.US.2623.10.1
sp. zn. III. ÚS 2623/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. května 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. P. Č. a 2. M. Č., obou zastoupených Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem v Plzni, Rooseveltova 16, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. 50 To 343/2010 a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 25. 5. 2010 č. j. 1 T 90/2010-427, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 26. 8. 2010 stěžovatelé napadli a domáhali se zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. 50 To 343/2010, jakož i jemu předcházejícího usnesení Okresního soudu v Sokolově (dále jen "okresní soud") ze dne 25. 5. 2010 č. j. 1 T 90/2010-427, přičemž tvrdili, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením okresního soudu byla podle §72 odst. 3 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zamítnuta žádost stěžovatelů o propuštění z vazby s odůvodněním, že důvody vazby dle §67 písm. c) tr. ř. trvají i nadále. Toto rozhodnutí napadli stěžovatelé stížností ze dne 2. 6. 2010, doplněnou podáním ze dne 25. 6. 2010, kterou však krajský soud výše označeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že okresní soud v rozporu s předchozími nálezy Ústavního soudu rozhodl bez jejich předchozího výslechu a že obecné soudy postupovaly v rozporu s ustanovením §71 odst. 1 tr. ř., což vyvozují z toho, že k okresnímu soudu byla jejich stížnost doručena dne 3. 6. 2010, u něj setrvala nejméně do dne 19. 6. 2010 a dne 30. 6. 2010 o ní rozhodl krajský soud, tj. až po 27 dnech po podání zmíněné stížnosti. Dále stěžovatelé okresnímu soudu vytýkají jeho výrok, že (stěžovatelé) nejsou natolik věrohodnými osobami, aby bylo možno vyslovit s přiměřenou pravděpodobností, že jejich propuštěním nedojde k ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Mají za to, že tento výrok je spekulativní, resp. nepodložený. Spekulativní má být také výrok, že jednání popisované obžalobou vykazuje znaky zvlášť závažného trestného činu, neboť ve spisovém materiálu k tomu nebyl založen jediný důkaz, konkrétně jediné vyjádření kompetentního orgánu z oboru zdravotnictví. Okresní soud prý nebyl oprávněn vyjadřovat se k možné době léčení, resp. nebyl oprávněn tuto otázku a v souvislosti s tím skutkovou podstatu daného trestného činu řešit. Stejné spekulace se měl dopustit i krajský soud, jenž se ke konkrétní skutečnosti, kterou by byl odůvodněn důvod vazby předstižné, ani okrajově nevyjádřil. Stěžovatelé upozorňují, že v doplnění své stížnosti předložili odborné vyjádření znalce z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie, z něhož vyplynulo, že se u stíhaného jednání nemůže jednat o právní kvalifikaci dle obžaloby, a dále předložili protokol z hlavního líčení, kde dva ze tří zásadních svědků nepotvrdili skutečnosti z přípravného řízení. Zmíněnému doplnění (stížnosti) prý krajský soud nevěnoval žádnou pozornost.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Úvodem je třeba uvést, že s ohledem na námitky v ústavní stížnosti obsažené Ústavní soud nemohl zmíněnou otázku její "přijatelnosti", případně důvodnosti, posoudit bez trestního spisu, který byl okresním soudem Ústavnímu soudu zaslán až po urgencích dne 6. 4. 2011. Věc však nebylo třeba rozhodnout neprodleně, protože z přílohy ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatelka byla usnesením okresního soudu ze dne 6. 8. 2010 propuštěna z vazby na svobodu, a to ze zdravotních důvodů, a telefonicky byl Ústavní soud okresním soudem informován o tom, že následně byl propuštěn z vazby i stěžovatel (z vyžádaného trestního spisu vyplynulo, že se tak stalo na základě usnesení téhož soudu ze dne 20. 8. 2010). Jak dále Ústavní soud zjistil, stěžovatelé byli rozsudkem krajského soudu ze dne 21. 3. 2011 sp. zn. 50 To 4/2011 uznáni vinnými trestným činem ublížení na zdraví dle §222 odst. 1 trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, ve stadiu přípravy dle §7 odst. 1 téhož zákona, a odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti v prvé řadě namítají, že nebyli v řízení o žádosti o propuštění z vazby na svobodu vyslechnuti, přičemž poukazují na blíže nespecifikované nálezy Ústavního soudu. Je skutečností, že se Ústavní soud otázkou, za jakých podmínek jsou obecné soudy povinny obžalovaného ve vazebním řízení vyslechnout, zabýval v řadě svých rozhodnutí. Za klíčový lze považovat nález ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 4/05, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhoduje-li soud o stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, musí být obviněný soudem vyslechnut. Pokud ovšem jde o rozhodování soudů o žádosti obviněného, Ústavní soud zdůraznil, že "na toto řízení není možné vztáhnout ve stejném rozsahu shora uvedená měřítka". Ústavní soud pak v návaznosti na tento nález při dalším rozhodování dospěl k závěru, že není nezbytné konat slyšení v každém řízení o žádosti obviněného o propuštění z vazby, a dokonce ani v každém řízení o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby, jestliže byl obviněný k důvodům vazby slyšen v době nedávno minulé, a že je třeba sledovat nikoli typ řízení, ale časový interval, který uplynul od doby, kdy byl obviněný naposledy osobně slyšen, přičemž mezi jednotlivými výslechy obviněného je třeba dodržovat časové odstupy v řádu maximálně několika týdnů; výjimečně může být nedostatek osobního slyšení konvalidován tím, že by se ve velmi krátké době (několika dnů) po vydání rozhodnutí uskutečnilo osobní slyšení obviněného soudem, při němž by obviněný měl možnost uplatnit své námitky, a ty by byly shledány neopodstatněnými (viz např. nálezy ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. I. ÚS 1104/10 a ze dne 22. 10. 2009 sp. zn. III. ÚS 2198/09).
Jak patrno z trestního spisu, dne 14. 5. 2010 byla na stěžovatele podána obžaloba, dne 21. 5. 2010 podali stěžovatelé žádost o propuštění z vazby, o níž rozhodl dne 25. 5. 2010 okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením, aniž by stěžovatele předtím vyslechl. Okresní soud ovšem současně dle §71 odst. 5 tr. ř. rozhodoval o ponechání stěžovatelů ve vazbě (byť nesprávně uvedl, že rozhodoval podle odstavce 4 a 6), přičemž oba stěžovatele za tímto účelem dne 7. 6. 2010 vyslechl a usnesením z téhož dne rozhodl o tom, že se stěžovatelé nadále ponechávají ve vazbě. Toto rozhodnutí napadli stěžovatelé stížností ze dne 11. 6. 2010, doručenou okresnímu soudu dne 14. 6. 2010 a doplněnou již zmíněným podáním ze dne 25. 6. 2010. O této stížnosti zamítavě rozhodl krajský soud usnesením ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. 50 To 342/2010, tedy ve stejný den, kdy rozhodoval o stížnosti stěžovatelů proti usnesení okresního soudu, které bylo napadeno touto ústavní stížností. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že byť stěžovatelé nemohli své právo realizovat v (toliko) relativně samostatném řízení o jejich žádosti o propuštění z vazby, dostalo se jim v tomto ohledu dostatečné "kompenzace" v souběžném řízení o dalším trvání vazby, kdy navíc krajský soud, který rozhodoval o stížnostech stěžovatelů, měl k dispozici i protokoly o zmiňovaném výslechu stěžovatelů.
Namítají-li stěžovatelé průtahy při rozhodování o jejich stížnosti ze dne 2. 6. 2010, je tato námitka nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), protože stěžovatelé nevyčerpali, ač tak měli povinnost učinit, procesní prostředek k ochraně svých práv, a to návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu (§174a zákona o soudech a soudcích). Kromě toho je daná námitka bezpředmětná, protože bylo-li řízení o žádosti stěžovatelů o propuštění z vazby pravomocně ukončeno, posuzovaný "jiný zásah orgánu veřejné moci" již netrvá, a postup předpokládaný pro tyto případy ustanovením §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu použít nelze (výjimkou mohou být případy, kdy by průtahy řízení měly vliv na ústavnost samotného soudního rozhodnutí, ovšem proč by tomu tak mělo být v nyní posuzované věci, stěžovatelé v ústavní stížnosti nezdůvodnili). K tomu nutno dodat, že žádné průtahy, jde-li o rozhodování stran žádosti stěžovatelů o propuštění z vazby, Ústavní soud nezjistil. Okresní soud nemohl stížnost stěžovatelů se spisovým materiálem předat stížnostnímu soudu okamžitě, protože dne 7. 6. 2010 rozhodoval o ponechání stěžovatelů ve vazbě, na den 17. 6. 2010 pak bylo nařízeno hlavní líčení. Bezprostředně poté, dne 24. 6. 2010, zaslal spis krajskému soudu, který v zápětí, dne 30. 6. 2010, o stížnostech stěžovatelů rozhodl.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti dále obecným soudům vytýkají, že jejich závěry jsou nepodložené a spekulativní, resp. že k vyslovení některých závěrů nebyly oprávněny. Úvodem je třeba připomenout ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle níž vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Je tedy věcí obecných soudů, aby na základě konkrétních okolností případu posoudily, zda byly naplněny všechny zákonné podmínky pro vzetí obviněného do vazby, jimiž jsou (stručně řečeno) jednak existence některého z vazebních důvodů, jednak "důvodného podezření" a také soulad případné vazby s principem subsidiarity. Úkolem Ústavního soudu je především přezkoumat, zda obecné soudy své závěry o naplnění uvedených podmínek řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky) ve svých rozhodnutích zdůvodnily, a tedy zda jejich rozhodování nenese známky libovůle. Jde-li o věcné posouzení zmíněných podmínek, ingerence Ústavního soudu do tohoto rozhodování se omezuje výlučně na vady mající za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Jaké to jsou, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu, v principu lze ale říci, že musí jít o zcela zásadní pochybení.
Z ústavní stížnosti není zcela zřejmé, zda stěžovatelé namítají, že obecné soudy své závěry řádně nezdůvodnily, spíše jde o námitku, že jejich skutkové a následně i právní závěry nemají oporu ve spisovém materiálu. Pokud jde o otázku vazebního důvodu ve smyslu §67 písm. c) tr. ř., napadená rozhodnutí obsahují zcela konkrétní, soudy řádně zhodnocené skutečnosti, na základě nichž tyto soudy dospěly k závěru, že příslušné podmínky naplněny byly. Stěžovatelé přitom nijak nespecifikují, která konkrétní, soudy zvažovaná skutečnost nemá oporu v důkazech (příp. indiciích) obsažených v trestním spise (nebo je s nimi v rozporu), a ani nepřibližují vady, jimiž mělo být hodnocení předmětných skutečností postiženo. Není možné se tedy ztotožnit s tvrzením stěžovatelů, že závěry obecných soudů jsou "spekulativní", tedy alespoň v tom smyslu, že nejsou ničím podloženy. Pokud se v odůvodnění okresního soudu v souvislosti s možným jednáním stěžovatelů hovoří o "přiměřené pravděpodobnosti", nelze tomuto postupu nic vytknout. Aby totiž bylo postaveno najisto, že k závadnému jednání dojde, zákon - vzhledem k použití pojmu "důvodná obava" - nevyžaduje (a ostatně pokud by tak činil, v podstatě by dané zajišťovací opatření přestalo plnit svou funkci). S poukazem na výše uvedené nutno dodat, že Ústavnímu soudu řádně odůvodněné závěry obecných soudů stran závažnosti předmětné hrozby zásadně "přehodnocovat" nepřísluší.
Stěžovatelé za spekulativní označují i závěry obecných soudů, jde-li o otázku "důvodného podezření". Ovšem také na tento bod lze přiměřeně vztáhnout závěry, k nimž Ústavní soud dospěl v předchozím odstavci. Určitý rozdíl lze spatřovat v tom, že stěžovatelé v této souvislosti uplatňují i dva konkrétní argumenty, jednak poukazují na posun v důkazní situaci (což činí až v průběhu stížnostního řízení), přičemž zmiňují výpovědi svědků v hlavním líčení a odborné vyjádření MUDr. B. H., jednak (i v souvislosti s prvně uvedeným argumentem) vytýkají obecným soudům nesprávnou právní kvalifikaci stíhaného jednání. K posledně zmíněné otázce právní kvalifikace se vyjádřil krajský soud tak, že se jí není oprávněn zabývat, neboť toto náleží soudu prvního stupně po provedení všech "dostačujících" důkazů. Danému závěru nelze ve světle námitky uplatněné stěžovateli, tedy že se okresní soud nemohl vyjadřovat k závažnosti zranění, resp. možné délce léčení (což je z hlediska naplnění příslušné skutkové podstaty podstatné) nic vytknout. Uvedený soud mohl na základě důkazů (a indicií) obsažených v soudním spise vyvodit, jaké zranění mělo být poškozenému způsobeno, a tedy i "předběžně" (pro vazební účely) posoudit otázku závažnosti (zde potenciální) újmy na zdraví. Stejně tak je na obecných soudech, aby na základě toho, jak se dokazování v průběhu řízení vyvíjí, posoudily, zda "důvodné podezření" trvá i nadále. Krajský soud se těmito otázkami zabýval, podrobněji pak v již zmiňovaném usnesení ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. 50 To 342/2010, a dospěl k řádně odůvodněnému závěru, že odborné vyjádření závěr okresního soudu, jde-li o možnou újmu, nevyloučilo. Ústavní soud ani zde žádné pochybení ústavněprávního charakteru nezjistil. Byť se krajský soud explicitně nezabýval argumentací stěžovatelů, že někteří svědci změnili svou výpověď, z jeho rozhodnutí plyne, že přezkoumal, zda existující důkazní situace dostatečně odůvodňuje předmětné podezření, a ani zde Ústavní soud nemůže konstatovat, že by v tomto ohledu pochybil; nehledě na ostatní důkazy, sami stěžovatelé uvedli, že jeden ze svědků, jehož výpověď je (zřejmě) měla usvědčovat, potvrdil svou výpověď z přípravného řízení, a ostatně ani změna ve výpovědi u ostatních dvou svědků nemá za následek, že by jejich původní výpověď z přípravného řízení byla jako důkaz nepoužitelná. Stěžovatelé také v ústavní stížnosti upozornili na to, že se dle obžaloby měli dopustit zvlášť závažného trestného činu, avšak že pro takové konstatování neexistoval žádný podklad, ovšem z ústavní stížnosti není zřejmé, jaký dopad by tato případná vada na závěry obecných soudů ve věci vazby mohla mít.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu