ECLI:CZ:US:2011:3.US.2631.11.1
sp. zn. III. ÚS 2631/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Liberta, a. s. - v likvidaci se sídlem Mělník, Strážnická 1518, zastoupené Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem se sídlem Plzeň, Rooseveltova 16, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011 č. j. 32 Cdo 1120/2010-322 a rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2009 č. j. 1 Cmo 282/2008-267 a Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2007 č. j. 39 Cm 271/2005-214, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů v její věci, jelikož je přesvědčena, že jí bylo upřeno právo na spravedlivý proces.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 39 Cm 271/2005 se podává, že tento soud rozsudkem ze dne 21. 11. 2007 č. j. 39 Cm 271/2005-214 zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se po České republice - Ministerstvu financí domáhala zaplacení částky 112 916 000 Kč s příslušenstvím; uplatněný nárok posoudil podle ustanovení §20 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, a ten shledal promlčeným dle ustanovení §101 obč. zák.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 4. 2009 č. j. 1 Cmo 282/2008-267 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; promlčení nároku stěžovatelky nastalo marným uplynutím objektivní desetileté doby v případě náhrady škody (§398 obch. zák.) a stejný důsledek nastupuje i při posouzení nároku dle ustanovení §20 zákona č. 92/1991 Sb. či dle ustanovení §59 odst. 5 obch. zák., v tehdejším znění (§408 odst. 1 obch. zák.).
Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 6. 2011 č. j. 32 Cdo 1120/2010-322 stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť - po podrobném posouzení stěžovatelčiných dovolacích důvodů - dospěl k závěru, že napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti opětovně nesouhlasí s počítáním počátku běhu promlčecí lhůty ode dne protokolárního předání a převzetí majetku, neboť v té době neznala jeho rozsah, přičemž nedostatky předávacího procesu, na nichž staví svůj žalobní nárok, byly odkrývány postupně počínaje rokem 1996, kdy bylo zvoleno nové představenstvo. Žalovaná si pochybení byla vědoma a zjištěné informace před ní tajila, a proto by promlčecí doba měla začít běžet teprve od roku 2005, kdy byla bezpečnostní opatření žalovanou zrušena a stěžovatelka se seznámila s průběhem vlastní privatizace.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje každému domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo jí však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně měla k dispozici opravný prostředek, který využila, a využila i toho mimořádného opravného prostředku, jímž je dovolání, a dovolací soud, ač toliko v režimu přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., se s jí vznesenými námitkami podrobně vypořádal. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se stěžovatelce nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její postavení v řízení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.
Výjimkou jsou - co do právního posouzení věci - situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak nepřípustnou interpretační libovůli.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelka dovolává; okolnost, že je podle jejího názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde evidentně; právní rámec rozhodných hledisek promlčení předmětného nároku vysvětlil obšírně a srozumitelně zejména dovolací soud, a na odůvodnění jeho rozhodnutí postačí odkázat (lze jen znovu stěžovatelce připomenout potřebu rozlišit promlčecí lhůty subjektivní a objektivní).
Podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tedy splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2011
Jiří Mucha
předseda senátu