ECLI:CZ:US:2011:3.US.2634.11.1
sp. zn. III. ÚS 2634/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. prosince 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti: a) Ing. V. Š. a b) nezl. K. Š., oba právně zastoupeni JUDr. Blankou Černou, advokátkou se sídlem nám. Hrdinů 264, 686 03 Staré Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2011 č. j. 25 Co 171/2010-348, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. února 2010 č. j. P 216/2009-93, proti jiným zásahům orgánů veřejné moci, které mají spočívat ve zneužívání postavení zaměstnanců Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 k pozměňování spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. P 216/2009 a v průtazích v řízení vedeném pod sp. zn. P 216/2009, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 5. 9. 2011 obdržel Ústavní soud nepodepsané podání s připojeným neplatným certifikátem, který nebyl vydán akreditovaným poskytovatelem. Protože výše uvedené podání nesplňovalo náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyzval Ústavní soud navrhovatele k odstranění vad podání a jeho doplnění ve smyslu připojeného písemného poučení.
Navrhovatel Ing. V. Š. doplnil své podání a odstranil vytčené vady s tím, že jako zákonný zástupce zmocnil k zastupování své nezletilé dcery K. Š. (narozené dne X.X.XXXX, dále jen "nezletilá K.") v řízení před Ústavním soudem advokátku JUDr. Blanku Černou.
Ústavní stížností napadená rozhodnutí podle názoru stěžovatelů porušila jejich práva a svobody ve smyslu čl. 2, odst. 2, odst. 3, čl. 4, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, odst. 4, čl. 36 odst. 1, odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1, odst. 2, odst. 3 a čl. 90 Ústavy ČR, jakož i čl. 2, čl. 3, čl. 4, čl. 8. čl. 9 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.
V souvislosti s napadenými rozhodnutími stěžovatelé tvrdí, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2011 č. j. 25 Co 171/2010-348 byl vydán po řízení, které prý fakticky proběhlo bez účasti účastníků řízení, přičemž soudem ustanovený kolizní opatrovník nezletilé K. údajně nedostál svým procesním povinnostem zejména tím, že byl v řízení zcela nečinný. Odvolací soud své rozhodnutí údajně řádně neodůvodnil, takže je prý nepřezkoumatelné a nesrozumitelné; stěžovatel se domnívá, že odvolací soud měl odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, protože nebyly důvody ani pro jeho potvrzení, ani pro jeho změnu.
Stěžovatel tvrdí, že nahlédnutím do soudního spisu dne 10. 5. 2011 zjistil existenci listin, které nebyly odvolacím soudem stěžovateli nikdy doručeny a řadu dalších vad ve vedení soudního spisu, v jejichž důsledku soudce Městského soudu v Praze z principu nemohl vydat zákonné rozhodnutí.
Nahlížením do spisu ve dnech 14. a 15. července 2010 stěžovatel údajně zjistil "vyměněný seznam listin uložených v soudním spise, pozměňování číslování listin a nepřezkoumatelným způsobem nově založené obálky s modrým pruhem", které prý ve spise nikdy nebyly, stejně jako do spisu dodatečně vložená potvrzení o doručení do datové schránky. Některé z listin prý ze spisu byly naopak vyjmuty a na jejich místo vloženy listiny jiné, se stejným pořadovým číslem. Odvolací soud v době od února 2010 do září 2010 rozhodoval za situace, kdy nebylo rozhodnuto o námitce podjatosti vznesené stěžovatelem v únoru 2009 vůči soudkyni soudu prvního stupně. V průběhu řízení údajně docházelo k nesprávnému doručování písemností adresovaných stěžovateli, takže ten se nemohl jednání zúčastnit a hájit své zájmy. Odvolací soud údajně porušil procesní práva stěžovatele dále tím, že "neprovedl důkazy uvedené stěžovatelem v jednotlivých podáních, nesprávně posoudil jím vznášené námitky, nedal mu možnost se k věci vyjádřit".
Oba obecné soudy údajně opomněly odůvodnit neprovedení navržených důkazů a právní závěry jimi vyvozené jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními.
Současně stěžovatelé navrhli odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí.
II.
Pro posouzení důvodnosti námitek a tvrzení o údajném porušení základních práv a svobod si Ústavní soud připojil spis vedený Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. P 216/2009, z něhož zjistil následující skutečnosti.
Podáním doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 8 dne 2. 7. 2009 se matka domáhala úpravy poměrů ke své nezletilé dceři K. pro dobu před a po rozvodu manželství, přičemž v návrhu označila jako trvalou adresu stěžovatele - V., korespondenční adresu - P. Z referátu na č. l. 23 spisu se zjišťuje, že na jednání ve věci byl stěžovatel obeslán, jak na obě matkou nezletilé K. uvedené adresy, tak i na adresu P. Na č. l. 37 - 43 vznesl stěžovatel námitku podjatosti předsedkyně senátu Mgr. Ilony Benešové. Z tohoto důvodu soud jednání nařízené na den 18. 11. 2009 odročil na neurčito (č. l. 45). O námitce podjatosti rozhodl odvolací soud usnesením ze dne 14. 12. 2009 pod č. j. 1 Nc 3285/2009-49 (nabylo právní moci dne 11. 1. 2010) tak, že jmenovaná soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodnutí v předmětné věci. Uvedenou námitku podjatosti uplatnil stěžovatel opakovaně před nařízeným jednáním před Obvodním soudem pro Prahu 8 dne 8. 2. 2010. Svoji neúčast na jednání dne 8. 2. 2010 omluvil stěžovatel dne 9. 2. 2010. O další námitce podjatosti rozhodl městský soud usnesením ze dne 15. 9. 2010 č. j. 25 Co 307/2010-300 shodně jako v usnesení ze dne 14. 12. 2009.
Rozsudkem ze dne 8. 2. 2010 č. j. P 216/2009-93, 16 P a Nc 197/2009 a 16 P a Nc 198/2009 Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl v řízení o úpravu výchovy a výživy k nezletilé K. pro dobu trvání manželství a pro dobu po rozvodu tak, že nezletilou K. svěřil do výchovy její matky a stěžovateli uložil přispívat na její výživu částkou 5 000,- Kč měsíčně s účinností od 1. 1. 2010. Dlužné výživné za dobu od 1. 1. 2010 do 31. 1. 2010 v celkové výši 2 500,- Kč je stěžovatel povinen zaplatit do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I).
Nezletilou K. svěřil do výchovy matky i pro dobu po rozvodu manželství rodičů; stěžovateli uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé K. částkou 5 000,- Kč měsíčně, s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů (výrok II).
Soud prvního stupně konstatoval, že stěžovatel se ani k jednomu z nařízených ústních jednání nedostavil, k návrhu se nevyjádřil, proto soud rozhodl v nepřítomnosti stěžovatele. Soud zjistil příjmové poměry obou rodičů nezletilé a při stanovení výše výživného vycházel rovněž z potřeb nezletilé K.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 4. 2011 č. j. 25 Co 171/2010-348 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o výchově a běžném výživném pro dobu do a po rozvodu manželství rodičů potvrdil (výrok I). Ve výroku o nedoplatku výživného rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud změnil tak, že nedoplatek výživného za dobu od 1. 1. 2010 do 31. 3. 2011 ve výši 57 100,- Kč uložil stěžovateli zaplatit k rukám matky ve dvou splátkách po 28 550,- Kč do 31. 8. 2011 a do 31. 12. 2011 pod ztrátou výhody splátek (výrok II).
Odvolací soud v souvislosti s námitkami stěžovatele poukázal na dosavadní rozhodnutí vydaná soudy obou stupňů v projednávané věci, zejména na usnesení, kterým bylo rozhodnuto, že návrh stěžovatele na rozhodnutí o neúčinnosti doručení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 8. 2009 č. j. P 216/2009-6 se zamítá. O obdobném návrhu (o neúčinnosti doručení písemností odvolacího soudu v době od 4. 10. 2010 do 29. 10. 2010) stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze dále usnesením ze dne 16. 12. 2010 č. j. 25 Co 171/2010-314.
Odvolací soud po doplnění dokazování, zejména aktualizací zpráv o výdělcích rodičů konstatoval, že soud prvního stupně opatřil a provedl všechny pro řízení relevantní důkazy a dospěl i ke správným skutkovým zjištěním, z nichž vyvodil i správný právní závěr, že je nutné upravit poměry nezletilé K. pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že se stěžovatel v místě svého trvalého pobytu ani na adrese, kterou označil jako adresu, kam mu mají být soudní zásilky doručovány, delší dobu nezdržuje, a neshledal důvod ke svěření nezletilé K. do střídavé výchovy obou rodičů. Současně odvolací soud konstatoval změnu jak v poměrech stěžovatele, tak i na straně nezletilé K., které se ve vzájemném poměru vyrovnaly. Proto i nadále považoval za přiměřené soudem prvního stupně stanovené výživné nejen pro dobu před, ale i po rozvodu manželství rodičů. Ke změně došlo jen ve výroku o nedoplatku výživného.
III.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou formálních náležitostí ústavní stížnosti, nutných k jejímu meritornímu projednání. Stěžovatelé podali návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem ve lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu. Další formální náležitosti však bylo nutné zkoumat u každého ze stěžovatelů samostatně. V případě stěžovatele je ústavní stížnost po formální stránce bezvadná a způsobilá dalšího přezkoumávání.
Odlišná situace byla zjištěna v případě nezletilé stěžovatelky. Nejdříve Ústavní soud zkoumal, zda nezletilá K. je oprávněnou osobou k podání ústavní stížnosti. V řízení vedeném před Okresním soudem pro Prahu 8 o úpravu výchovy a výživy k nezletilé K. Š. byli účastníky řízení stěžovatel, matka nezletilé a nezletilá K., které byl ve smyslu ustanovení §37 zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině") ustanoven kolizním opatrovníkem Městská část Praha 8, neboť zákonný zástupce nezletilé nemůže jednat za zastoupenou v případě, že jeho zájmy jsou podle §22 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ObčZ"), v rozporu se zájmy zastoupené; v daném případě však postačí jen pravděpodobná možnost kolize zájmů s nezletilou. Tato možnost kolize zájmů stěžovatele a nezletilé K. se jeví jako pravděpodobná i v případě projednávané ústavní stížnosti, v níž jsou napadena rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto o svěření nezletilé K. do výchovy matky a stěžovateli bylo uloženo přispívat na výživu nezletilé K.
K podání ústavní stížnosti je ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu oprávněna fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
Ústavní soud v souvislosti s výše uvedenou problematikou připomíná, že v řízení o ústavní stížnosti mohou vystupovat (a ji podávat) pouze fyzické osoby, které mají procesní způsobilost (§63 zákona o Ústavním soudu, §20 odst. 1 o. s. ř.). Otázku, kdo je zákonným zástupcem nezletilého, upravuje ve smyslu ustanovení §27 ObčZ zákon o rodině (shodně viz usnesení ze dne 3. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 77/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Jedním z formálních předpokladů, nutných k meritornímu projednání ústavní stížnosti, je přípustnost návrhu ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Odvolání proti rozsudku Městského soudu ze dne 5. 4. 2011 č. j. 25 Co 171/2010-348 nezletilá K., zastoupená kolizním opatrovníkem, nepodala. V tomto smyslu tedy nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, což činí její ústavní stížnost nepřípustnou. Protože v projednávané věci Ústavní soud shledal důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, považoval za nadbytečné činit procesní úkony k ustanovení opatrovníka nezletilé stěžovatelce pro řízení o projednávané ústavní stížnosti.
Po přezkoumání ústavní stížnosti stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že jím podaná ústavní stížnost není opodstatněná.
V souvislosti s námitkami stěžovatele, které se vztahují k napadeným rozhodnutím, je třeba připomenout, že s odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, je zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska styku nezletilých s jejich rodiči a svěření nezletilých dětí do výchovy konkrétního rodiče posuzovaly v návaznosti na konkrétní skutková zjištění projednávané věci. Obecné soudy v těchto nesporných věcech postupují s ohledem na princip oficiality, tedy provádějí nejen důkazy navržené účastníky řízení, pokud jsou pro řádné zjištění skutkového stavu zásadní, ale i ty, které jsou v souvislosti s projednávanou věcí relevantní.
Ústavní soud se zásadně nezabývá přehodnocováním dokazování, které bylo obecnými soudy provedeno. Takový postup by mu příslušel pouze za situace, kdy by v procesu dokazování byla porušena ústavně zaručená práva a svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V předmětné věci však k takovým závěrům Ústavní soud nedospěl.
Podle zjištění Ústavního soudu oba obecné soudy provedly všechny nezbytné důkazy, náležitě je zhodnotily ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř. a na jejich základě dospěly k právním závěrům, které řádně odůvodnily. Tvrzení stěžovatele, že nebyly provedeny jím navržené důkazy a že v předmětném řízení nebyla respektována jeho procesní práva, neshledal Ústavní soud důvodnými.
Především je třeba zdůraznit, že to byl stěžovatel, který se od počátku řízení svým obstrukčním chováním vyhýbal všem ve věci řádně nařízeným ústním jednáním před soudy obou stupňů. Z připojeného spisu sp. zn. P 216/2009 také jednoznačně vyplývá, že se stěžovatel od počátku řízení snažil projednávání a rozhodování obecných soudů co nejvíce prodlužovat, aniž uvedl relevantní důvody, pro které by nemělo být v době co nejkratší řádně rozhodnuto o zásadních otázkách spojených s úpravou výchovy a výživy nezletilé K. Procesní postoj stěžovatele, který se osobně nezúčastnil ani jednoho z řady nařízených ústních jednání ve věci, ale o průběhu a výsledku řízení se osobně vždy informoval při četných nahlíženích do spisu, si nezasluhuje ochrany ze strany Ústavního soudu, neboť především platí, že každý si má střežit svá práva. Tvrzení stěžovatele, že se nemohl osobně zúčastnit projednávané věci a nemohl se rovněž vyjádřit ke všem prováděným důkazům, je uměle vykonstruované a neodpovídá skutečnosti.
Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že ve věci rozhodoval podjatý soudce, odkazuje Ústavní soud na rozhodnutí Městského soudu, který se touto opakovaně vznášenou námitkou stěžovatele zabýval a rozhodl o ní tak, že předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu - 8 Mgr. Ilona Benešová není vyloučena z projednávání a rozhodování v předmětné věci (viz např. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2009 č. j. 1 Nc 3285/2009-49, usnesení ze dne 18. 7. 2010 č. j. 25 Co 172/2010-206, usnesení ze dne 15. 7. 2010 č. j. 25 Co 173/2010-208). Těmto rozhodnutím nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Stěžovatel podle petitu ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud "zakázal Městskému soudu v Praze zneužívat postavení zaměstnanců soudu k porušování základních práv stěžovatelů, spočívajících v pozměňování soudního spisu 0 P 216/2009 vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8", aby takové počínání rovněž zakázal zaměstnancům Obvodního soudu pro Prahu 8 a přikázal těmto soudům, "aby obnovil stav před porušením ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů tím, že vrátí pozměněné listiny soudního spisu 0 P 216/2009 do stavu před provedením pozměňování těchto listin".
Ústavní soud k výše uvedeným návrhům uvádí, že k projednávání této části ústavní stížnosti není příslušný, neboť není orgánem, který by byl povolán k tomu, aby kontroloval vedení spisové služby u obecných soudů a nemůže tedy vést žádná šetření, kterým by bylo potvrzeno či naopak vyvráceno tvrzení stěžovatele o údajných neoprávněných zásazích do obsahu spisu. V této části je proto ústavní stížnost nutné odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Součástí ústavní stížnosti je i návrh stěžovatele, aby Ústavní soud zakázal Obvodnímu soudu pro Prahu 8 pokračovat v nečinnosti ve vztahu k návrhu stěžovatele, aby byl proveden důkaz znalcem z oboru dětské psychologie ve věci rozhodování o zákazu styku otce s nezletilou K.
Podle ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) ve znění pozdějších předpisů, má ten, kdo je stranou řízení, možnost podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení. Tento návrh stěžovatel nepodal, nevyčerpal tak procesní prostředek, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a tuto část ústavní stížnosti proto Ústavní soud odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný.
Ze všech výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou, zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný a ve zbytku ho odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu