ECLI:CZ:US:2011:3.US.2679.10.2
sp. zn. III. ÚS 2679/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. ledna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. N., zastoupeného Mgr. Pavlou Frodlovou, advokátkou v Šumperku, Husitská 11, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. 5. 2010 č. j. 70 Co 169/2010-517, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 14. 9. 2010 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. 5. 2010 č. j. 70 Co 169/2010-517. Dle stěžovatele byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 3 odst. 3, čl. 23, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z předložených kopií rozhodnutí v dané věci vyplývá, že Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 21. 12. 2009 č. j. 11 Nc 201/2007-461 rozhodl o výchově a výživě nezletilého syna stěžovatele pro dobu po právní moci výroku rozsudku o výchově nezletilého a rovněž pro dobu po právní moci (budoucího) rozsudku o rozvodu rodičů nezletilého, neboť byla podána také žaloba na rozvod. Nezletilého okresní soud svěřil do výchovy matky a stěžovateli stanovil povinnost platit měsíčně výživné 1 300 Kč (po dobu před rozvodem i po rozvodu rodičů). Současně okresní soud rozhodl také o vyživovací povinnosti matky nezletilého k nezletilému ve výši 1 500 Kč měsíčně za dobu od 18. 12. 2006 (ukončení společné domácnosti se stěžovatelem) do právní moci výroku rozsudku o výchově nezletilého, neboť nezletilý byl (fakticky) ve výchově stěžovatele. Okresní soud též upravil styk stěžovatele s nezletilým pro dobu před i po rozvodu rodičů. V neposlední řadě rozhodl (výrokem IV a V) o náhradě nákladů řízení.
Stěžovatel podal odvolání. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 5. 2010 č. j. 70 Co 169/2010-517 výroky (části výroků) okresního soudu o výchově nezletilého potvrdil. Výroky (části výroků) o výživném změnil; ve vztahu ke stěžovateli zejména rozhodl tak, že mu uložil platit na nezletilého vyšší výživné, a to 1 800 Kč měsíčně - částku zvýšil s ohledem na v odvolacím řízení nově zjištěné okolnosti (změna situace na straně nezletilého - nástup do 1. třídy ZŠ, tvrzení stěžovatele v odvolání o lepších majetkových poměrech z podnikání). Krajský soud rovněž změnil výrok okresního soudu stran styku stěžovatele s nezletilým; tento přeformuloval a upravil z důvodu přehlednosti. Krajský soud se ztotožnil se skutkovými závěry okresního soudu, provedené dokazování označil za dostatečné a ztotožnil se také s právními závěry okresního soudu (změny provedl jen z důvodu přehlednosti či z důvodu nově zjištěných okolností v odvolacím řízení - viz výše).
V ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil výhrady k druhému znaleckému posudku, uvedl, že jeho osobnost byla v tomto posudku posouzena odlišně od prvního znaleckého posudku, přičemž testy k druhému posudku byly nestandardizované a nepřípustné a k závěrům v tomto posudku se nemohl nikdy vyjádřit. Uvedl, že požadoval výslech znalců, avšak soud mu nevyhověl. Požadoval vysvětlení odlišností ve znaleckých posudcích, avšak to znalci neučinili.
Stěžovatel dále namítl, že na straně č. 11 rozsudku krajského soudu jsou nepravdivá a neprokázaná tvrzení soudu, že by měl matku nezletilého psychicky utiskovat a utlačovat, nebo ji, stejně jako současnou jeho družku, poslat pracovat v pouhém roce věku nezletilého. Za nepravdivý údaj označil na straně č. 6 rozsudku i věk nezletilého v době druhého znaleckého posudku (nikoliv 6,5 roku, nýbrž 5 let).
Namítl také podjatost opatrovníka nezletilého. Uvedl, že nebyla dohledána výpověď opatrovníka, audio záznam o výslechu nezletilého opatrovníkem z prosince 2009; tento výslech nebyl řádně vyhodnocen, ač zde nezletilý vyjádřil preferenci stěžovatele oproti matce. Namítl, že mu nebylo nikdy umožněno nahlédnout do spisu opatrovníka a opatrovník stranil matce nezletilého.
Rovněž namítl, že okresní soud na straně č. 3 uvedl, že matka poukazovala na to, že stěžovatel syna izoluje, s čímž stěžovatel nesouhlasí, neboť nezletilý je v kolektivu vrstevníků.
Stěžovatel poukazuje na to, že důvod odchodu matky nezletilého z domácnosti je posuzován odlišně znaleckými posudky i soudy v rozsudcích. Má za to, že matka nezletilého opustila.
Namítl, že nebyly provedeny jím navržené důkazy k prokázání nevhodnosti prostředí u matky nezletilého pro výchovu nezletilého (kromě rejstříku trestů měly být vyžádány i zprávy přestupkové a ze státní správy, jakož i zjištěny spory matky nezletilého s vlastníky sousední nemovitosti).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout, pouze pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody. Takový exces obecného soudu však Ústavní soud v dané věci neshledal.
Z rozsudků v dané věci je zřejmé, že obecné soudy provedly dostatečné dokazování a řádně zjistily skutkový stav, resp. skutečnosti relevantní pro rozhodnutí ve věci. Pokud soudy neprovedly některé stěžovatelem navržené důkazy, dostatečně přiléhavě vyložily v odůvodnění rozsudků, z jakých důvodů se tak stalo (str. 10 rozsudku okresního soudu a str. 8 odvolacího rozsudku). K odlišnostem v provedených dvou znaleckých posudcích se oba soudy také dostatečně vyjádřily; každý znalecký posudek je "jen" jedním z řady důkazů v řízení, který podléhá nezávislému a pečlivému hodnocení soudu. V hodnocení znaleckých posudků provedeném soudy přitom Ústavní soud neshledává protiústavní exces, výklad soudů je logický a vnitřně konzistentní (soudy ostatně poukázaly na shodné i odlišné momenty obou posudků, a to i ve prospěch stěžovatele). Z rozsudku okresního soudu se navíc podává, že po provedení důkazu druhým znaleckým posudkem stěžovatel nevznesl námitky; třetí posudek navrhoval za účelem zjištění jen některých jiných faktorů (str. 10, též str. 5 odvolacího rozsudku).
Výtky stěžovatele k jednotlivostem v odůvodnění rozsudků (viz výše) už vůbec nedosahují ústavněprávní roviny, když se nejednalo o skutečnosti rozhodné, tedy skutečnosti samotné vedoucí k jinému rozhodnutí ve věci. Soudy se (navíc) dostatečně široce vyjádřily k otázce odchodu matky z domácnosti a stejně tak vhodně poukázaly na odlišné schopnosti nezletilého ve vyjadřování názorů v závislosti na věku. Není také zřejmé, proč by okresní soud v počátku odůvodnění rozsudku nemohl vedle tvrzení stěžovatele uvést (či citovat) také tvrzení matky nezletilého v řízení; tím není účastníkům řízení působena žádná újma na právech ze strany soudu.
Obecné soudy se v odůvodnění svých rozsudků rovněž dostatečně věnovaly vyjádřením nezletilého ve vztahu k jeho oběma rodičům a jejich výchovnému prostředí a vazbě na ně; ani tato vyjádření však (s ohledem na věk nezletilého) nebyla směrodatná při rozhodování soudů. Pokud jde o osobu opatrovníka nezletilého, resp. jeho postavení v řízení a vliv na rozhodnutí ve věci samé, je zřejmé, že soudy k vyjádřením opatrovníka přistupovaly v souvislosti se všemi ostatními provedenými důkazy (vyjádření opatrovníka nebyla excesivně soudy preferována); rozhodnutí evidentně neodviselo od stanoviska opatrovníka (jak se snaží naznačit stěžovatel).
Závěrem je možno ještě podotknout, že nové námitky a výtky nejsou v řízení o ústavní stížnosti přípustné, a to z důvodu principu subsidiarity tohoto procesního prostředku ve vztahu k jiným právním řádem umožněným procesním prostředkům nápravy.
Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv skutečnostmi jím tvrzenými, proto rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu