ECLI:CZ:US:2011:3.US.273.11.1
sp. zn. III. ÚS 273/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. dubna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská 2269, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2010 č. j. 62 Co 349/2010-126 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 4. 2010 č. j. 15 C 10/2008-102a, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 14. 1. 2011 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 10. 11. 2010 č. j. 62 Co 349/2010-126, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 23. 4. 2010 č. j. 15 C 10/2008-102a, a to pro porušení ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a také ustanovení čl. 1 věty první a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně stěžovatel požádal Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), o odložení vykonatelnosti napadených soudních rozhodnutí.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem obvodního soudu byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti žalované ECO - F a. s., za účasti vedlejší účastnice České pojišťovny, a. s., na zaplacení částky 279 000 Kč z titulu odškodnění ztížení společenského uplatnění (§444 občanského zákoníku ve spojení s vyhláškou č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění) a dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen nahradit žalované náklady řízení a že ve vztahu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí nemá žádný právo na náhradu nákladů řízení. Ke stěžovatelově odvolání městský soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, stěžovateli uložil zaplatit žalované náklady odvolacího řízení a rovněž rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí nemá nikdo právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že způsob stanovení výše základního bodového ohodnocení na základě vyhlášky č. 440/2001 Sb. dává jen velmi omezené možnosti k uplatnění zásady proporcionality, a že je proto na soudu, aby k návrhu poškozeného podle §7 odst. 3 citované vyhlášky posoudil přiměřenost základního odškodnění v souladu s uvedenou zásadou. Výše náhrady za ztížení společenského uplatnění závisí jednak na ohodnocení lékaře, jednak na posouzení předpokladů, které měl poškozený pro další uplatnění v životě a společnosti a které jsou v důsledku poškození zdraví omezeny nebo ztraceny. Toto posouzení je vyhláškou přenecháno soudu. Dále stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 50/05 a na soudní praxi při aplikaci ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., dle níž příspěvek poškozeného společnosti v době před škodnou událostí v oblasti sportovní, kulturní, politické apod. musí být na mimořádně vysoké úrovni, v opačném případě nárok na zvýšené odškodnění nevzniká. Dle stěžovatele tak obecné soudy zohledňují neurčitě vymezené tzv. mimořádné zapojení poškozeného do společenského života, což se příčí smyslu a principům uvedené vyhlášky i ústavním zásadám rovnosti a proporcionality. Každé snížení či ztráta možnosti uplatnit se v soukromém, rodinném, ale i veřejném životě má být posuzována v případě každého jednotlivého poškození bez ohledu na jeho přínos společnosti. Soudní praxe, pokud se kloní k tomu, že hodnota zdraví lidí se různí, kdy kritériem je jen zapojení poškozeného do společenského života v různých sférách, znamená, že obecné soudy de facto nepřípustně poměřují hodnotu lidí navzájem, což vede k jejich nerovnému postavení. Dle stěžovatelova názoru si přitom mají být všichni občané rovni alespoň co do nevyčíslitelné hodnoty svého zdraví a následků jeho poškození, a to bez ohledu na existenci vágně vymezeného "mimořádného zapojení". Svou argumentaci stěžovatel podpořil citací z nálezu ze dne 21. 1. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 15/02 a uzavřel, že obecné soudy jím zmíněné zásady nerespektovaly a že jejich rozhodnutí jsou založena na ryze formalistickém a rigidně pozitivně právním výkladu zmíněné vyhlášky.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Velká část argumentace, jež je obsažena v ústavní stížnosti, vychází ze stěžovatelovy vlastní interpretace judikatury obecných soudů týkající se ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Z napadených rozhodnutí je přitom patrno, že soudy obou stupňů vycházely (především) z konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu. V této souvislosti nutno vyjádřit určité politování nad tím, že stěžovatel nenapadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, neboť možnosti přezkumu tohoto rozhodnutí (a potažmo rozhodnutí soudu prvního stupně) ze strany Ústavního soudu jsou podstatně omezeny (viz níže) a ostatně kdo jiný než Nejvyšší soud by měl podávat výklad ke svým vlastním rozhodnutím a posuzovat soulad rozhodnutí soudů nižších stupňů s nimi [srov. §14 odst. 3 zákona o soudech a soudcích, §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu].
Ústavní soud je, jak plyne z konstantní judikatury, povolán "toliko" k tomu, aby přezkoumal ústavnost napadených rozhodnutí, a to v zásadě jen z hlediska těch skutečností, v nichž dotčený subjekt - stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených základních práv či svobod, přičemž tvrzená věcná nesprávnost (nezákonnost) napadených rozhodnutí referenčním bodem tohoto přezkumu není. V posuzované věci stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká zcela nesprávný výklad vyhlášky č. 440/2001 Sb., tedy "jednoduchého práva", a její aplikaci na svůj případ. V tomto ohledu opět Ústavní soud poukazuje na svou judikaturu, která vymezuje, za jakých podmínek výklad a použití norem podústavního práva může mít za následek rovněž porušení ústavnosti. Jedná se zejména o případy, kdy obecné soudy v daném rozhodovacím procesu zásadně nesprávně posoudí dopady konkrétního základního práva na danou věc, příp. kdy postupují svévolně, zejména v tom směru, že nerespektují jednoznačně znějící kogentní normu či právní praxí i doktrínou obecně akceptované výkladové metody, interpretují zákonné pojmy v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, odkloní se od ustálené judikatury, aniž by dostatečně vyložily důvody, na základě nichž výkladovou praxi dosud převažující a stabilizovanou odmítají, či rozhodují bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy a výjimečně (snad) také, dospějí-li k výsledku, jenž je ve zjevném rozporu s obecně uznávanými principy spravedlnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obecně operuje právními názory, které mají plynout z ustálené judikatury obecných soudů, která se vztahuje k ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., a to konkrétně, že rozhodující pro přiznání zvýšení odškodnění má být "příspěvek poškozeného společnosti" před škodnou událostí, resp. že kritériem, podle kterého se hodnotí zdraví člověka, je jen jeho "zapojení do společenského života". Toto tvrzení ovšem dle názoru Ústavního soudu nekoresponduje s tím, co obecné soudy výslovně uvedly v odůvodnění napadených rozhodnutí, a ani s tím, co lze z jejich argumentace výkladem vyvodit. Tvrdí-li za této situace stěžovatel, že každé snížení či ztráta možnosti uplatnit se v soukromém, rodinném a společenském životě má být posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti a osobu poškozeného "bez ohledu na jeho přínos společnosti", vyznívá tento argument "naprázdno", neboť nevzniká kontradikce mezi ním a právním názorem, z něhož vycházely obecné soudy. Jak plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí, soud prvního stupně se zabýval výkladem §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., a to (zejména) v souvislosti s ustanovením §3 odst. 1 a §6 odst. 1 písm. c) téže vyhlášky, přičemž dospěl k závěru, že je na soudu, aby v konkrétních případech vymezil, jaké zvýšení náhrady je v individuálně posuzované věci přiměřené; v tomto ohledu je však omezen rámcovým stanovením předpokladů pro vznik nároku na základní výměru odškodnění a pro vznik nároku na jeho zvýšení v tom smyslu, že je jimi úvaha soudu o míře přiměřenosti zvýšení podle prvně zmiňovaného ustanovení usměrňována. Vzhledem k tomu konstatoval, že předmětné zvýšení přichází v úvahu jen ve skutečně výjimečných případech, tj. kdy možnosti poškozeného jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s vysokou a mimořádnou úrovní jeho sportovních, kulturních či jiných aktivit před vznikem škody. V návaznosti na to uvedený soud zkoumal, zda ve stěžovatelově věci jsou naplněny dané předpoklady, a dospěl k závěru, že nikoliv. Stěžovatelovy námitky stran jak interpretace předmětného ustanovení, tak jeho (ne)aplikace na daný případ vypořádal městský soud, který se se závěry okresního soudu zcela ztotožnil. Daný interpretační a aplikační postup obecných soudů žádné zjevné známky svévole, jak byly výše ozřejměny, nenese a ostatně toto není ani stěžovatelem v nějaké konkrétní podobě namítáno.
Stěžovatel ústavnost předmětných soudních závěrů zpochybňuje v prvé řadě tvrzením, že obecné soudy postupovaly (resp. v obecné rovině postupují) v rozporu s principem rovnosti, přičemž argumentuje tím, že nelze - (zřejmě) v případě totožného zranění u poškozených různých profesí (stěžovatel jako příklad uvádí špičkového lékaře a zdravotní sestru) - a priori stanovit závažnost újmy. Dle názoru Ústavního soudu by naopak způsob odškodňování toliko podle typu zranění byl zcela nedostatečný a z hlediska ústavnosti v podstatě neakceptovatelný. Je totiž evidentní, že důsledky totožného poškození zdraví mohou být u každého jednotlivého poškozeného zásadně odlišné, což lze demonstrovat na případu modelky, u níž i drobná kosmetická vada, vzniklá v důsledku drobného poranění, může mít z hlediska jejího profesního života fatální následky, zatímco u jiného bude mít stejné poranění, a to jak z hlediska jeho profesního, společenského i osobního života, dopady zcela minimální (nebo dokonce žádné). K porušení zásady rovnosti by mohlo dojít, pokud by bylo zacházeno s poškozenými osobami ve stejném či srovnatelném postavení, a v tom rámci i pokud jde o jejich životní situaci, rozdílně. Že by taková situace nastala, stěžovatelem tvrzeno a natož doloženo nebylo.
Namítá-li stěžovatel porušení zásady proporcionality, k této zásadě se v daných souvislostech Ústavní soud vyjádřil v již zmíněném "plenárním" nálezu, resp. v nálezu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 350/03, a to v tom smyslu, že výsledná částka odškodnění musí být přiměřená s ohledem na následky poškození zdraví pro uplatnění poškozeného ve všech sférách jeho života. To ovšem bylo vysloveno za situace, kdy obecnými soudy přiznaná výše odškodnění byla evidentně nepřiměřená k (značnému) poškození zdraví a jeho (závažným) následkům pro další život poškozeného, jakož i ke způsobu, jak k tomuto zranění došlo. Úlohou Ústavního soudu zásadně není posuzovat, v jaké konkrétní výši by mělo být poškozenému odškodnění přiznáno, neboť to náleží obecným soudům (a předtím, v obecné rovině, zákonodárci, resp. normotvůrci). Zásah Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti tak nemůže odůvodnit odlišná představa stěžovatele o výši přiznaného odškodnění, vždy musí jít o Ústavním soudem zmiňovaný "extrémní nesoulad", přičemž v posuzované věci k takovémuto závěru přesvědčivě dospět nelze.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost nebyla Ústavním soudem "přijata" k věcnému projednání, nebylo možné ani rozhodnout o odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu