ECLI:CZ:US:2011:3.US.2764.08.1
sp. zn. III. ÚS 2764/08
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného - ze dne 23. března 2011 sp. zn. III. ÚS 2764/08 ve věci ústavní stížnosti R. M. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. srpna 2008 sp. zn. 7 To 315/2008, kterým byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 5. 2008 č. j. 0 Nt 508/2006-113, kterým byl zamítnut stěžovatelův návrh na obnovu řízení, za účasti 1. Městského soudu v Praze a 2. Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení.
Výrok
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně - co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") - podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. srpna 2008 sp. zn. 7 To 315/2008, neboť jím mělo být porušeno stěžovatelovo právo být stíhán toliko z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, garantované v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh, z vyjádření účastníků řízení a z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. června 2001 sp. zn. 8 T 103/2000, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2001 sp. zn. 5 To 414/2001, byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. (zkratkou "tr. zák." je označen tehdy platný zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen úhrnný trest obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin. Skutku se dopustil (zkráceně řečeno) tím, že dne 1. května 2000 v Praze 1 na Střeleckém ostrově fyzicky napadl strážníka Městské policie Praha J. J. úderem pěstí a kopáním. Odsuzující rozsudek nabyl právní moci dne 2. 10. 2001.
Odsouzený (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") se opakovanými návrhy domáhal obnovy řízení. První návrh na obnovu byl zamítnut usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. března 2003 sp. zn. 43 Nt 6207/2002.
Další návrh odsouzeného na obnovu, podaný dne 17. 4. 2003, zamítl Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 18. března 2004 č. j. 43 Nt 6207/2002-105. Stížnost odsouzeného proti tomuto usnesení zamítl jako nedůvodnou Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. dubna 2004 sp. zn. 8 To 220/2004. Proti oběma těmto usnesením podal odsouzený ústavní stížnost, které bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) vyhověno a obě napadená rozhodnutí byla zrušena pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť obecnými soudy nebyla zákonem stanoveným postupem odstraněna pochybnost o nestrannosti soudu a nebyla vyřešena otázka zákonného soudce.
V dalším řízení před obecnými soudy (poté, co věc byla delegována Obvodnímu soudu pro Prahu 4) byl návrh odsouzeného na obnovu řízení usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. května 2005 sp. zn. 0 Nt 504/2005 zamítnut jako nedůvodný podle §238 písm. d) trestního řádu (dále jen "tr. ř."). Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení byla zamítnuta usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. srpna 2005 sp. zn. 6 To 333/2005 jako opožděně podaná podle §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. Proti oběma těmto usnesením podal odsouzený ústavní stížnost, které bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 457/05 (N 4/40 SbNU 39) vyhověno a obě napadená rozhodnutí byla zrušena pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny; toto porušení bylo spatřováno v tom, že Městský soud v Praze chybně určil počátek běhu lhůty k podání stížnosti a nesprávně stížnost posoudil jako opožděně podanou.
Následujícím usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 5. 2008 č. j. 0 Nt 508/2006-113 byl návrh odsouzeného na obnovu řízení zamítnut s poukazem na to, že nově provedené důkazy nepřinesly žádnou novou skutečnost neznámou v původním řízení a neumožnily učinit jiný závěr o vině než v původním řízení. Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení byla zamítnuta usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. srpna 2008 sp. zn. 7 To 315/2008 jako nedůvodná podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. Právě toto posledně uvedené usnesení je napadáno petitem nynější ústavní stížnosti.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje postup obecných soudů v průběhu předchozího řízení o návrhu na obnovu řízení a domnívá se, že tímto postupem byl zkrácen na svých zákonem garantovaných právech, konkrétně na právu podat opravný prostředek a na právu na uplatnění řádné obhajoby, neboť mu prý byla upřena možnost podat návrh na provedení důkazů svědčících o jiném průběhu trestného skutku, než jak jej zjistil soud nalézací.
Uvádí, že jím k návrhu na obnovu řízení přiložené nové důkazy - totiž tři videonahrávky pořízené Českou televizí 1, TV Nova a Policií České republiky na demonstraci, jíž se stěžovatel zúčastnil - prokazují jiný průběh inkriminovaného skutku, než jak byl popsán v enunciátu odsuzujícího rozsudku. Fyzický útok prý byl iniciován nikoli stěžovatelem, nýbrž naopak poškozeným. Tyto nové důkazy mají zpochybňovat věrohodnost svědecké výpovědi poškozeného, složené v hlavním líčení, a mají prokazovat stěžovatelovu nevinu.
Stěžovatel vytýká soudu prvního stupně, že své tvrzení o tom, že předložené videozáznamy nepřinesly žádnou novou skutečnost, která by opodstatňovala povolení obnovy řízení, v odůvodnění rozhodnutí blíže nevysvětlil; prvoinstanční soudní rozhodnutí je tak prý nepřezkoumatelné. Stěžovatel uznává, že stížnostní soud, který sám znovu provedl dokazování reprodukcí předložených videonahrávek a který se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, své rozhodnutí podrobně odůvodnil. Stěžovatel však vytýká stížnostnímu soudu, že postupoval podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a že stížnost jako nedůvodnou sám zamítl. Podle názoru stěžovatele měl stížnostní soud postupovat dle ustanovení §149 odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. měl zrušit rozhodnutí soudu prvé instance a uložit mu, aby o věci znovu jednal a znovu rozhodl. Tím, že druhoinstanční soud sám meritorně rozhodl, prý upřel stěžovateli právo, aby stěžovatel eventuálně mohl podat proti opětovnému prvoinstančnímu rozhodnutí nový "kvalifikovaný opravný prostředek", opřený o znalost argumentace soudu prvního stupně.
IV.
Ústavní stížnost byla zaslána k vyjádření oběma zúčastněným obecným soudům. Jejich vyjádření odkazovala na odůvodnění jejich rozhodnutí a neobsahovala žádné nové skutečnosti, které by nebyly Ústavnímu soudu známy z obsahu spisu; nebylo proto nutné je zasílat stěžovateli k eventuální replice.
V.
Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků (zčásti konkludentním) podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu od ústního jednání upustil.
VI.
Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že jako zvláštní orgán ochrany ústavnosti zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy České republiky). Ke kasaci napadeného rozhodnutí by mohl Ústavní soud přikročit toliko tehdy, pokud by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatele, chráněná ústavními předpisy.
V projednávané věci Ústavní soud žádný protiústavní zásah do základních práv stěžovatele nezjistil.
Postupem a rozhodnutím soudu druhého stupně nebylo nijak dotčeno stěžovatelovo právo podat opravný prostředek ani právo na uplatnění řádné obhajoby, a nebyly zasaženy ani jiné principy spravedlivého procesu. Jedinou výtkou, jejíž oprávněnost lze uznat, je to, že prvoinstanční soud v odůvodnění svého zamítavého rozhodnutí nedostatečně rozvedl, jaké konkrétní skutečnosti zjistil z nově provedených důkazů, tj. z obsahu zhlédnutých videonahrávek. Z tohoto důvodu je závěr soudu prvního stupně, že z nahrávek nebyly zjištěny skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině odsouzeného, nepřesvědčivý a obtížně přezkoumatelný. Toto pochybení soudu prvního stupně však nelze v daném případě kvalifikovat jako protiústavní zásah, protože nevedlo k omezení stěžovatelova práva podat opravný prostředek ani práva na obhajobu.
V posuzovaném průběhu dokazování nebyla porušena zásada kontradiktornosti, která má obviněnému zaručit možnost osobní účasti na provádění důkazů a na jejich hodnocení. Stěžovatel byl s obsahem videonahrávek dobře obeznámen, ostatně on sám je soudu předložil spolu s návrhem na obnovu řízení. Stěžovateli nebylo upřeno právo být osobně přítomen při přehrávání videonahrávek v rámci veřejného zasedání před prvoinstančním soudem a měl nepochybně možnost vyjádřit své stanovisko k obsahu tohoto důkazu a zhodnotit jeho relevanci pro dokazování v obou soudních instancích. Ten fakt, že prvoinstanční soud v odůvodnění svého zamítavého rozhodnutí blíže nereprodukoval obsah videonahrávek, a spokojil se toliko se souhrnným konstatováním, že z nich nezjistil podmínky pro obnovu řízení, nikterak stěžovatele neomezilo v možnosti, aby mohl soud seznámit se svým hodnocením důkazů a se svou verzí obhajoby, což ostatně ve své stížnosti ze dne 30. 7. 2008, jíž napadal prvoinstanční rozhodnutí, také učinil.
Nedostatek detailního slovního popisu obsahu videonahrávek v odůvodnění rozhodnutí soudu první instance nepřivodil žádný negativní následek pro stížnostní řízení. Druhoinstanční soud si byl tohoto nedostatku vědom a konvalidoval jej tím, že sám znovu zopakoval provedení těchto důkazů opětovnou přehrávkou videozáznamů. To, že stěžovatel nebyl při této opětovné přehrávce osobně přítomen (konala se v neveřejném zasedání soudu), mu nezpůsobilo žádnou újmu, protože byl s obsahem videonahrávek dobře obeznámen a mohl se k nim již dříve vyjádřit.
Soud druhého stupně navíc uskutečnil velmi podrobný a výstižný rozbor obsahu videonahrávek a popsal jej slovně v odůvodnění svého rozhodnutí. Z něj přesvědčivě vyplývají ta fakta, která jsou nejvíce relevantní pro prokázání skutku trestného činu a viny odsouzeného, tj. především ta skutečnost, že prvním fyzickým kontaktem poškozeného strážníka J. J. s tělem odsouzeného bylo pouhé uchopení odsouzeného za rameno, které nemělo agresivní charakter. Naproti tomu následnou reakci odsouzeného, spočívající v tom, že se "pokusil prudkým pohybem pravou rukou vypáčit ruku poškozeného", "uchopil poškozeného levou rukou za košili", "udeřil pravou rukou poškozeného směrem seshora do hlavy" a poté, co poškozený z místa střetu již odcházel, se "odsouzený za ním rozběhl a zezadu ho kopnul pravou nohou", je možno bezesporu hodnotit, jak to učinil druhoinstanční soud, jako "zcela jednoznačně agresivní".
Tento popis, reprodukující obsah videozáznamů z místa činu, hodnotí Ústavní soud jako zcela adekvátní, výstižný a podchycující věrně průběh inkriminované události. Úsudek o skutku trestného činu a o vině pachatele lze z tohoto popisu vyvodit zcela přesvědčivě; závěr, že tato zjištění nezavdávají důvod k obnově řízení, je plně oprávněný.
Tím, že stížnostní soud sám zamítl stížnost odsouzeného podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou a nevrátil věc do první instance k novému jednání a rozhodnutí, a to přesto, že v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval pochybení prvoinstančního soudu spočívající v nedostatečném popisu nově provedených důkazů, nebyly porušeny zásady spravedlivého procesu. Platná trestněprocesní úprava stížnostního řízení, obsažená v ustanovení §148 a 149 tr. ř., nepreferuje ani kasační ani apelační postup při vyřizování stížnosti, tj. zákon stížnostnímu orgánu neukládá, jaký způsob rozhodnutí o stížnosti má zvolit. Poskytuje mu tak širší možnosti volby možných postupů a neomezuje jej tolik, jako je tomu např. v řízení o odvolání. Stížnostní orgán tak může zvažovat též hlediska účelnosti, účinnosti a rychlosti řízení; ve stížnostním řízení je pravidlem, akceptovatelným i z ústavněprávních hledisek, aby stížnostní orgán sám rozhodl (má-li k tomu skutkový stav dostatečně zjištěn), aniž by vracel věc do první instance (k tomu viz též ŠÁMAL, P. Trestní řád. Komentář, I. díl, 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, str. 1054).
Právo obviněného na osobní přítomnost při provádění důkazu a právo na možnost vyjádřit své hodnocení důkazu nebylo v tomto případě zasaženo, neboť obviněný měl možnost být osobně přítomen při provádění důkazu před prvoinstančním soudem a v podané stížnosti se mohl vyjádřit k tomu, jak on sám obsah důkazu hodnotí. Pochybení soudu prvního stupně spočívající v nedostatečném popisu nově provedených důkazů v odůvodnění rozhodnutí nedosáhlo ústavněprávní dimenze, protože v daném případě neomezilo právo obviněného na obhajobu.
Ze všech uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítnuta.