ECLI:CZ:US:2011:3.US.2816.11.2
sp. zn. III. ÚS 2816/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. října 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti G. K., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2011 sp. zn. 14 To 150/2011, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, neboť jím měla být porušena jeho základní práva zakotvená v článku 2 odst. 2, v článku 7 odst. 2, v článku 36 odst. 1 a 2 a v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 7. 2011 č. j. Nt 423/2010-721, že dle §397 odst. 1 tr. řádu z důvodu uvedeného v §393 písm. n) tr. řádu není přípustné vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Gruzie. Soud prvého stupně dále rozhodl tak, že se stěžovatel dle §397 odst. 2 tr. řádu propouští z předběžné vazby na svobodu. Ke stížnosti státního zástupce Vrchní soud v Praze podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu napadené usnesení v celém rozsahu, v obou jeho výrocích, zrušil a znovu rozhodl tak, že podle §397 odst. 1 tr. řádu je přípustné vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Gruzie pro skutek spočívající (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel "v postavení zločince organizujícího podsvětí s využitím svého kriminálního vedoucího postavení" měl prostřednictvím dalších osob i sám pod pohrůžkou zabití od 11. října 2009 do konce prosince 2009 požadovat po rektoru Gruzínské národní univerzity v Tbilisi G. K. finanční částku ve výši 200.000,- € resp. 50.000,- €, čímž se měl stěžovatel dopustit trestných činů vydírání dle článku 181 §2 a), c) trestního zákoníku Gruzie a příslušnosti ke zločincům organizujícím podsvětí dle článku 223 §2 trestního zákoníku Gruzie.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle polemizoval se závěry Vrchního soudu v Praze o tom, zda jsou v případě Gruzie dány vážné důvody se domnívat, že by v tomto státě stěžovateli hrozilo nebezpečí mučení ve smyslu článku 3 odst. 1 Úmluvy proti mučení a jinému krutému a nelidskému či ponižujícímu zacházení či trestání, inkorporované do našeho právního řádu vyhláškou č. 143/1988 Sb. (dále "Úmluva proti mučení"). Stěžovatel má za to, že o přípustnosti jeho vydání do Gruzie bylo vrchním soudem rozhodnuto na základě pouhého popisu ničím nepodloženého jednání stěžovatele; dle tvrzení stěžovatele jsou obvinění smyšlená a účelová, jeho trestní stíhání v Gruzii je projevem politicky motivované libovůle státní moci. Stěžovatel je toho názoru, že se Vrchní soud v Praze spokojil s pouhými proklamacemi z gruzínské strany, že stěžovateli bude zaručen spravedlivý proces. Stěžovatel obsáhle skutkově argumentoval ohledně stavu dodržování lidských práv v Gruzii. Odkázal na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva a zprávy mezinárodních a nevládních lidsko-právních organizací, podle nichž ochrana lidských práv v Gruzii není uspokojivá; ve vězeních panují nelidské a degradující podmínky. Dle názoru stěžovatele za současných podmínek porušování lidských práv v uvedené zemi nejenže hrozí, ale je prý doslova zaručeno. Stěžovatel dále s odkazem na judikaturu Ústavního soudu zdůraznil, že v případě kolize mezinárodních závazků musejí převážit závazky vyplývající z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách. Stěžovatel má za to, že vrchní soud se v napadeném rozhodnutí spokojil s pouhým deklarováním ochoty dodržovat lidská práva v platných gruzínských předpisech, které však nelze zaměňovat se skutečností.
Z hledisek procesních stěžovatel kritizoval postup Vrchního soudu v Praze, který o přípustnosti jeho vydání rozhodl v neveřejném zasedání, čímž mělo dojít k porušení jeho základního práva na veřejné slyšení při projednání věci. Stěžovatel s ústavní stížností dále spojil návrh na zrušení ustanovení §397 odst. 2 druhé věty za čárkou a věty za středníkem zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), z důvodu rozporu této části ustanovení zákona s ústavním pořádkem České republiky, a to zejména s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010 pod sp. zn. Pl. ÚS 6/10.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V projednávané extradiční věci Ústavní soud shledal, že námitky stěžovatele nejsou přiléhavé a nezohledňují velmi podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Jde zejména o námitky stěžovatele, jež se vztahují ke stavu dodržování lidských práv v Gruzii a k úplnosti extradičních materiálů. Ústavní soud považuje ve shodě s Vrchním soudem v Praze z hlediska přípustnosti vydání stěžovatele za rozhodující, že Gruzie není státem, v němž by k porušování lidských práv docházelo ve větším měřítku či soustavně, s podporou ústředních orgánů veřejné moci. Pro vyslovení nepřípustnosti vydání s odkazem na článek 3 odst. 1 Úmluvy proti mučení nepostačí popis dílčích incidentů, k nimž docházelo v minulosti, ale musí být dáno konkrétní nebezpečí ve vztahu k vydávané osobě. V projednávané věci jsou důležité poznatky Vrchního soudu o tom, že gruzínské orgány jsou odhodlány přísně postihovat porušování práv obviněných a vězněných osob ze strany policie. Zásadní význam však mají konkrétní záruky, jež byly gruzínskými orgány poskytnuty české straně ohledně osoby stěžovatele a možnosti české strany dodržení těchto podmínek v budoucnu ověřit.
Ústavní soud dále nepovažuje za opodstatněnou ani námitku stěžovatele, že Vrchní soud v Praze rozhodl v neveřejném zasedání. Taková námitka by byla relevantní jen v případě, že by stěžovatel nemohl ve smyslu zásady kontradiktornosti reagovat na argumentaci státního zástupce ve stížnosti proti rozhodnutí soudu prvého stupně a rozhodnutí druhé instance by pro stěžovatele mělo ráz překvapivosti. V projednávané věci takovýto překvapivý charakter napadeného usnesení není dán: stěžovatel, který byl obecnými soudy v dané extradiční věci opakovaně vyslýchán, se k podané stížnosti státního zástupce vyjadřoval prostřednictvím svého obhájce. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že odlišné hodnocení situace v Gruzii ze strany vrchního soudu bylo stěžovateli známo již z předchozích rozhodnutí tohoto soudu, která byla založena v podstatě na totožném skutkovém základě (pokud jde o otázku zachovávání základních práv obviněných a vězněných osob v Gruzii).
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout, neboť neshledal, že by rozhodnutím Vrchního soudu v Praze došlo k porušení základních práv stěžovatele.
Návrh na zrušení části ustanovení §397 odst. 2 tr. řádu má akcesorickou povahu a sdílí tudíž osud ústavní stížnosti. Ústavní soud takový návrh odmítá dle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu