ECLI:CZ:US:2011:3.US.2903.10.1
sp. zn. III. ÚS 2903/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. března 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. N., zastoupené Mgr. Jiřím Kňávou, advokátem v Olomouci, Sokolská 22, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2010 č. j. 2 As 50/2010-103, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2010 č. j. 58 Ca 14/2007-64, rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 8. 2. 2006 č. j. KUOK 17125/2006 a rozhodnutí statutárního města Olomouc, komise pro projednávání přestupků, ze dne 15. 8. 2005 č. j. R 961/05/Nat, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 2. 10. 2010 stěžovatelka napadla rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2010 č. j. 2 As 50/2010-103, přičemž se domáhala, aby Ústavní soud zrušil "korupční rozhodnutí pod č. j. KUOK 17125/2006, ze dne 8. 2. 2006", vydané Krajským úřadem Olomouckého kraje, a "nezákonné rozhodnutí K-P-P-P [...] č. j. R 961/05Nát., ze dne 15. 8. 2005".
K výzvě Ústavního soudu ji stěžovatelka prostřednictvím svého právního zástupce doplnila podáním ze dne 14. 2. 2011, z něhož vyplynulo, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí statutárního města Olomouc, komise pro projednávání přestupků, ze dne 15. 8. 2005 č. j. R 961/05/Nat, a na něj "navazujících rozhodnutí dalších instancí". K tomu stěžovatelka uvedla, že tímto rozhodnutím jí byla v přestupkovém řízení uložena pokuta ve výši 500 Kč a povinnost nahradit náklady tohoto řízení ve výši 1 000 Kč a že proti němu podala odvolání, které však bylo výše označeným rozhodnutím Krajského úřadu Olomouckého kraje pro opožděnost odmítnuto. Následně se domáhala přezkumu tohoto rozhodnutí u Ministerstva vnitra, které jí však sdělilo přípisem (doručeným dne 30. 5. 2006), že přezkumné řízení nebude zahájeno, protože nebyly splněny zákonné důvody. Vzhledem k tomuto sdělení podala správní žalobu, tu však Krajský soud v Ostravě shora označeným usnesením pro opožděnost odmítl. Toto rozhodnutí napadla kasační stížností, Nejvyšší správní soud ji však jako nedůvodnou zamítl shora označeným rozsudkem. Stěžovatelka má za to, že ze strany správních orgánů došlo k porušení jejích ústavních práv, konkrétně práva na spravedlivý proces, resp. na řádné projednání věci, což mělo být způsobeno tím, že se nemohla před správním orgánem prvního stupně relevantně vyjádřit, že celé řízení trpělo vadami, které (zřejmě) spočívaly v tom, že jí správní rozhodnutí nebylo řádně doručeno. Soudy pak měly nesprávně vyložit procesní ustanovení týkající se včasnosti podání žaloby, čímž jí znemožnily uplatňovat její práva. Zbývá dodat, že stěžovatelka požádala Ústavní soud o poskytnutí patnáctidenní lhůty k doplnění ústavní stížnosti, a to za situace, kdy Ústavní soud předtím stěžovatelce opakovaně prodloužil lhůtu k odstranění vad návrhu, naposledy pak v přípise ze dne 7. 1. 2011, přičemž ji výslovně upozornil, že další prodloužení není možné. Ústavní soud přesto vyčkal se svým rozhodnutím, a to podstatně delší než požadovanou dobu, ovšem ani tak k avizovanému doplnění ze stěžovatelčiny strany nedošlo.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Pokud stěžovatelka napadá shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, je Ústavní soud názoru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zmíněným obecným soudům vytýká, že nesprávně vyložily "procesní ustanovení týkající se včasnosti podání žaloby" (tj. zřejmě ustanovení §72 soudního řádu správního). Z ústavní stížnosti není přitom vůbec zřejmé, v čem má zmiňovaná nesprávnost spočívat. Jak lze zjistit z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, v dané věci byla klíčovou otázka, zda lhůta k podání "správní" žaloby počíná běžet (již) od doručení shora označeného rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje (tj. ode dne 24. 2. 2006) nebo (až) od doručení sdělení Ministerstva vnitra ze dne 25. 5. 2006 č. j. VS-363/3-2006 (tj. ode dne 30. 5. 2006), a tedy zda stěžovatelka podala svou žalobu včas, jestliže ji osobně podala u Okresního soudu v Olomouci dne 28. 7. 2006. Nejvyšší správní soud se touto otázkou pečlivě zabýval a své závěry velice podrobně a srozumitelně zdůvodnil. Jestliže stěžovatelka s těmito závěry nesouhlasí (aniž by navíc svůj nesouhlas racionálně zdůvodnila), pak samotná tato skutečnost dle konstantní judikatury Ústavního soudu, která řeší postavení tohoto soudu v ústavním systému a jeho vztahu k ostatním orgánům veřejné moci (a v tom rámci především k obecné justici), není s to ústavnost napadených soudních rozhodnutí zpochybnit (a opodstatněnost ústavní stížnosti založit). Vzhledem k tomu nezbývá Ústavnímu soudu, než stěžovatelku na přesvědčivé závěry Nejvyššího správního soudu zcela odkázat.
Napadá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti také rozhodnutí správního orgánu prvního i druhého stupně, pak za situace, kdy podala "správní" žalobu opožděně, nevyčerpala (řádně) všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a tudíž je ústavní stížnost v této části podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu