ECLI:CZ:US:2011:3.US.2942.11.1
sp. zn. III. ÚS 2942/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. listopadu 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., právně zastoupeného Mgr. Janou Hrdličkovou, advokátkou AK se sídlem Muchova 223/9, 160 00 Praha 6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2011 č. j. 8 Cmo 364/2010-188, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. října 2011, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2011 č. j. 8 Cmo 364/2010-188, a to pro porušení článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že u Městského soudu v Praze probíhá pod sp. zn. 3 Cm 2/2003 spor o zaplacení částky 219.360,- Kč a příslušenstvím mezi žalobcem J. T. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") a žalovanou J. M. S. Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2011 č. j. 8 Cmo 364/2010-188 bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2010 č. j. 3 Cm 2/2003-165, kterým soud prvního stupně zamítl návrh žalobce ze dne 4. října 2010 na zastavení řízení z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že z obsahu spisu lze konstatovat, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2004 č. j. 3 Cm 2/2003-32, kterým nalézací soud žalobě vyhověl, byl žalované - v souladu s občanským soudním řádem (dále jen "o. s. ř.") - doručen již dne 13. března 2007. Z toho vyplývá, že lhůta pro podání odvolání jí začala běžet již 14. března 2007 a odvolání tak muselo být podáno nejpozději 28. března 2007, což se nestalo. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2009 č. j. 8 Cmo 475/2008-88, kterým odvolací soud neodmítl odvolání žalované, podle stěžovatele nemůže mít oporu ve spise, neboť mylně vychází ze skutečnosti, že předmětný rozsudek byl žalované doručen až 8. srpna 2008 a nikoliv 13. března 2007. Dne 8. srpna 2008 prý šlo pouze o opětovné doručení rozsudku, a to na vlastní účelovou žádost žalované. Toto doručení však bylo podle stěžovatele z důvodu běhu lhůt již zcela irelevantní, neboť k doručení v souladu s občanským soudním řádem došlo již 13. března 2007.
Stěžovatel je proto přesvědčen, že pokračování v daném řízení je v rozporu s ust. §159a odst. 5 o. s. ř., resp. že mu brání překážka rei iudicatae.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 30. května 2011 č. j. 8 Cmo 364/2010-188 Vrchní soud v Praze poukázal na to, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2004 č. j. 3 Cm 2/2003-32, jímž soud prvního stupně vyhověl žalobě o zaplacení částky 219.360,- Kč s příslušenstvím, byl rozsudkem odvolacího soudu ze dne 9. září 2009 č. j. 8 Cmo 162/2009-104 zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vzhledem k uvedenému nebylo pravomocným výrokem rozhodnuto o uplatněném nároku, a soud prvního stupně v řízení správně pokračuje a po projednání věci znovu rozhodne, neboť tomu nebrání překážka věci rozsouzené (ust. §159a odst. 5 o. s. ř.). Z uvedeného odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně správně neshledal překážku věci pravomocně rozsouzené, a správně postupoval, jestliže neshledal namítaný nedostatek podmínky řízení. Uvedenému závěru Vrchního soudu v Praze nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Pro úplnost je třeba uvést, že z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel v ní uplatnil námitky ve vztahu k doručování rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2004 č. j. 3 Cm 2/2003-32 žalované. Tuto otázku však posuzoval Vrchní soud v Praze již v usnesení ze dne 23. února 2009 č. j. 8 Cmo 475/2008-88. Podanou ústavní stížností tedy stěžovatel ve skutečnosti brojí proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze, které není předmětem přezkumu v tomto řízení před Ústavním soudem.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu