Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 14.04.2011, sp. zn. III. ÚS 2959/10 [ nález / MUCHA / výz-3 ],paralelní citace: N 70/61 SbNU 89 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2011:3.US.2959.10.1
Nové skutečnosti v řízení o povolení obnovy řízení
Právní větaObnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, který slouží k nápravě vad ve skutkových zjištěních, jež vznikly tím, že soudu nebyly v době vynesení rozhodnutí známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé vnést odlišný pohled na skutkový stav věci, následné právní posouzení a výrok o vině a trestu. Za nové okolnosti pak nelze považovat skutečnosti, které byly soudu dříve známy, avšak soud je nepokládal za důležité pro své rozhodnutí, neboť měl za to, že určitá skutečnost byla prokázána jinak.Měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti tedy není věcná správnost návrhem na obnovu řízení napadených rozhodnutí, ale otázka, zda zde existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelkou předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tedy především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatelky řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu.
ECLI:CZ:US:2011:3.US.2959.10.1
sp. zn. III. ÚS 2959/10NálezNález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila - ze dne 14. dubna 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ch. B. proti usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 3. května 2010 č. j. 3 T 30/2008-192 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. června 2010 č. j. 9 To 292/2010-206, kterými byl zamítnut stěžovatelčin návrh na obnovu řízení, za účasti Okresního soudu v Benešově a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení. VýrokÚstavní stížnost se zamítá.Odůvodnění:I.V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví označených usnesení s tím, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1Listiny základních práv a svobod a čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96Ústavy České republiky.Z ústavní stížnosti a ze spisu vedeného u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 3 T 30/2008, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 16. 4. 2008 č. j. 3 T 30/2008-146 byla stěžovatelka odsouzena pro trestný čin ublížení na zdraví dle §224 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon. Předmětného skutku se stěžovatelka dopustila tím, že řádně nezajistila svůj pozemek, v důsledku čehož došlo k tomu, že dírou v plotě utekl na pozemku chovaný beran na sousední pozemek. Zde beran napadl poškozenou Z. C., které způsobil těžká zranění, jež ji dlouhodobě omezila v obvyklém způsobu života. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 17. 6. 2008 č. j. 10 To 217/2008-162 odvolání stěžovatelky zamítl jako nedůvodné.S tvrzením, že podle jejího názoru soud neprovedl jí navržené důkazy, stěžovatelka podala návrh na obnovu původního řízení.Okresní soud v Benešově návrh stěžovatelky ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. Krajský soud v Praze, rovněž ústavní stížností napadeným usnesením, stížnost stěžovatelky proti rozhodnutí soudu prvního stupně zamítl pro nedůvodnost.Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy v napadených usneseních nedbaly jejích práv, neboť nebyla povolena obnova řízení, ačkoli se ke skutku, za který byla odsouzena, přiznala jiná osoba. Zdůrazňuje, že v průběhu trestního řízení nikdy nepřipustila svou odpovědnost za předmětný skutek a obecné soudy dostatečně nezhodnotily důkazy navrhované obhajobou. Stěžovatelka uvádí, že z výslechu svědků, jako nových důkazů, vyšly najevo nové skutečnosti soudu dříve neznámé, které samy o sobě, anebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve, mohou zejména odůvodnit jiné rozhodnutí o tom, že stěžovatelka porušila právní normy. Uvádí, že předmětný beran nikdy nebyl v jejím vlastnictví, na svůj pozemek jej nevypustila a nevěděla, že se tam jakýkoli beran nachází. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále podrobně polemizuje s provedenými důkazy, jejich hodnocením a právními závěry obecných soudů, učiněnými v rámci původního řízení.II.Okresní soud v Benešově ve vyjádření účastníka řízení o ústavní stížnosti uvedl, že má za to, že předmětná věc byla projednána v souladu s procesními předpisy jak soudem prvního stupně, tak i soudem odvolacím. Konstatuje, že dle jeho názoru nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a navrhuje ústavní stížnost zamítnout jako nedůvodnou.Krajský soud v Praze ve vyjádření uvádí, že stěžovatelka v ústavní stížnosti vesměs opakuje námitky, jimiž se obecné soudy zabývaly již v průběhu řízení. Odkazuje v dalším na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného usnesení.III.Ústavní soud upustil od ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že od něj nelze očekávat další objasnění věci. Účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas.IV.Ústavní soud především opakovaně konstatuje, že podle čl. 83Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].Jestliže ústavní stížnost míří proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, nemá námitka věcné nesprávnosti žádnou relevanci, neboť Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen, ale jeho pravomoc je založena toliko k přezkumu, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nedošlo k porušení ústavně garantovaných lidských práv a svobod. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. jsou v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. tzv. přepjatý formalismus).Žádné z výše zmiňovaných pochybení při aplikaci ustanovení §278trestního řádu Ústavní soud neshledal. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůrazňuje, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, který slouží k nápravě vad ve skutkových zjištěních, jež vznikly tím, že soudu nebyly v době vynesení rozhodnutí známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé vnést odlišný pohled na skutkový stav věci, následné právní posouzení a výrok o vině a trestu. Za nové okolnosti pak nelze považovat skutečnosti, které byly soudu dříve známy, avšak soud je nepokládal za důležité pro své rozhodnutí, neboť měl za to, že určitá skutečnost byla prokázána jinak.Měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti tedy není věcná správnost návrhem na obnovu řízení napadených rozhodnutí, ale otázka, zda zde existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelkou předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tedy především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatelky řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu.V případě návrhu stěžovatelky na povolení obnovy řízení obecné soudy srozumitelně a přiléhavě objasnily, že v dané věci neshledaly důvody pro obnovení řízení. Soud prvního stupně v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení zdůraznil, že zákonodárce tento mimořádný opravný prostředek, kterým by bylo možné zvrátit pravomocné a vykonatelné rozhodnutí, připouští pouze ve výjimečných případech, spojených s novými okolnostmi či skutečnostmi soudu dříve neznámými, nikoli s taktikou obhajoby, účelově přizpůsobenou aktuálním podmínkám či potřebám, jak je tomu v daném případě. V této souvislosti soud prvního stupně poukazuje na skutečnost, jež vyplývá i z příslušného trestního spisu, totiž že stěžovatelka, která v průběhu řízení výpověď měnila, se tím, že o umístění předmětného berana na svém pozemku nevěděla, již hájila ve druhé verzi své výpovědi už u hlavního líčení, a tedy touto její obhajobou se soud již zabýval. Obecné soudy obou stupňů se taktéž důkladně vypořádaly i s další námitkou stěžovatelky, spočívající v tom, že nevyhověly jejímu návrhu na vyslechnutí svědka, který se fakticky doznal ke spáchání trestného činu, za nějž byla odsouzena stěžovatelka. V odůvodnění napadených usnesení obecné soudy uvedly, že tato skutečnost je sice novou skutečností, avšak není splněna zákonná podmínka, dle které nové skutečnosti a důkazy jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve, odůvodnit jiné rozhodnutí o vině (případně o náhradě škody nebo trestu). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož je zřejmé, že svědek, který se doznal ke spáchání trestného činu, nemá zjevně problémy, i přes zákonné poučení, uvádět nepravdivé informace. Tento závěr obecných soudů vyplývá jednak ze skutečnosti, že uvedený svědek v průběhu řízení o povolení obnovy řízení prohlašoval, že je bez poměru ke stěžovatelce, s níž ovšem žil po určitou dobu ve společné domácnosti a je otcem alespoň jednoho z jejích dětí, a dále z toho, že jde o důkazy, které jsou ve zřetelném rozporu s důkazy již provedenými, včetně výpovědi stěžovatelky a dalších svědků. Uvedený svědek totiž, byl-li na předmětnou událost dotazován policií v přípravném řízení, uváděl, že neví, jak se beran na jejich zahradě ocitl. V průběhu řízení o návrhu na povolení obnovy řízení uvedl, že bez vědomí stěžovatelky berana přivezl on na její pozemek. Obecné soudy obou stupňů uvedly i další okolnosti, v jejichž důsledku považují výpověď uvedeného svědka v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení za ryze účelovou.Jak je patrné z uvedené části odůvodnění napadeného usnesení, odvolací soud se podrobně zabýval námitkami stěžovatelky, které tato opětovně uplatňuje i v ústavní stížnosti. Soudy obou stupňů přesvědčivě vyhodnotily, proč v přezkoumávané věci neshledaly důvody a podmínky pro obnovu řízení dle §278 odst. 1trestního řádu. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na jejich odůvodnění.V.Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy řádně vyložily a aplikovaly příslušná ustanovení trestního řádu, náležitě se vypořádaly s námitkami stěžovatelky a přesvědčivě svá rozhodnutí odůvodnily. Stěžovatelce se porušení jejích ústavně zaručených práv doložit nepodařilo, a Ústavní soud tedy posoudil její ústavní stížnost jako nedůvodnou. Jako takovou ji senát podle §82 odst. 1zákona o Ústavním soudu zamítl.
Odlišné stanovisko soudce Jana MusilaNesouhlasím s výrokem a s odůvodněním nálezu sp. zn. III. ÚS 2959/10 a podle §22 zákona o Ústavním soudu k němu zaujímám odlišné stanovisko, které odůvodňuji takto:1. Domnívám se, že byly splněny podmínky pro obnovu řízení, vedeného u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 3 T 30/2008.2. Ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů v řízení o obnovu řízení, kterými byl zamítnut stěžovatelčin návrh na obnovu řízení, jsou podle mého názoru v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Došlo tím k dotčení ústavně chráněného práva na spravedlivý soudní proces, obsaženého v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a k nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů státní moci, stanoveného v článku 2 odst. 3 Ústavy České republiky a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.3. Za extrémně nesprávný pokládám názor obecných soudů, vyjádřený v jejich rozhodnutích, že totiž "nejsou splněny zákonné podmínky pro povolení obnovy řízení" ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř.").4. Ustanovení §278 odst. 1 tr. ř. obsahuje dvě podmínky pro povolení řízení:- vyjdou najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé (tzv. nova);- tato nova by mohla sama o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.5. Podle mého názoru byly obě tyto podmínky nepochybně splněny. Novost obou stěžovatelkou předkládaných důkazů v návrhu na povolení obnovy řízení, tj. svědeckých výpovědí M. P. a J. N., je mimo veškerou pochybnost, protože tito svědci nebyli v původním trestním řízení procesně korektním způsobem vůbec vyslechnuti. Novost těchto důkazů ostatně uznává i stížnostní soud v odůvodnění svého usnesení.6. Jen na okraj poznamenávám, že je pro mě zcela nepochopitelné, proč svědek M. P. nebyl vyslechnut již nalézacím soudem v původním řízení, ačkoliv obviněná jeho výslech navrhovala. Důkazní situace byla již v původním řízení velmi slabá a výslech tohoto svědka mohl mít již tehdy zásadní význam pro rozhodnutí o vině. Zamítnutí tohoto důkazního návrhu nebylo tehdy soudem náležitě odůvodněno (viz č. l. 143 trestního spisu), čímž nepochybně došlo již v původním řízení k porušení zásad spravedlivého procesu a práva na obhajobu.7. Pokládám za nepochybné, že obsah obou nově navrhovaných důkazů je takové povahy, že může zásadním způsobem odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Oba tito svědci vypovídají o tom, že to byli oni, kdož přivezli dotyčného berana na pozemek stěžovatelky bezprostředně před inkriminovanou událostí, a tím zásadně zpochybňují závěr o jejím nedbalostním zavinění. V případě svědka M. P. jde vlastně o jeho doznání ke spáchání inkriminovaného skutku, za nějž byla stěžovatelka odsouzena.8. Oba obecné soudy zásadně pochybily v tom, že vadně pochopily podstatu tzv. obnovovacího řízení (iudicium rescindens) a v jeho rámci de facto postupovaly způsobem, který je vyhrazen až řízení obnovenému (iudicium rescissorium), jemuž ovšem svými rozhodnutími zabránily.9. Podmínkou pro povolení obnovy řízení není totiž naprostá jistota, že nově tvrzené skutečnosti nebo nově navrhované důkazy nepochybně povedou k jinému skutkovému zjištění, odchylnému od předchozího řízení. Pro povolení obnovy řízení postačuje určitý stupeň pravděpodobnosti či důvodný předpoklad pro možnou změnu rozhodnutí (srov. zákonnou dikci 278 odst. 1 tr. ř. "mohly by" - k tomu srov. P. Šámal a kol.: Trestní řád. Komentář - díl II, 5. vyd., Praha: C. H. Beck, 2005, §258, bod 5, str. 2175). Stížnostní soud se očividně ve svém logickém úsudku mýlí, pokud na str. 2 svého usnesení tvrdí, že prý "zákon vyžaduje, aby takové nové skutečnosti či důkazy byly způsobilými ... odůvodnit jiné rozhodnutí o vině ..." - zákon totiž nepožaduje kategorickou jistotu, nýbrž toliko možnost (pravděpodobnost) úsudku.10. Argumenty obecných soudů, jimiž je zdůvodňováno jejich zamítavé rozhodnutí, trpí i dalšími procesními a logickými vadami. Pokud např. okresní soud v odůvodnění argumentuje obsahem vysvětlení podaného M. P. před policejním orgánem (č. l. 20 trestního spisu), je takový postup nepřípustný, protože tento úřední záznam nelze použít před soudem jako důkaz (viz §158 odst. 5 větu třetí tr. ř.). Hodnocení údajně usvědčující výpovědi svědka V. S. jako "objektivní a věrohodné" (usnesení okresního soudu str. 2) neodpovídá jejímu obsahu [viz formulace svědka "to nemůžu říct ... to nevím" (č. l. 74 trestního spisu), "nevím to přesně" (č. l. 140 trestního spisu)].11. Tím, že obecné soudy nepovolily obnovu řízení a neumožnily řádné provedení nových důkazů v obnoveném řízení, zkrátily stěžovatelku též na jejích procesních právech. Je známo, že těžiště dokazování má spočívat v hlavním řízení, v němž existuje nejširší prostor k uplatnění práv obhajoby - lze např. provést osobní výslechy svědků, uskutečnit konfrontaci mezi svědky navzájem a mezi svědky a obviněným atd. Je sice skutečností, že v této věci se uskutečnilo prvoinstanční povolovací řízení ve veřejném zasedání, při němž soud prováděl dokazování výslechem svědků P. a N. za účasti stěžovatelky a jejího obhájce, takže stěžovatelka mohla některá svá procesní práva uplatnit; tuto možnost však stěžovatelka již neměla u stížnostního soudu, který rozhodoval v neveřejném zasedání. Pokud by se konalo obnovené řízení, muselo by být o případném odvolání rozhodováno v druhé instanci ve veřejném zasedání (§263 odst. 1 tr. ř.).12. Podle mého názoru měl Ústavní soud ústavní stížnosti vyhovět a napadená rozhodnutí zrušit.