ECLI:CZ:US:2011:3.US.296.11.1
sp. zn. III. ÚS 296/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. března 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele O. P., zastoupeného JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem Nad Štolou 18, 170 00 Praha 7, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2010 č. j. 24 Nc 614/2010-87, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů] stěžovatel napadl v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu, jímž bylo rozhodnuto, že soudkyně Okresního soudu v Kutné Hoře JUDr. Dagmar Grenarová není vyloučena z projednávání a rozhodování věci sp. zn. 7 C 46/2010. Tvrdil, že se jím cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech, zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel, takto žalovaný v řízení před obecnými soudy, je toho názoru, že (jím nahlížený) nepřátelský postoj jmenované soudkyně k osobě jeho matky, "komentáře" jmenované soudkyně k předmětu řízení svědčící o nikoliv stejné objektivitě k oběma stranám, a konečně i nepravdivé údaje, shodné s obsahem vyjádření policejního orgánu, jakož i zástupce žalobce, vykračují z dosahu rámce ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. a takto zakládají důvody k pochybnosti o nepodjatosti jmenované soudkyně. Poté, co tyto námitky podrobně rozvedl a k nim doložil i listinné důkazy, odkázal na podporu svých vývodů na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 167/94 a II. ÚS 369/04 a domáhal se, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak se podává z obsahu napadeného rozhodnutí, Krajský soud v Praze po zhodnocení tvrzení stěžovatele i vyjádření dotčené soudkyně v nezbytném rozsahu odůvodnil, proč neshledal důvody pro její vyloučení z projednávání a rozhodnutí předmětné věci. Jeho rozhodnutí Ústavní soud nepovažuje za vybočující z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv, jež stěžovatel označil v ústavní stížnosti. Vycházeje z obsahu ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř., obecný soud posuzoval, zda lze mít pro stěžovatelem uplatněné výhrady důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudkyně JUDr. Dagmar Grenarové. Konstatoval, že dle většiny předložených námitek ve vztahu ke tvrzenému jednání jmenované soudkyně stěžovatel vytýká z pohledu relevantní právní úpravy vady (okolnosti spočívající) v postupu soudce v řízení o projednávané věci, pročež pro výslovně zákonem definovanou zábranu utváření tohoto úsudku o podjatosti (negativní vymezení důvodu vyloučení) dovodil, že nelze obsah těchto výtek kvalifikovat jako důvod k jejímu vyloučení (§14 odst. 4 o. s. ř.). Ostatní námitky týkající se reakcí soudkyně na projevy stěžovatele či jeho právní zástupkyně soud hodnotil jako subjektivní pocity stěžovatele, ovlivněné nepochybně i jeho matkou, což stěžovatel připustil, jak dodal soud v odůvodnění, i ve svém podání.
Poukaz na citované nálezy Ústavního soudu není z pohledu tehdejších relevantních konstelací přiléhavý. Nález sp. zn. I. ÚS 167/94 připínal se co do rozhodovacích důvodů k okolnosti naprosto výjimečně vyhroceného konfliktu mezi soudkyní a právní zástupkyní stěžovatele a rozhodovací důvody nálezu sp. zn. II. ÚS 369/04 reagovaly na situaci, kdy soudce v konkursním řízení byl současně soudcem rozhodujícím incidenční spor s ním spjatý, resp. tímto konkursním řízením vyvolaný, přičemž se co do klíčového argumentu vycházelo z dvojího (odlišného) postavení konkursního správce v těchto řízeních a jeho (ex lege založenou) vazbu na konkursního soudce, tj. z okolností daných již samotnou koncepcí příslušné právní úpravy.
S ohledem na posuzovanou materii sluší se dodat, že v zájmu záruk nezávislosti a nestrannosti výkonu soudcovské funkce soudce dbá svým chováním o to, aby jeho nestrannost nebyla důvodně zpochybňována [§80 odst. 2 písm. f) zákona č. 6/2002 Sb.]. Na každém soudci potom záleží, do jaké míry i mimo zákonem (výslovně) předznačený rámec tomuto příkazu dostojí; je ovšem především věcí obecných soudů samotných, aby i z pohledu lege artis samy dotvářely zásady a podmínky podřaditelné (zákonem vymezené) podjatosti, za nichž ten který soudce je v konkrétní věci z rozhodování (ad hoc) vyloučen.
Za naznačeného přístupu a při respektování toho, že Ústavní soud není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti, v tom rámci především orgánem ochrany proti (zjevné) svévoli ze strany obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], byla ústavní stížnost (z pohledu tvrzeného porušení ústavních kautel) posouzena jako zjevně neopodstatněná a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2011
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu