ECLI:CZ:US:2011:3.US.300.11.1
sp. zn. III. ÚS 300/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. dubna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. H. van der L., zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem v Praze 1, ul. 28. října 1001/3, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2007 č. j. 27 Co 587/2007, 27 Co 601/2007-76 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 12. 2010 č. j. 20 Cdo 611/2009-128, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 28. 1. 2011 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 12. 2010 č. j. 20 Cdo 611/2009-128, jakož i jemu předcházejícího usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 12. 2007 č. j. 27 Co 587/2007, 27 Co 601/2007-76 s tím, že těmito soudními rozhodnutími došlo k porušení jejích ustavně garantovaných práv uvedených zejména v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, usnesením Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 2. 2007 č. j. 1 Nc 5213/2007-20 byla ve věci J. O. jako oprávněného a stěžovatelky jako povinné (a to na základě soudních rozhodnutích specifikovaných v tomto usnesení) nařízena exekuce k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 456 140 Kč s úrokem z prodlení "a zaplatit k rukám právního zástupce oprávněného náklady řízení ve výši 183 466 Kč a nákladů předcházejícího řízení v částce --- Kč" (výrok I), dále jím bylo rozhodnutí, že "povinný" je povinen uhradit náklady exekuce (výrok II), že se provedením exekuce pověřuje soudní exekutorka JUDr. Iveta Glogrová (výrok III) a že "povinný" je povinen zdržet se nakládání se svým majetkem (výrok IV).
Usnesením okresního soudu ze dne 3. 10. 2007 č. j. 1 Nc 5213/2007-67 (dále jen "opravné usnesení") byla podle §164 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") provedena oprava výše uvedeného usnesení tak, že ve výroku I bylo doplněno, že se exekuce nařizuje na majetek povinné, a také byla vypuštěna věta "a nákladů předcházejícího řízení v částce --- Kč", ve výroku II a IV pak bylo slovo "povinný" nahrazeno slovem "povinná".
Následně krajský soud napadeným usnesením rozhodl o stěžovatelčině odvolání proti výše uvedeným usnesením okresního soudu tak, že usnesení o nařízení exekuce ve znění opravného usnesení i samotné opravné usnesení ve výroku I v části týkající se nákladů řízení změnil tak, že exekuce na majetek povinné se nařizuje i pro náklady předcházejícího řízení v částce 183 466 Kč, výrok II doplnil v tom smyslu, že se nařízená exekuce vztahuje i na náklady exekuce, a ve zbytku tato rozhodnutí potvrdil.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, a to poté, co tento soud dospěl k závěru, že odvolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o opravě usnesení o nařízení exekuce postupem podle §164 o. s. ř., není (nemůže být) přípustné. Jde-li o rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nařízení exekuce, Nejvyšší soud konstatoval, že jeho přípustnost je spjata se závěrem o zásadním významu daného rozhodnutí ve věci samé po právní stránce [§238 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], a pokud stěžovatelka v dovolání namítala, že řízení je postiženo vadou, pak vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit, ledaže by samotná vada splňovala podmínku zásadního právního významu. O takovou vadu však nešlo, neboť vydání opravného usnesení soudem prvního stupně, kterým je opravován výrok rozhodnutí, má za následek, že odvoláním lze napadnout jak opravné usnesení, tak opravované usnesení. Lhůty k napadení opravovaného usnesení běží od doručení opravného usnesení, ovšem bylo-li podáno odvolání proti opravovanému usnesení před jeho opravou, a nikoliv tedy až po jeho opravě, jako tomu bylo v souzené věci, je třeba o tomto odvolání rozhodnout, i když po vydání opravného usnesení již opravované usnesení odvoláním napadeno nebylo.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že v souladu s poučením obsaženým v opravném usnesení podala odvolání výlučně proti tomuto usnesení. O tomto podání krajský soud nemohl rozhodnout, protože bylo vadné pro absenci odůvodnění. Z tohoto důvodu měla být soudem prvního stupně vyzvána k jeho doplnění, což se nestalo. Krajský soud pak rozhodl o odvolání proti opravnému usnesení, k čemuž nebyl za dané situace oprávněn, navíc rozhodl "o jakémsi odvolání, které mělo být údajně podáno proti usnesení původnímu, zřejmě již opravenému". Takovéto odvolání, jak stěžovatelka tvrdí, ale podáno nebylo, a ani být nemohlo, neboť lhůta pro podání takovéhoto odvolání běží až ode dne, kdy nabude právní moci usnesení opravné. Krajský soud měl správně rozhodnout pouze o odvolání proti opravnému usnesení, čímž by pak toto opravné usnesení nabylo právní moci, a mohla by tak začít běžet lhůta k podání odvolání proti původnímu (opravovanému) usnesení. Uvedený soud tak nejenže nastolil právní moc usnesení opravného, ale i právní moc usnesení původního. Rozhodl tak zcela v rozporu s podstatou ustanovení občanského soudního řádu upravujících odvolání, čímž podstatně zasáhl do jejích práv. Tento zásah specifikuje stěžovatelka tak, že se rozhodnutí tohoto soudu stalo podkladem "pro velmi rychlé provedení předmětné exekuce", takže si nebyla schopna dojednat hypoteční úvěr v bance, jehož prostřednictvím měla v plánu uhradit dlužnou částku a náklady exekučního řízení. Protože stěžovatelce nebylo umožněno využívat všech opravných prostředků, nemohla řádně bránit svá práva. Závěrem stěžovatelka uvádí, že jí krajský soud odepřel možnost podat odvolání proti "původnímu opravným usnesením opravenému usnesení" okresního soudu a postupovat podle poučení uvedeném v opravném usnesení. Kromě toho poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se poučovací povinnosti.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, jedná se o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vůči předmětnému usnesení žádné námitky nevznáší. Jak patrno z odůvodnění tohoto usnesení, Nejvyšší soud se zabýval otázkou přípustnosti dovolání a své právní závěry řádně zdůvodnil, přičemž Ústavní soud nemá, co by mu mohl z hlediska ústavnosti vytknout. Z tohoto důvodu nelze než ústavní stížnost považovat v této části za zjevně neopodstatněný návrh. Současně nic nebrání tomu, aby Ústavní soud z právních závěrů tohoto soudu při posuzování této ústavní stížnosti vycházel.
Jak již bylo výše zmíněno, Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání podanému jednak proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno opravné usnesení, a jednak proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce. Z hlediska řízení o ústavní stížnosti je podstatné, že v prvním případě dovolání nepředstavovalo ani rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejích práv poskytoval (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), ani rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, jehož přípustnost by závisela na uvážení Nejvyššího soudu (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Proto bylo stěžovatelčinou povinností podat ústavní stížnost podle prvně zmiňovaného ustanovení ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o odvolání (představujícího zde tedy poslední procesní prostředek, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytoval). I když není Ústavnímu soudu známo přesné datum doručení tohoto rozhodnutí (patrně šlo o den 18. 1. 2008), muselo se tak stát nejpozději v roce 2009, jak plyne ze spisové značky, pod kterou bylo řízení o dovolání u Nejvyššího soudu vedeno, a ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 28. 1. 2011. Ústavní stížnost je tak v části, kde se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti opravnému usnesení, návrhem podaným po lhůtě zákonem k tomu stanovené.
Možno dodat, že krajský soud v napadeném usnesení stěžovatelku poučil tak, že dovolání není přípustné, ledaže by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že usnesení má po právní stránce zásadní právní význam. Toto poučení není sice nesprávné, není však ani přesné (úplné), neboť se týká jen rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o nařízení exekuce. Lze si proto položit otázku, zda stěžovatelka nebyla krajským soudem uvedena v omyl, a tedy zda lhůtu k podání ústavní stížnosti nepočítat pro ni příznivěji (konkrétně od doručení rozhodnutí dovolacího soudu). Stěžovatelka v ústavní stížnosti ovšem netvrdí, že jednala v omylu, navíc byla v soudním řízení zastoupena kvalifikovanou
osobou - advokátem a že dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti opravnému usnesení soudu prvního stupně, přípustné není, je z příslušných právních norem vcelku zřejmé.
Nicméně, i kdyby Ústavní soud danou otázku posoudil jinak, musel by konstatovat absenci ústavněprávního rozměru ústavní stížnosti. Pochybil-li skutečně okresní soud tím, že stěžovatelku nevyzval k odstranění vad, a příp. krajský soud tím, že o stěžovatelčině podání jako o odvolání rozhodl, je třeba připomenout, že okresní soud provedl předmětnou opravu sice z moci úřední, ovšem na základě námitek obsažených ve stěžovatelčině odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, přičemž z ústavní stížnosti není zřejmé, jakého pochybení se soud prvního stupně svou opravou měl dopustit, resp. jakou námitku stěžovatelka v důsledku napadeného postupu uvedených soudů nemohla uplatnit a jaké toto omezení mělo pro ni právní důsledky. Přitom zde vyvstává podstatná otázka, zda (vůbec) může samotné opravné usnesení zakládat zásah do ústavně zaručených základních práv (svobod), resp. zda - obecně či vzhledem ke konkrétním okolnostem - není z hlediska jejich ochrany dostačující ústavněprávní přezkum opraveného rozhodnutí (zde usnesení o nařízení exekuce). Ústavní stížnost ani v tomto směru žádnou argumentaci neobsahuje, navíc se lze důvodně domnívat, že smyslem jejího podání bylo pouze oddálit provedení jinak důvodně nařízené exekuce (viz tvrzení o vyřizování hypotečního úvěru).
Brojí-li stěžovatelka proti rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo (ve své podstatě) potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce, vzhledem k tomu, že stěžovatelka v dovolání, a to v souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., předestřela i právní otázku, v jejímž případě dovolací soud zkoumal, zda nejde o otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., je třeba postupovat dle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti výše zmíněnému rozhodnutí odvíjet od doručení napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Vzhledem k tomu lze v této části považovat ústavní stížnost za včas podaný návrh, nicméně jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Otázky, které stěžovatelka dává v podobě námitek k řešení Ústavnímu soudu, již byly zodpovězeny ze strany Nejvyššího soudu, takže lze na příslušné závěry stěžovatelku odkázat. V odůvodnění "dovolacího" usnesení bylo srozumitelně vysvětleno, že krajský soud byl oprávněn/povinen rozhodnout o (již podaném) odvolání směřujícím proti usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce, přičemž Ústavnímu soudu není zřejmé, jak by mohlo být zdůvodněno, že by o tomto podání krajský soud vůbec nerozhodl. Dále je třeba poukázat na to, že stěžovatelčino oprávnění k podání odvolání, jak plyne rovněž z poučení obsaženého v opravném usnesení, (ani zpětně) zpochybněno nebylo, neboť dovolací soud upozornil, že stěžovatelka po vydání opravného usnesení opravované usnesení odvoláním nenapadla. Stěžovatelčina argumentace stran krácení jejích procesních práv je tak postavena na nesprávném předpokladu. Kromě toho, pokud stěžovatelka byla názoru, že zmiňovaným, údajně nesprávným postupem krajského soudu jako soudu odvolacího jí byla odňata možnost jednat před soudem, a že tak nemohla v daném soudním řízení bránit svá práva, měla podat žalobu pro zmatečnost (viz §229 odst. 3 o. s. ř.).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu