ECLI:CZ:US:2011:3.US.3043.10.1
sp. zn. III. ÚS 3043/10
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila - ze dne 20. ledna 2011 sp. zn. III. ÚS 3043/10 ve věci ústavní stížnosti PhDr. H. P. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2010 č. j. 15 Co 188/2010-122, kterým bylo změněno usnesení soudu prvního stupně tak, že se stěžovatelce neustanovuje právní zástupce, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení.
Výrok
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2010 č. j. 15 Co 188/2010-122 se ruší.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 25. 10. 2010 se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2010 č. j. 15 Co 188/2010-122. Dle stěžovatelky došlo k porušení jejích práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 14 C 143/2008 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala proti státu žalobu na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup. Současně požádala o ustanovení zástupce z řad advokátů. Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 16. 7. 2008 přiznal výrokem I stěžovatelce osvobození od soudních poplatků a výrokem II jí ustanovil k ochraně jejích zájmů právního zástupce advokáta; opravným usnesením ze dne 23. 9. 2008 opravil ve výroku II jméno advokáta.
Stěžovatelka podala proti výroku II podání, jež označila jako odvolání (č. l. 62 spisu) a požadovala změnu ustanoveného zástupce. Odůvodňovala to vzdáleností advokáta a tím i neefektivností v dané věci - vyšší náklady pro stát a vyšší náklady také pro stěžovatelku, která nemá na jízdné a poštovné; zmínila i neochotu advokáta zastupovat klienty ex offo. Současně navrhovala ustanovení některé z advokátek, které ji již v obdobných věcech náhrad škody zastupovaly. Ustanovený advokát podal k "odvolání" vyjádření (č. l. 72 spisu).
V podání ze dne 15. 11. 2009 (č. l. 110 spisu) stěžovatelka soudu sdělila, že nesouhlasí s tím, aby bylo její podání na č. l. 62 spisu považováno za odvolání, neboť má za to, že pokud jí bylo vyhověno v ustanovení zástupce, není k podání odvolání legitimována. Požadovala, aby její podání bylo posouzeno z hlediska obsahu, a to jako "žádost o změnu ustanoveného zástupce", kdy o takovém návrhu je oprávněn rozhodnout soud prvního stupně tak, že žádosti buď vyhoví, nebo nevyhoví (poukázala na jiná svá řízení, kde soud prvního stupně rozhodoval o její žádosti o změnu ustanoveného advokáta). Uvedla, že upřesňuje svou žádost tak, že žádá o ustanovení konkrétní advokátky její zástupkyní z důvodu dostupnosti a nezbytnosti osobních porad, a nikoliv jen komunikace na dálku.
Obvodní soud následně předložil spis odvolacímu soudu k rozhodnutí o "odvolání" stěžovatelky. Městský soud napadeným usnesením změnil výrok II prvostupňového usnesení tak, že se stěžovatelce zástupce neustanovuje. To odůvodnil tím, že není nutné k ochraně zájmů stěžovatelky jí ustanovovat zástupce, neboť se nejedná o věc skutkově a právně složitou, judikatura soudů se v daných právních otázkách (náhrady škody) ustálila a nečiní obtíže, navíc stěžovatelka vede více obdobných sporů a je zřejmé, že je dostatečně hmotněprávně i procesněprávně orientovaná.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že odvolání může podat jen účastník, kterému nebylo plně vyhověno, a újma je odstranitelná změnou nebo zrušením prvostupňového rozhodnutí. Považuje za vyloučené, aby v případě, kdy žádala o ustanovení advokáta (nikoliv konkrétního advokáta) a prvostupňovým II. výrokem jí bylo zcela vyhověno, toto rozhodnutí bylo poté v neprospěch stěžovatelky změněno odvolacím soudem. Uvedla, že podání nepřesně označila jako "odvolání", nicméně nebyla legitimována k podání odvolání a městský soud neměl ani věcnou příslušnost o jejím podání rozhodovat (rozhodovat o žádosti měl prvostupňový soud). Poukázala na §41 odst. 2 o. s. ř., dle kterého se každý úkon posuzuje dle jeho obsahu, i když je nesprávně označen (pokud měl soud pochybnosti o srozumitelnosti úkonu, měl vyzvat stěžovatelku k upřesnění). Navíc stěžovatelka sama poté soudu sdělila, že se nejedná o odvolání, ale o žádost o změnu advokáta. Následný postup městského soudu tak dle stěžovatelky zasáhl do jejího práva na právní pomoc a byl v rozporu s procesními a hmotněprávními předpisy. Okrajově též uvedla, že soud prvního stupně rozhodl o jejím osvobození od soudních poplatků, ačkoliv toto nenavrhovala, neboť osvobození od soudních poplatků je v daném typu řízení ze zákona; majetkové poměry však soudu prokazovala právě za účelem ustanovení advokáta.
Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že tato je nedůvodná, a odkázal na odůvodnění svého usnesení. Neshledává ve svém postupu porušení stěžovatelčiných základních práv. Vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Stěžovatelka ve své replice odkázala na znění ústavní stížnosti. Současně vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Podstatou stěžovatelčiných námitek je nerespektování stěžovatelčina dispozičního úkonu (projevu její vůle) městským soudem a otázka subjektivní přípustnosti odvolání; uvedené mělo zasáhnout do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces a práva na právní pomoc.
Ústavní soud, s poukazem na výše uvedené skutečnosti zjištěné z vyžádaného spisu, musí přisvědčit již první námitce stěžovatelky. Je zřejmé, že stěžovatelka zaslala soudu podání označené jako "odvolání" (kde brojila nikoliv proti ustanovení zástupce, ale žádala záměnu zástupce z důvodu vzdálenosti), nicméně poté soudu výslovně sdělila, že uvedené podání nemá být posuzováno jako odvolání (že podání jen nesprávně označila jako odvolání) a požaduje jeho odlišné posouzení (dle obsahu), a to jako žádost o změnu advokáta. Na to městský soud rozhodl tak, jak je výše uvedeno, aniž by z odůvodnění jeho usnesení bylo jakkoliv patrno, že by si byl vědom podání stěžovatelky z 15. 11. 2009. Rovněž ze spisu není zřejmé, že by městský soud před svým rozhodnutím na podání z 15. 11. 2009 nějak (odpovídajícím procesněprávním způsobem) reagoval, tedy zejména pokud stěžovatelčina výslovně projevená vůle v podání z 15. 11. 2009 byla v kontrastu s názorem odvolacího soudu, že podání na č. l. 62 je skutečně odvoláním, bylo namístě minimálně zvažovat výzvu stěžovatelce k objasnění, zda stěžovatelka podáním z 15. 11. 2009 (ne)mínila zpětvzetí odvolání. Z postupu městského soudu se tak Ústavnímu soudu jeví, že městský soud si nebyl podání z 15. 11. 2009 vůbec vědom (přehlédl jej). V případě, že si byl vědom tohoto podání, je zřejmé, že se jím vůbec nezabýval a nijak na něj v řízení ani v odůvodnění svého usnesení nereagoval, ač se jednalo o úkon, jenž mohl být (byl) z hlediska dispoziční zásady a procesního postupu podstatný.
Z uvedených důvodů proto Ústavní soud postupoval dle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2010 č. j. 15 Co 188/2010-122 zrušil. Shledal porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.