ECLI:CZ:US:2011:3.US.3124.11.1
sp. zn. III. ÚS 3124/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. prosince 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného JUDr. Františkem Siegelem, advokátem v Karlových Varech, Dr. Davida Bechera 19, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2011 č. j. 12 To 285/2011-40 a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 12. 5. 2011 č. j. 3 Nt 1301/2010-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených usnesení (které jsou v ústavní stížnosti chybně označeny jako rozsudky) pro porušení jeho práva na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, které skončilo rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 2. 12. 2004 č. j. 3 T 123/2002-3552, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2005 č. j. 9 To 302/2005-3701. Těmito rozhodnutími byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ"), jehož se dopustil (jednak sám, jednak společně s dalším odsouzeným M. N. a jednak prostřednictvím dalších obchodních zástupců) stručně řečeno finančními podvody, kterými na klientech vylákal celkovou částku nejméně 2.461.000 Kč. Za to byl odsouzen podle §250 odst. 1 a 3 TrZ k trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou.
Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy obou stupňů nedostatečně přihlédly ke všem skutečnostem uváděným stěžovatelem v rámci řízení o povolení obnovy řízení, těmito skutečnostmi se nezabývaly a při rozhodování se s nimi ani nevypořádaly. Stěžovatel podrobně polemizuje se závěry obecných soudů obou stupňů a opětovně argumentuje důkazy, které již uváděl v rámci řízení o povolení obnovy řízení (výpis z obchodního rejstříku, existence plné moci o zmocnění k zastupování při jednání o uhrazení splatných pohledávek). Tvrdí, že skutečnosti jím nově uváděné v návrhu na povolení obnovy řízení byly dostatečným podkladem pro to, aby obecné soudy povolily obnovu řízení.
Ústavní soud opětovně zdůrazňuje, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není vrcholem soustavy obecných soudů. Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Tohoto postavení Ústavního soudu si však stěžovatel zřejmě není zcela vědom, neboť v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumenty, které uplatnil již v návrhu na povolení obnovy řízení, jimiž se obecné soudy zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly. Stěžovatel bez přesvědčivé ústavněprávní argumentace v podstatě pouze polemizuje se závěry obecných soudů.
Ústavní soud konstatuje, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. K jeho uplatnění musí být naplněny předpoklady zakotvené v §278 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Podle tohoto ustanovení lze obnovu řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolit, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.
Obecné soudy musí tedy vždy zkoumat, zda nové skutečnosti či důkazy jsou způsobilé, samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou totiž způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 TrŘ.
V posuzovaném případě se soud prvního stupně podrobně zabýval všemi důkazy a argumenty stěžovatele. Porovnal nově navržené důkazy se skutečnostmi již známými a důkazy již provedenými a splnění podmínek pro povolení obnovy řízení neshledal. Pečlivě odůvodnil, proč se domnívá, že stěžovatelem navržené důkazy nemohou mít spolu s důkazy, které byly provedeny v původním řízení, zásadní vliv na rozhodnutí soudu o jeho vině. Jeho postup a závěr potvrdil i soud odvolací. Obnova řízení je mimořádný opravný prostředek, z čehož vyplývá, že pro jeho užití musí nastat mimořádné okolnosti, které však v projednávané věci nenastaly.
Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů nic, co by porušilo ústavně zaručená práva stěžovatele. Soudy v rámci své zákonné pravomoci věc posoudily a svůj závěr řádně a úplně odůvodnily. Právo na spravedlivý proces, kterého se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá jeho představám. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu