ECLI:CZ:US:2011:3.US.3155.10.1
sp. zn. III. ÚS 3155/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. července 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. G. Š., CSc., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Jankovským, advokátem v Praze 2, Karlovo náměstí 15, proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 31. srpna 2010 č. j. 6 EXE 5532/2010-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označeného usnesení vydaného ve věci úhrady nákladů exekučního řízení pro dlužné výživné, neboť má za to, že jeho vydáním došlo k porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky.
Z ústavní stížnosti a z přiloženého rozhodnutí vyplývá, že dne 16. 6. 2010 soudní exekutor Exekutorského úřadu Karlovy Vary vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 55 EX 371/10-38, kterým byly určeny náklady exekuce v souvislosti s vymáháním dlužného výživného ve výši 15.000,- Kč. Náklady exekuce byly stanoveny v celkové výši 7.800,- Kč a náklady oprávněné v exekučním řízení částkou 6.636,- Kč. Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podal stěžovatel námitky, které Okresní soud Praha-západ zamítl ústavní stížností napadeným usnesením.
Přestože ústavní stížnost směřuje proti v záhlaví uvedenému usnesení okresního soudu, stěžovatel v ní především opakuje své námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. Okresnímu soudu Praha-západ pak stěžovatel vytýká, že jeho námitky pouze nepřesně a nedostatečně citoval a vyhýbal se popsat jejich podstatný obsah. Rekapitulaci svých námitek stěžovatel uzavírá tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces, k čemuž mělo dojít tím, že se okresní soud nezabýval jeho námitkami proti příkazu k úhradě nákladů exekuce a vydal nepřezkoumatelné rozhodnutí. Tím, že okresní soud rozhodl o námitkách stěžovatele před tím, než rozhodl o návrhu na zastavení exekuce, bylo jeho rozhodnutí vydáno ve zmatečním řízení a nelze je, dle stěžovatele, považovat za ústavně souladné.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Stěžovatelem podaná ústavní stížnost je specifická tím, že nesměřuje proti vlastnímu pravomocnému rozhodnutí ve věci, nýbrž je podávána ve stadiu výkonu rozhodnutí, kde - přísně vzato - nejde o rozhodnutí o právu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, ale o jeho výkon, v projednávaném případě prakticky o náklady jeho výkonu (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 626/11 ze dne 28. 4. 2011).
Ústavní soud k tomu dodává, že ústavně zakotvené principy spravedlivého procesu je nutno přiměřeně aplikovat i při rozhodování obecných soudů o nákladech řízení (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 310/05 ze dne 26. 9. 2005). Zároveň je však třeba mít na zřeteli, že pokud jde o posouzení podmínek přiznání náhrady či konkrétní výši náhrady, je věcí obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Nesouhlasí-li účastník se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o nákladech řízení, může v argumentaci k ústavní stížnosti uplatňovat výlučně jen námitky týkající se údajné nespravedlivosti postupu obecných soudů, např. že rozhodnutí o náhradě nákladů nebylo dostatečným způsobem odůvodněno, účastník neměl možnost se vyjádřit apod. Ústavní soud je pak oprávněn posoudit, zda rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení a postup mu předcházející vyhovují ústavním požadavkům procesní spravedlivosti.
V projednávaném případě Ústavní soud po posouzení napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že okresní soud v napadeném rozhodnutí uvedl dostatečně srozumitelně základní důvody, které jej vedly k závěru o nedůvodnosti námitek stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. Ústavní soud neshledal, že by okresní soud ze skutečností, které mu byly předloženy, vyvodil svévolné závěry nebo že by překročil meze přiměřeného výkladu zákonných ustanovení vztahujících se na daný případ. Podstatou ústavní stížnosti je tak jen polemika stěžovatele s právním závěrem okresního soudu. Okolnost, že se stěžovatel se závěrem obecného soudu neztotožňuje, nemůže však sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu