ECLI:CZ:US:2011:3.US.3168.10.1
sp. zn. III. ÚS 3168/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky RNDr. H. P., zastoupené JUDr. Vladimírem Zonkem, advokátem se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Sadová 553/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010 č. j. 33 Cdo 5288/2009-145, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2009 č. j. 8 Co 333/2009-129 a výrokům I., III. a IV. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 3. 2009 č. j. 23 C 36/2007-106, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů v její občanskoprávní věci s odůvodněním, že jimi bylo dotčeno její právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle článku 36 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a porušena ustanovení §1, §3, §18 odst. 1, §95 odst. 1 a 2, §153 odst. 2 o. s. ř.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že žalobce JUDr. M. B., advokát, se domáhal zaplacení nedoplatku za právní služby poskytnuté stěžovatelce (žalované) jeho advokátní kanceláří ve výši 151.601 Kč; odměnu vyčíslil s odvoláním na účastníky uzavřenou dohodu o smluvní odměně (a to jako hodinové ve výši 1.000 Kč).
Stěžovatelka v řízení namítala, že byla sjednána odměna jen ve výši 600 Kč za hodinu právní služby.
Rozsudkem ze dne 12. 3. 2009 č. j. 23 C 36/2007-106 Okresní soud v Ostravě uložil stěžovatelce zaplatit žalobci částku 151 301 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), ohledně částky 300 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.), žalovanou zavázal zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 34 165 Kč (výrok III.) a České republice částku 850 Kč (výrok IV.). Ačkoli soud nepřipustil (ve shodném směru) změnu žaloby, nezbylo, než aplikovat ustanovení §1 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů, a vycházet z žalobcova přehledu poskytnutých úkonů právní služby, protože oba účastníci sice potvrdili existenci (ústní) smlouvy o právním zastoupení, avšak žádný z nich nebyl způsobilý doložit, zda a v jaké výši byla sjednána odměna jakožto "smluvní".
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 8. 2009 č. j. 8 Co 333/2009-129 rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. s výjimkou výroku II., potvrdil.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 8. 2010 č. j. 33 Cdo 5288/2009-145 stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť nastolená otázka vztahu smluvní a mimosmluvní odměny advokáta nečiní v rozhodovací praxi potíže, a její posouzení "lze mít za triviální".
Stěžovatelka má za to, že se soud prvního stupně dopustil svévole, pakliže nepřipustil změnu žaloby, avšak následně své rozhodnutí založil na skutkových tvrzeních, jež byly obsahem jí odpovídajícího návrhu. Žalobci tak poskytl neodůvodněnou procesní výhodu, protože v situaci, kdy neunesl důkazní břemeno, žalobu nezamítl, ale akceptoval dříve nepřipuštěná žalobcova skutková tvrzení. Jestliže se žalobce chtěl domáhat plnění za úkony právní služby ve smyslu advokátního tarifu, měl v návaznosti na nepřipuštění změny žaloby podat žalobu novou.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení čl. 36 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však prima facie zřejmé, že toto právo jí upřeno nebylo; dostalo se jí adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila, a využila i toho opravného prostředku, jímž je dovolání; dovolací soud se s námitkou, kterou v něm stěžovatelka uplatnila, adekvátně vypořádal.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, je-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně koliduje všeobecně (konsensuálně) akceptovanému chápání dotčených právních institutů, resp. představuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
Oproti očekáváním stěžovatelky však právní názor, jež byl obecnými soudy v dané věci uplatněn, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze.
Nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva. Na výstižné odůvodnění rozhodnutí zejména dovolacího soudu - co do výsledku sporu - postačí odkázat, přičemž stěžovatelce se znovu připomíná, že Ústavní soud není běžnou opravnou instancí v režimu obecného soudnictví.
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu