ECLI:CZ:US:2011:3.US.3280.10.1
sp. zn. III. ÚS 3280/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Miroslavem Hlavničkou, advokátem se sídlem v Děčíně, Plzeňská 1700/9, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 7 To 41/2010, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 2010, č. j. 1 Nt 358/2007-124, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. 7 To 112/2006, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. 3 T 6/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jež byla vydána v trestní věci o obnovu řízení, a jimiž byl jeho návrh, aby byla obnova povolena, zamítnut. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
V původním řízení byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. 3 T 6/2005, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. 7 To 112/2006, uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona a trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 a 2 tr. zákona. Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Soud prvního stupně stěžovatelův návrh na povolení obnovy v záhlaví označeným usnesením zamítl poté, co dospěl k závěru, že podmínky pro povolení obnovy řízení dle §278 odst. 1 tr. řádu v jeho trestní věci dány nejsou, jelikož skutečnosti, které podle odsouzeného možnost obnovy řízení zakládají, převážně nejsou skutečnostmi novými, neboť byly známy již v době rozhodování nalézacího i odvolacího soudu. Důvod obnovy podle soudu nezakládá ani okolnost, že stěžovatel ku podpoře tvrzení, že "údajně" poškozená A. D., která měla být usmrcena dne 30. 11. 2004, je nadále naživu, předložil úřední potvrzení, podle něhož se dne 8. 4. 2004 přihlásila k pobytu na nové adrese. Výsledek nalézacího řízení pak nejsou způsobilé zvrátit ani stěžovatelovy námitky ohledně původu krve poškozené na "utěrce" obsahující též jeho DNA, resp. "neregulérnosti" znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, poněvadž se jimi soudy zabývaly již v jeho procesním rámci.
Soud druhého stupně stěžovatelovu stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako neodůvodněnou) zamítl; přijal závěry soudu prvního stupně a v jednotlivostech je dále rozvedl a posílil. "Jedinou novou skutečnost" představuje podle stížnostního soudu potvrzení o adrese, které však "samo o sobě nikterak neprokazuje, že by poškozená A. D. byla stále naživu". Zdůraznil, že již v původním řízení se soudy vypořádaly s výtkami stěžovatele ohledně totožnosti poškozené, přítomnosti krevních stop na "utěrce", resp. jeho psychiatrického a psychologického vyšetření.
Ústavní stížností stěžovatel obecným soudům vytýká, že nevěnovaly adekvátní pozornost "novosti" důkazu, který mohl představovat rozbor krve (který v řízení o návrhu na povolení obnovy požadoval, avšak nebyl proveden), jímž by bylo prokázáno, že se "nedostala na utěrku až poté, co došlo k usmrcení zemřelé, a to z rukou stěžovatele".
Dále zpochybňuje identifikaci poškozené verzí, že mohlo jít o pojistný podvod, a setrvává v přesvědčení, že poškozená A. D. "je stále naživu", což dokládá předložená písemnost, jakož i "neregistrování" úmrtí poškozené státními orgány Ruské federace.
Stěžovatel konečně namítá, že obecné soudy nedostály principům in dubio pro reo a presumpce neviny, resp. zásadám vyplývajícím z judikatury Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 286/98, III. ÚS 224/04, IV. ÚS 137/05, III. ÚS 299/06 a I. ÚS 2517/08), býv. Nejvyššího soudu ČSSR a býv. Nejvyššího soudu ČSR (sp. zn. 6 Tz 54/1964 a 7 Tz 3/1960), neboť v procesní situaci, kdy "osamocená verze spolupachatele Andreje Litvina" stála proti verzi jeho, měl být obžaloby zproštěn.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Obdobné zásady je nutné vztáhnout i k posouzení otázky, vyšly-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, což je významné z hlediska zde rozhodného ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu.
Obnova řízení skončeného pravomocným rozsudkem postihuje výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a na tomto novém skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Důkazy a skutečnosti musí být - ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu - "nové", tj. dříve nebyly soudu známy nebo nebyly dostupné (proveditelné), ačkoli objektivně existovaly; důvod obnovy řízení je dán i tehdy, jestliže obviněný v původním řízení navrhl určitý důkaz, ten však nemohl být z důvodu objektivních překážek proveden (listina se pokládala za ztracenou, svědkova adresa se nezjistila apod.). Oproti tomu za nové důkazy nelze pokládat ty, které byly dříve označeny nebo jinak známy, avšak neprovedeny proto, že je soud nepokládal za relevantní, resp. měl-li za to, že určitá skutečnost byla již prokázána jinak.
V projednávané ústavní stížnosti je významné, že stěžovatel ve svém návrhu na povolení obnovy poukazuje zejména na okolnosti, jež byly posuzovány v původním řízení; se stěžovatelovými výhradami se obecné soudy též adekvátně (a ústavněprávně konformním způsobem) již dříve vypořádaly, a na tehdejší závěry se v napadených rozhodnutích o návrhu na obnovu řízení explicite, konkrétními odkazy, odvolaly. Podstatou argumentace ústavní stížnosti je tím pokračující polemika stěžovatele s obecnými soudy na úrovni původního řízení, a naopak není přesvědčivého důvodu, aby stěžovatelova tvrzení mohla být hodnotitelná jakožto skutkově "nová" ve smyslu citovaného ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu; závěry obecných soudů proto nelze identifikovat ani s excesem ani svévolí a napadená rozhodnutí jsou rovněž přiléhavě (logicky a srozumitelně) odůvodněna, čímž jsou možnosti ústavněprávního přezkumu (jde-li o námitku nedostatku spravedlivého procesu, již stěžovatel - jako jedinou - vznesl) vyčerpány.
V podrobnostech, a již jen stěžovateli na vysvětlenou, lze poznamenat následující:
Námitka, spojená s poukazem na možnou příčinu přítomnosti krve poškozené na utěrce (nesouvisející s trestnými činy, za které byl stěžovatel odsouzen), podmínky pro "nový" důkaz nesplňuje proto, že není než námitkou proti správnosti závěru, který již byl učiněn (tj., že krevní stopy vznikly "fyzickou manipulací" stěžovatele s utěrkou, čemuž svědčí i přítomnost jeho DNA); ostatně nic nebránilo podrobit přijatá skutková zjištění reviznímu posouzení v původním řízení (možnost rozšíření dokazování dalšími odbornými vyjádřeními nebo znaleckými posudky byla soudu "známa").
Není důvod jakkoli zpochybňovat úsudek obecných soudů o důsledcích toho, že předložené potvrzení o změně bydliště poškozené se vztahuje výlučně k období předcházejícímu inkriminovanému činu, pročež odtud se odvíjející výhrady stěžovatele zcela míjí prostor, jenž byl v řízení o návrhu na povolení obnovy rozhodný.
Předestřené hypotetické konstrukci o lživém ztotožnění poškozené motivovaném pojistným podvodem (a to v situaci, kdy cizozemský státní orgán úmrtí poškozené neeviduje) ústavněprávní ochrana zjevně nesvědčí.
Bez toho, že by bylo nepřípustně vykročeno ze zjištěného skutkové stavu, je tedy k dispozici právní posouzení věci, které směřuje právě k tomu výsledku, jenž byl v řízení dosažen (zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení).
Výtkou porušení výše konkretizovaných právních zásad stěžovatel obrací pozornost k původnímu řízení, což však neodpovídá vymezení předmětu posuzované ústavní stížnosti.
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného plyne, že právě tak je tomu co do stěžovatelovy ústavní stížnosti, jestliže směřuje proti usnesením obecných soudů vydaným v řízení o návrhu na povolení obnovy (tj. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 7 To 41/2010, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 2010 č. j. 1 Nt 358/2007-124).
Zbývá se zabývat ústavní stížností v části, v níž napadá rozsudky obecných soudů vydané v původním řízení (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. 7 To 112/2006, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. 3 T 6/2005).
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Takovým rozhodnutím zde byl výše uvedený rozsudek vrchního soudu, pročež lhůta k podání ústavní stížnosti započala běžet dnem jeho doručení.
Jestliže ústavní stížnost byla podána až dne 16. 11. 2010, je zjevné, že se tak stalo po jejím uplynutí; ze stěžovatelových procesních postupů (zejména podání návrhu na povolení obnovy řízení dne 10. 12. 2008) je patrné, že s obsahem zmiňovaného rozsudku odvolacího soudu byl již předtím obeznámen.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost - v této části - odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti opožděný, který podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu bez jednání Ústavní soud usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu