ECLI:CZ:US:2011:3.US.3317.11.2
sp. zn. III. ÚS 3317/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti Flaga s. r. o., sídlem Hustopeče, Nádražní 47, zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem Brno, Křížová 18, proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 21. 10. 2011 sp. zn. 6 C 64/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), ustanovení čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví označené usnesení nalézacího soudu, vydané v její občanskoprávní věci.
Ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu v Břeclavi byl vzájemný návrh stěžovatelky (žalované) na zaplacení částky 362 043 Kč žalobcem Ing. P. V. vyloučen k samostatnému projednání a rozhodnutí.
Stěžovatelka má za to, že okresní soud měl vzájemný návrh v části nepřesahující výši žalobcova nároku (103 441 Kč) posoudit jako její obranu proti žalobě, a pakliže tak neučinil, porušil ustanovení §98 o. s. ř. a postupoval i v rozporu s konstantní judikaturou (stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 159/97).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem.
Právě tak je tomu v dané věci.
V prvé řadě je třeba zdůraznit, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak nedává najevo, proč by - i případné - pochybení okresního soudu při vyloučení jejího návrhu (žaloby) mělo mít ústavněprávně relevantní konsekvence, resp. jak by jím mohlo být zasaženo do jejích ústavně chráněných základních práv, jde-li o procesní rozhodnutí o vedení řízení, jež nadto nemusí být odůvodněno (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2006 sp. zn. II. ÚS 430/06).
Odvolání na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 159/97 (potažmo lze odkázat i na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 76/94, uveřejněné pod č. 50/96 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) není případné proto, že v těchto případech nebylo pochyb o povaze "projevu žalovaného" jakožto směřujícího k započtení vlastní pohledávky proti pohledávce, již v řízení uplatnil žalobce. Stěžovatelka v dané věci přehlíží, že nikoli ve všech případech, kdy proti peněžité pohledávce je uplatněna pohledávka rovněž peněžitá, jde o situaci, na kterou míří jí dovolávané ustanovení §98 o. s. ř.; to se totiž uplatní jen v těch výjimečných situacích (oproti upraveným v §97 odst. 1, 2 o. s. ř.), kdy žalovaný uplatnil svoji pohledávku k započtení, což není samozřejmostí, neboť přirozeným předpokladem takového postupu je, že žalovaný pohledávku žalobce uznává, anebo je srozuměn s tím, že se jí neubrání jinak, než vyvoláním jejího zániku započtením s pohledávkou vlastní. Není-li zde kompenzačního projevu podle hmotného práva, pak nemůže jít o nic jiného, než o vzájemný návrh podle ustanovení §97 odst. 1 o. s. ř., který vyloučit k samostatnému projednání (§97 odst. 2 o. s. ř.) samozřejmě lze.
Tyto podmínky, za kterých by byla - byť jen podústavně, z pohledu procesního práva - vytknutelná kolize s ustanovením §98 o. s. ř., však za splněné stěžovatelka v ústavní stížnosti ani netvrdí, vycházejíc zjevně z (nesprávného) předpokladu, že postačí již sama existence "vzájemných" pohledávek, které jsou pohledávkami peněžitými. Excerpta z komentářové literatury (Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 636 - 642), předestřená stěžovatelkou v rovině zcela obecné, k doložení existence potřebných poměrů konkrétních způsobilá nejsou.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2011
Jiří Mucha
předseda senátu