ECLI:CZ:US:2011:3.US.3448.10.1
sp. zn. III. ÚS 3448/10
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Musila - ze dne 14. dubna 2011 sp. zn. III. ÚS 3448/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. Š. proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. října 2007 č. j. 21 C 371/2005-295 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. září 2010 č. j. 44 Co 106/2008-318, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. září 2010 č. j. 44 Co 106/2008-318 v části, v níž potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. října 2007 č. j. 21 C 371/2005-295 ve výrocích o nákladech řízení (sub II a III), a ve výroku o nákladech odvolacího řízení (sub II) se zrušuje; ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí, vydaná v jeho občanskoprávní věci, a to ve výrocích o nákladech řízení (jen zřejmým omylem je v petitu stížnosti označen též výrok I rozhodnutí soudu prvního stupně).
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 21 C 371/2005 se podává, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatel domáhal proti žalovaným 1. GRADIOR, spol. s r. o., 2. IMOS Brno, a. s., a 3. GRADIOR GROUP, a. s., zaplacení peněžité částky (1 438 586 Kč) z titulu náhrady škody na zdraví, a stěžovateli byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, jež žalovaným v řízení vznikly (105 081,76 Kč a 81 134 Kč); ohledně nákladových výroků soud v odůvodnění uvedl, že k úhradě nákladů zavázal stěžovatele podle §142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jako procesně neúspěšného účastníka.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně též ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu potvrdil a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovaným též náklady odvolacího řízení (ve výši 81 134,20 Kč). Ve vztahu k potvrzujícímu výroku o nákladech v prvním stupni odvolací soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatelem dovolávané ustanovení §150 o. s. ř. zde nemá opodstatnění, neboť mu nesvědčí věcné okolnosti případu, a tato skutečnost "zákonitě poznamená i posouzení případu s ohledem na nepříznivé poměry žalobce, které jako by měly implikovat - obecně neustojitelnou - tezi o generálním pardonu věnovaném chudým a priori. Z roviny zdánlivé humánnosti takového ohledu na neschopnost nést majetkové důsledky své odpovědnosti za započatý spor vystupuje nicméně rovina spravedlnosti ..., která jako jediná, ... je snad s to přinést dotčenému účastníkovi filosoficky přijatelný argument, že se rozhodnutí o kompenzaci za své útraty v řízení nedočká, protože lze mít důvodně za to, že např. při porovnání ... poměrů na obou stranách mu bude újma zřejmě snesitelnější, než povinnému úděl spojený s jejím vynahrazením." Podle soudu však i náklady prvostupňového řízení dosáhly výše, která není nepocítitelná žádnému z účastníků, a pokud jde (ve smyslu výše uvedeného) o to, "co snést oproti jinak důvodnému požadavku o jejich náhradu", není zde podle něj nic, co by naplnilo "naznačené podmínky akceptovatelnosti důvodu pro jejich neobdržení", přičemž otázka reálnosti jejich dobytnosti zde nyní není rozhodná. Ke stejnému závěru se pak soud uchýlil i ohledně nákladů řízení odvolacího.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká, že se při rozhodování o nákladech řízení neuchýlily k užití ustanovení §150 o. s. ř.; tvrdí přitom, že uložená povinnost k jejich náhradě žalovaným je vzhledem k její výši - zejména se zřetelem k utrpěným zdravotním následkům úrazu, o jehož odškodnění v řízení marně usiloval, jakož i celkové nemajetnosti - pro něj likvidační, a napadená rozhodnutí proto nepřiměřeně tvrdá, přičemž tyto okolnosti byly zejména odvolacímu soudu z řízení známy. V řízení o náhradu škody na zdraví by mělo být podle stěžovatele zohledněno, že jde o "zvláštní případy", které by měly být posuzovány z pohledu čl. 11, 31 a 36 Listiny, jakož i to, že jde o spory skutkově i právně složité a že nelze před podáním žaloby "všechny důkazy nalézt, případně je následně hodnotit ve vztahu k možné úspěšnosti žaloby", jak tomu bylo i v jeho věci. Důvody zvláštního zřetele pro aplikaci §150 o. s. ř. spatřuje stěžovatel dále v tom, že proti závažným osobním (zdravotním) a majetkovým poměrům na jeho straně stály (jako žalované) majetkově propojené stavební firmy, dosahující vysokých obratů, jež z "obecně rizikové provozní činnosti nesou prospěch, a je nemorální, aby nenesly rizika z toho vyplývající".
5. Městský soud v Brně vyjádření k ústavní stížnosti nepodal.
6. Z vyjádření zaslaného Krajským soudem v Brně se podává, že se s námitkami stěžovatele neztotožňuje. Podle jeho názoru je z ústavní stížnosti zřejmé, že "stěžovatel zachovává subjektivní přesvědčení o pravdě, ovšem která nenacházela odraz ve zjištěném skutkovém stavu věci", přičemž "to byla přitom právě tato zjištění, která zavdala k vyjádření kritického postoje vůči stěžovateli a jeho dobovému vztahu ... k podstoupení rizika procesní odpovědnosti za náklady sporu v podobě nepříznivého majetkového následku při případném neúspěchu". Jestliže není důvod k "revizi podkladů, není ani prostor revidovat zaujaté závěry v tom smyslu, že by tu i mohl být důvod k redukci náhrady za náklady, který by obstál, posuzováno alespoň hledisky spravedlnosti." Odkaz na tíživé majetkové poměry "není zřejmě s to působit dostatečně přesvědčivě vůči oprávněnému z náhrady nákladů. Nastejno jak stěžovatel očekává takový ‚výstup' z judikační činnosti soudu, která obstojí měřítky spravedlnosti, aniž by se dotkla jeho autonomní správy vlastních majetkových záležitostí. Ta s sebou přirozeně nese prvek kritického vážení, s jakým ohlasem veřejnosti se jeho případný výkon práva setká, extrémní případy postihují rovněž předpisy o výkonu rozhodnutí". Podle soudu pak nelze "bez statistické znalosti věci komentovat názor stěžovatele o (patrně) iracionálním podřízení se (soudu) v jeho věci jakémusi všeobecnému trendu tvrdosti v rozhodování obecných soudů o nákladech řízení" a "nelze se bez spisového podkladu ani vrátit k otázce rozhodnutého či nikoli osvobození žalobce od placení soudních poplatků, nicméně fiskální zájem nemusí být totožný s majetkovým zájmem soukromé osoby, na nějž rozhodování soudu o náhradě nákladů dopadá".
7. V replice k tomuto vyjádření stěžovatel uvedl, že z podaného vyjádření "vyzařuje neskutečná tvrdost" a "pohrdání vůči žalobci", jenž se obrátil na soud s představou, že dosáhne spravedlnosti, je však zřejmé, že i nadále soud setrval na "na velmi tvrdých až necitelných" a také nesprávných právních závěrech. Z tohoto důvodu trvá na své ústavní stížnosti a žádá, aby nákladové výroky rozhodnutí obou soudů byly zrušeny.
8. Jelikož od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků od jednání upustil (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
10. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
11. Stěžovatel se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
12. Je však zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo potud, že se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a odvolací soud napadený nákladový výrok obšírně odůvodnil, a to jmenovitě ve vztahu ke stěžovatelem dovolávanému ustanovení §150 o. s. ř.
13. To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
14. Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele (o což zde evidentně nejde), případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").
15. Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí tyto "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, a silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Což je k zdůraznění zvláště ve vztahu k otázce aplikace (či nikoli) moderačního ustanovení §150 o. s. ř., jestliže zde vystupuje do popředí přítomnost relativně široké míry soudního uvážení (srov. "důvody hodné zvláštního zřetele").
16. Závěr soudu o tom, zda tu jsou či nikoli "důvody hodné zvláštního zřetele", však musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Jimi jsou - doktrinárně i judikatorně nezpochybnitelně - majetkové, sociální a osobní poměry v řízení neúspěšného účastníka řízení (§142 odst. 1 o. s. ř. ), jakož i jejich poměření s poměry účastníka úspěšného, a stejně tak i tzv. okolnosti případu, tj. ty, jež identifikují uplatněný nárok zejména z pohledu jeho skutkové i právní složitosti, dále též procesní chování stran, důvody neúspěchu strany náhradově povinné a případně i konkrétní okolnosti další.
17. Právě se zřetelem k takto vymezenému výkladovému poli rozhodnutí obecných soudů (jejich náhradové výroky) nejenže ani "podústavně" neobstojí, nýbrž jsou - stejně tak evidentně - postiženy těmi vadami, jež dosahují kvality vad výše předznačených jako "kvalifikované", a odůvodňují tím výjimečný zásah Ústavního soudu.
18. Ústavněprávním požadavkem rovněž je, aby rozhodnutí obecných soudů byla řádně, srozumitelně a racionálně odůvodněna.
19. Soud prvního stupně této povinnosti nedostál vůbec, ačkoli měl k dispozici přesvědčivé indicie (jak osobní tak věcné, vyplývající z povahy předmětu sporu), že moderační ustanovení §150 o. s. ř. při aplikaci ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. v neprospěch stěžovatele je - minimálně - "ve hře". Za těchto okolností a se zřetelem k zásadě vyslovené v ustanovení §151 odst. 1 o. s. ř. (o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhoduje soud bez návrhu) měl v zájmu úplného odůvodnění svého rozhodnutí ustanovení §150 o. s. ř. věnovat pozornost nejméně potud, aby stěžovateli vysvětlil, že důvody náhradové moderace neshledal.
20. Odvolací soud sice nákladový výrok odůvodnil (jak bylo výše řečeno, i "obšírně"), toto odůvodnění však z pohledu zásad ústavněprávního posouzení není akceptovatelné rovněž.
21. Předně zcela pominul adekvátně zhodnotit aspekty věcné (soustřeďuje se na nevýznamné výtky stěžovateli na téma "vláčení sporem"), konkrétně právní a potažmo skutkovou složitost věci, a zejména stěžovatelovu mimořádně obtížnou (vůči žalovaným z povahy věci zjevně "nerovnou") důkazní situaci, jak co do skutkového základu právního rámce jeho nároku ("faktického" pracovního poměru oproti "formálně" založenému vztahu ze smlouvy o dílo), tak co do později klíčového skutkového mechanismu rozhodných příčin utrpěného úrazu. V obou rovinách ostatně stěžovatelův neúspěch vyvěral z úsudku obecných soudů, že svá tvrzení (toliko) neprokázal, což se - v rovině druhé - zjevuje ilustrativně i v úsudku odvolacího soudu, že "překážkou ... pro možné uplatnění obecné odpovědnosti za škodu ... pak je především to, že nebyl prokázán pachatel nějakého porušení určité právní povinnosti, která více či méně bezprostředně způsobila vznik škody", a že zde hraje roli i "stávající bezvýslednost policejního šetření". Je přitom i významné, že nic nenaznačuje, že by odvolací soud mohl uvažovat o jiných "pachatelích" než těch, proti kterým stěžovatel vedl spor, stejně jako to, že to byly právě stavební firmy žalovaných, jež reálně determinovaly (ta či ona, v té či oné míře) kritické poměry stavby, při níž došlo k stěžovatelovu úrazu.
22. Příliš unesen úvahami o "obecně ovšem neustojitelné tezi o generálním pardonu, věnovaném chudým a priori" nedostál odvolací soud argumentačním povinnostem vlastního odůvodnění ani v kontextu aspektů osobních, jestliže je poté odbyl v podstatě pouhou úvahou, že náklady řízení jsou tak vysoké, že i pro žalované jsou nikoli "nepocítitelné". Tu nadto odvolací soud nikterak blíže neozřejmil, ačkoli si nepochybně - jmenovitě ve vztahu k žalovaným GRADIOR, s. r. o., IMOS Brno, a. s., a GRADIOR GROUP, a. s. - takové vysvětlení očividně žádala. Netoliko však to; podstatné je, že v odůvodnění zcela absentuje identifikace (osvojení si) rozhodných osobních, společenských a majetkových poměrů stěžovatele (viz výklad výše) a zejména těch, jež jako zvláště nepříznivé ("fatální") vyvstaly jakožto důsledek úrazu, jenž měl být v daném řízení odškodněn. Přitom logicky až teprve poté - poměřením obou procesních stran - mohl odvolací soud konsekventně uvažovat o tom, pro koho a jak jsou vzniklé náklady řízení "pocítitelné".
23. Principům spravedlivého procesu se tudíž obecné soudy zpronevěřily - ve smyslu výše vymezených podmínek ústavněprávního přezkumu - jak nedostatkem adekvátního odůvodnění (srov. hledisko "libovůle"), tak evidentním excesem ze standardů konsolidovaného judikatorního výkladu, jakož i konečně tím, že jejich rozhodnutí - ve stávající podobě a při stávajícím odůvodnění - jsou i "v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti" (ve smyslu přítomnosti znaků "přepjatého formalismu").
24. Řečené vede k závěru, že Městský soud v Brně i Krajský soud v Brně napadenými nákladovými výroky porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti Ústavní soud vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona výroky o nákladech řízení rozsudku Krajského soudu v Brně zrušil. Vzhledem k principu subsidiarity ústavněprávního přezkumu ponechal Ústavní soud nedotčeny nákladové výroky Městského soudu v Brně, neboť vychází z toho, že adekvátní nápravu - ve smyslu rozhodujících důvodů tohoto nálezu - zjedná sám soud krajský při novém rozhodnutí i o nákladech, jež před městským soudem vznikly. V této části proto byla ústavní stížnost odmítnuta.