ECLI:CZ:US:2011:3.US.3463.10.1
sp. zn. III. ÚS 3463/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. dubna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. P., zastoupené JUDr. Petrem Ritterem, advokátem v Olomouci, Riegrova 12, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 7. 2010 č. j. 17 C 459/2009-123 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 8. 2010 č. j. 12 Co 267/2010-142, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 6. 12. 2010, doplněnou podáním ze dne 23. 2. 2011, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 8. 2010 č. j. 12 Co 267/2010-142, jakož i jemu předcházejícího usnesení Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 8. 7. 2010 č. j. 17 C 459/2009-123 s tím, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jejích ústavních práv, resp. že porušují čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky i čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením okresního soudu bylo stěžovatelce coby žalobkyni v řízení o vypořádání společného jmění manželů odňato se zpětnou účinností od 1. 1. 2010 osvobození od soudních poplatků, přiznané usnesením téhož soudu ze dne 21. 9. 2009 č. j. 17 C 459/2009-23, a současně bylo s účinností od 1. 1. 2010 usnesení ze dne 21. 9. 2009 č. j. 17 C 459/2009-23 zrušeno ve výroku II, kterým byl stěžovatelce v dané věci ustanoven zástupce z řad advokátů. Toto usnesení napadla stěžovatelka odvoláním, avšak krajský soud je ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že z prokázaných majetkových poměrů vyplývá, že není schopna sama hradit náklady spojené se soudním řízením, resp. právním zastoupením, kdy je současně zřejmé, že toto řízení bude složité a náročné a k ochraně jejích zájmů a účinnému prosazení jejích práv bude nezbytná právní pomoc, tedy právní zastoupení. Odnětím původně přiznaného osvobození od soudních poplatků se dostala do situace, kdy bude nucena se zastupovat v řízení sama, čehož však není schopna. Vyjadřuje přesvědčení, že splňuje podmínky ustanovení §30 a §138 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") pro ustanovení právního zástupce a přiznání osvobození od soudních poplatků a že pokud danou otázku posoudily obecné soudy jinak, nerespektovaly zákon. Tím, že neposkytly ochranu jejím právům, znemožnily jí přístup k soudu, resp. porušily její právo na právní pomoc v řízení před soudem. Dále pak stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s jejich argumentací, přičemž tvrdila, že prokázala, že její příjem ze zaměstnání je stále stejný a že rozdílná potvrzení o příjmu vystavená jejím zaměstnavatelem nemohou jít k její tíži, navíc i příjem zohledňující daňové bonusy na nezletilé děti je příjmem nízkým, takže tato skutečnost nemůže mít na posouzení předmětných otázek žádný vliv. Dále uvedla, že vysvětlila rozdíl v údajích o výši dluhů v obou šetřeních. Zcela nedůvodná má být argumentace odvolacího soudu, který poukazuje na předmět sporu a zohledňuje žalobou uplatněný nárok při hodnocení jejích majetkových poměrů. Za nelogické a nesprávné stěžovatelka považuje i to, že jí právo bylo odňato zpětně, s účinky od 1. 1. 2010, což zdůvodňuje tím, že ustanovený právní zástupce vykonal několik úkonů, ovšem bez plné moci a bez ustanovení soudem, takže tyto úkony jsou neúčinné a řízení tak trpí právní vadou, otázkou má být rovněž, zda ustanovenému advokátovi budou uhrazeny náklady. Navíc napadenými usneseními bylo zrušeno usnesení okresního soudu ze dne 21. 9. 2009, advokát JUDr. Petr Ritter však byl ustanoven usnesením téhož soudu ze dne 15. 10. 2009 (č. j. 15 C 459/2009-25).
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává práva na přístup k soudu, přičemž tvrdí, že jí obecné soudy odepřely právo na právní pomoc. V souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu je ale třeba uvést, že čl. 37 odst. 2 Listiny zakotvuje právo na to, aby se každý mohl nechat v řízení zastupovat osobou s právnickým vzděláním, která účastníku poskytne potřebnou právní pomoc tam, kde je jí potřeba. Toto právo však neobsahuje požadavek na to, aby právní pomoc byla zajištěna rozhodnutím soudu a bezplatně. Ustanovení advokáta dle §30 občanského soudního řádu není pravidlem, naopak jde o postup, jenž má chránit ty účastníky řízení, kterým osobní a majetkové poměry neumožňují hradit si náklady právního zastoupení (jde v podstatě o umožnění přístupu k soudu i sociálně "slabším"). Porušením práva na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny proto není, zamítnou-li obecné soudy žádost účastníka o ustanovení zástupce tam, kde se řádně zabývaly poměry účastníka (který však nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno) a své závěry, že účastník nesplňuje podmínky pro ustanovení advokáta, řádně odůvodní.
V posuzované věci obecné soudy zjistily stěžovatelčiny osobní a majetkové poměry, přičemž správnost a úplnost příslušných zjištění stěžovatelka nezpochybňuje, a na základě nich dospěly k závěru, že stěžovatelčina situace není taková, aby odůvodnila osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce podle výše uvedených ustanovení občanského soudního řádu. Pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy jí přičítaly k tíži určitá, jí nezaviněná pochybení při vyplňování příslušných formulářů, dle názoru Ústavního soudu tomu tak nebylo. Obecné soudy reagovaly na stěžovatelčino tvrzení, že její poměry se nijak nezměnily, toto odmítly a dospěly k závěru, že k určité změně došlo, resp. že ve světle nových (správných) zjištění nelze stěžovatelce osvobození od soudních poplatků přiznat. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, že při posuzování jejích majetkových poměrů bylo podstatné, že se domáhá zaplacení částky ve výši 250 tisíc Kč. I kdyby však v tomto ohledu Ústavní soud stěžovatelce přisvědčil s tím, že tento právní názor je vadný, napadená rozhodnutí by obstála i bez tohoto argumentu, neboť z odůvodnění rozsudku krajského soudu je patrno, že se - i bez toho - s právními závěry soudu prvního stupně ztotožňuje. Argumentuje-li stěžovatelka právními problémy způsobenými tím, že ustanovení zástupce bylo zrušeno se zpětnou účinností, jedná se o postup, který zákon umožňuje (viz §138 odst. 2 o. s. ř.), přičemž je na obecných soudech, aby prezentované otázky řádně, ústavně konformně vyřešily. Pokud jde o pochybení soudu prvního stupně, který ve výroku II svého usnesení neuvedl správné rozhodnutí, tedy kterým byl stěžovatelce ustanoven zástupce JUDr. Petr Ritter, stěžovatelce nutno vytknout, že danou námitku neuplatnila v odvolacím řízení, takže (řádně) nevyčerpala příslušný procesní prostředek, který zde k ochraně svých práv měla k dispozici, a tudíž je v této části ústavní stížnost nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). K tomu možno dodat, že zde může jít o takovou vadu, že rozhodnutí vůbec nemá zamýšlený právní účinek, a v takovém případě jím stěžovatelka nemůže být na svých právech dotčena, uvažovat lze také o chybě v psaní, kterou lze opravit postupem dle §164 o. s. ř., ovšem vzniklý právní problém opět musí vyřešit obecné soudy v dalším řízení.
Pokud stěžovatelka v doplnění ústavní stížnosti poukazuje na zhoršení své sociální situace, k němuž mělo dojít poté, co byla daná část soudního řízení ukončena, jedná se o argumenty, které nejsou z hlediska řízení o této ústavní stížnosti relevantní. Stěžovatelka se ovšem může - s ohledem na předmětnou změnu svých majetkových a sociálních poměrů - znovu obrátit na obecné soudy s novou žádostí o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Učiní-li tak, Ústavní soud apeluje na obecné soudy, aby postupovaly velmi pečlivě a důkladně své rozhodnutí zvážily, neboť stěžovatelčin případ je zjevně případem "hraničním", jak plyne ze skutečnosti, že i nikoliv zásadní změna stěžovatelčiných poměrů vedla obecné soudy ke změně svého stanoviska (tj. k odnětí původně přiznaného osvobození od soudních poplatků). Pokud by pak stěžovatelčiny současné poměry byly stejné (obdobné) jako na počátku řízení, kdy bylo její žádosti vyhověno, mohlo by být považováno za projev "libovůle", jestliže by (soudy) postupovaly jinak.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu