ECLI:CZ:US:2011:3.US.356.11.1
sp. zn. III. ÚS 356/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. dubna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. F., zastoupeného Jiřím Hrbkem, advokátem v Praze 4, Komořanská 63, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2010 č. j. 27 Co 454/2010-155, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 4. 2. 2011 stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 11. 2010 č. j. 27 Co 454/2010-155 v "měnících výrocích", přičemž se domáhal jejich zrušení s tvrzením, že bylo z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nepřípustně zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 1. 7. 2010 č. j. 10 C 162/2009-144 bylo ke stěžovatelově žalobě směřující proti J. S. zrušeno podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku, který je specifikován ve výroku tohoto rozsudku, a tento pozemek byl přikázán do výlučného vlastnictví stěžovatele s tím, že je povinen zaplatit žalované částku 1 275 000 Kč (výrok I a II), dále pak bylo žalované uloženo zaplatit jednak stěžovateli náklady řízení ve výši 84 571 Kč (výrok III) a jednak státu částku 18 141,40 Kč (výrok IV).
Tento rozsudek ve výrocích III a IV žalovaná napadla odvoláním, načež krajský soud jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že stěžovatel i žalovaná jsou povinni zaplatit České republice - Okresnímu soudu Praha-západ na nákladech řízení každý 9 070,70 Kč, a kromě toho rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatel krajskému soudu vytýká, že při svém rozhodování vycházel z nesprávných skutkových zjištění a že neuvedl důkazy, které by o jím konstatovaném faktickém stavu svědčily. V této souvislosti poukazuje na to, že žalovaná i po zahájení řízení nesouhlasila s vypořádáním spoluvlastnictví, resp. je podmiňovala neopodstatněným a nesprávným odkazem na nutnost pětileté držby pozemku, že odmítala možnost, aby její podíl nabyl on s poukazem na nesolventnost, a prý sama aktivně podnikala kroky, aby nezískal hypoteční úvěr, a také že k mimosoudnímu vypořádání mohl vést pouze jeho návrh ze dne 8. 4. 2009, na který ale žalovaná nereagovala. Napadené výroky jsou dle stěžovatelova názoru hrubě nesouladné s průběhem a výsledkem řízení, přičemž úvaha odvolacího soudu je odůvodněna zcela nedostatečně, de facto vůbec. Odvolací soud hrubě zkreslil skutečnost a z jeho strany jde o projev libovůle při aplikaci práva.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Jak patrno z odůvodnění napadeného usnesení, krajský soud při svém rozhodování považoval za podstatné, že každá ze stran sporu vycházela z jiné hodnoty pozemku, než jak byla později v soudním řízení stanovena na základě znaleckého posudku. Dále pak uvedený soud - s poukazem na judikát (Nejvyššího soudu SR) Cpj 8/72 - argumentoval, že dané řízení je považováno za tzv. indicium duplex (správně "judicium duplex"), kdy žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví může podat kterýkoliv ze spoluvlastníků. V dané věci přitom stanoviska stran, že je třeba zrušit podílové spoluvlastnictví a přikázat nemovitost do vlastnictví žalobce, byla shodná již před sporem, strany se pouze nemohly dohodnout na výši vypořádání, které pak určil soud na základě vyžádaného znaleckého posudku.
Z porovnání těchto závěrů krajského soudu a tvrzení obsažených v ústavní stížnosti (viz výše) přitom nikterak neplyne, v čem má namítané hrubé zkreslení skutečnosti spočívat. Z rozsudku soudu prvního stupně, i tvrzení samotného stěžovatele, je zřejmé, že stěžovatel i žalovaná měli rozdílné představy o podmínkách případné dohody, jde-li zejména o hodnotu vypořádání, příp. také o čas, kdy by k jejímu uzavření mělo dojít, a o zajištění zaplacení eventuálně vzniklé pohledávky. Tato skutečnost přitom nijak nevylučuje správnost toho, co uvedl krajský soud, tj. že žalovaná nebyla proti tomu, aby došlo ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a aby její podíl byl přikázán do stěžovatelova (výlučného) vlastnictví. Podstata ústavní stížnosti tak zjevně spočívá v požadavku, aby Ústavní soud stěžovatelem uváděné skutečnosti posoudil z hlediska relevantních ustanovení občanského soudního řádu (§142 a příp. §150) jako významnější, než ty, které za podstatné označil krajský soud. Stěžovatel se tedy cestou ústavní stížnosti v podstatě domáhá toho, aby Ústavní soud z věcného hlediska "přehodnotil" řádně odůvodněné závěry krajského soudu (vycházejí z nikoliv zjevně irelevantních skutečností). Jak ale bylo ozřejmeno v celé řadě rozhodnutí Ústavního soudu, takováto činnost Ústavnímu soudu - vzhledem k jeho postavení v ústavním systému (viz čl. 83 a násl. Ústavy České republiky) a z něho plynoucího vztahu k obecné justici - zásadně nepřísluší. Krom toho v ústavní stížnosti není vůbec zpochybňován v pořadí první argument odvolacího soudu, tj. poukaz na to, že požadavek žádné ze stran, jde-li o výši vypořádání, nebyl - s ohledem na závěry znaleckého posudku, který soud prvního stupně nechal vypracovat a na jehož základě pak byla stanovena příslušná částka - oprávněný.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu