ECLI:CZ:US:2011:3.US.3573.10.1
sp. zn. III. ÚS 3573/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. T. A., zastoupeného JUDr. Radkem Machem, advokátem se sídlem v Brně, Mendlovo nám. 2a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, č. j. 29 Cdo 2396/2009-285, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 10. 2008, č. j. 5 Cmo 219/2008-259, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2008, č. j. 41 Cm 83/2003-227, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jelikož je přesvědčen, že mu byla upřena ústavně zaručená práva, jmenovitě že jimi došlo k porušení čl. 1, čl. 3 a čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 1, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 5, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Krajský soud v Ostravě (poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo odvolacím soudem zčásti zrušeno) shora uvedeným rozsudkem uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici společnosti STK-Tajga, Hrabová, s.r.o. částku 607 500 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, kterou coby jednatel jmenované společnosti způsobil tím, že "si sám zvýšil mzdu na částku 50 000 Kč měsíčně, aniž o tom rozhodla valná hromada" (resp. učinil tak dříve, než ze společnosti odešel zaměstnanec J. V., a bez změny druhu vykonávané práce), čímž porušil povinnost jednat s péčí řádného hospodáře.
Vrchní soud v Praze se s uvedeným závěrem ztotožnil, pročež ústavní stížností napadeným rozsudkem toto rozhodnutí krajského soudu jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.).
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl, jelikož dospěl k závěru, že podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dány nejsou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že procesní situace opomenutého důkazu nastala tím, že obecné soudy neprovedly důkaz předloženým znaleckým posudkem z oboru ekonomika podniku, ze kterého vyplývalo, že škoda na majetku vedlejší účastnice nevznikla. S důkazním návrhem se vypořádaly jen obecnými, resp. nesprávnými poukazy na nemožnost znaleckého dokazování vzniku škody a nedostatek souvislosti důkazu s předmětem řízení; posléze uvedené hodnocení se totiž odvíjelo z dezinterpretace důkazního návrhu. I pokud by byla škoda dána co do svého základu, tvrdí dále stěžovatel, soudy použily chybnou metodu výpočtu její výše, která zanedbala, že "nevyplacené osobní náklady by zvyšovaly zisk vedlejší účastnice o 607 000,- Kč", avšak od této částky bylo třeba odečíst daň z příjmu právnických osob; přitom rovněž na toto pochybení upozorňoval znalecký posudek. Soudy konečně učinily nesprávná skutková zjištění ohledně změn v rozdělení pracovních činností po odchodu zaměstnance V., přičemž nedocenily výpovědi svědků L., F. a L., resp. přehlédly "Příkaz jednatele č. 2/2001", a ve svých závěrech ohledně "mezd zaměstnanců A. a L." vycházely z nespolehlivého důkazního pramene, představovaného "neúplnou počítačovou sjetinou bez podpisu". Vrchní soud pak na konkretizované námitky vtělené stěžovatelem do odvolání reagoval jen souhrnným konstatováním, že skutková zjištění soudu prvního stupně přejímá coby správná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však prima facie zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a uplatnil i toho mimořádného opravného prostředku, jímž je dovolání.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, je-li výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně koliduje všeobecně (konsensuálně) akceptovanému chápání dotčených právních institutů, resp. představuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, jež byly obecnými soudy v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze.
Nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva. Na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů postačí tudíž jen odkázat.
Obdobné je namístě vztáhnout ke skutkové rovině sporu; jest mít přitom na zřeteli, že ohledně hodnocení obecnými soudy provedených důkazů Ústavní soud - vzhledem k výše vymezenému postavení - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Výjimkou je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického rozporu, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému a taková situace zde nenastala, resp. není dostatečně silného argumentu k úsudku opačnému.
Není žádného důvodu k závěru, že obecné soudy při zjišťování skutkového stavu pochybily; učiněná zjištění mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, přijaté skutkové závěry soudy adekvátně odůvodnily, a stěžovateli v obou instancích i podrobně vysvětlily, z jakých důvodů (procesních i věcných) jeho návrhy na doplnění dokazování (znaleckým posudkem) neprovedly.
Obecné soudy na argumentované bázi dovodily, že k relevantní změně druhu stěžovatelem vykonávané práce nedošlo, neboť mu "jako jednateli společnosti náleželo obchodní vedení společnosti a jako technický pracovník měl na starosti řízení provozu bez bližší specifikace v pracovní smlouvě nebo v popisu práce". Ze stěžovatelovy výpomoci při stavebních pracích podle soudů nevyplynulo, že "svou činností nahradil činnost tří pracovníků", resp. že "vykonával práci stavebního technika, vedoucího údržby a že bylo třeba, aby po celou dobu od 1. 12. 2001 do 31. 5. 2003 tyto pracovní činnosti někdo vykonával". Stěžovatel si přitom zvýšil plat dříve, než ze společnosti odešel zaměstnanec J. V.
Konfrontace se závěry znaleckého posudku, na který poukazuje stěžovatel, zpochybnit - v ústavněprávní rovině - úplnost a relevanci v řízení ustaveného skutkového základu způsobilá není. Posudek vychází z úvahy, že převzetí pracovní činnosti dalších osob stěžovatelem vyloučilo nutnost přijetí nových zaměstnanců, tj. nákladnější řešení, v důsledku čehož k majetkové újmě vedlejší účastnice nedošlo; uvedený předpoklad je ovšem protichůdný zjištěním obecných soudů.
Otázka vlivu daně z příjmu právnických osob postrádá ústavněprávní rozměr již proto, že též přiznaná náhrada škody podléhá tomuto povinnému odvodu.
Co do námitky proti "stručnosti" odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se připomíná, že Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz vs. Španělsko, stížnost č. 30544/96, odst. 26, konstatoval, že podle ustálené judikatury soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založená. V dalších rozhodnutích (kupříkladu ze dne 19. 4. 1994 ve věci Van de Hurk vs. Nizozemsko, stížnost č. 16034/90, odst. 61, ze dne 9. 12. 1994 ve věci Ruiz Torija vs. Španělsko, stížnost č. 18390/91, odst. 29, ze dne 9. 12. 1994 ve věci Hiro Balani vs. Španělsko, stížnost č. 18064/91, odst. 27, a ze dne 19. 2. 1998 ve věci Higginsová a další vs. Francie, 1998, stížnost č. 20124/92, odst. 42) však konstatoval, že rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí, pročež musí být posuzován ve světle okolností každého případu, a závazek odůvodňovat rozhodnutí nemůže být chápán tak, že je vyžadována podrobná odpověď na každý argument. Podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59-60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V posuzované věci odvolací soud ke skutkovým závěrům dospěl nejen po přiměřeně obsáhlém dokazování v řízení před soudem prvního stupně, které zčásti zopakoval, nýbrž i po vlastním kasačním rozhodnutí, jímž byl dosavadní proces dokazování usměrněn.
Z petitu ústavní stížnosti se též podává, že směřuje i proti odmítavému usnesení dovolacího soudu; obsahově však stěžovatel proti němu v ústavní stížnosti žádné námitky nevznesl a ani z pohledu Ústavního soudu mu ničeho vytknout zjevně nelze.
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu