ECLI:CZ:US:2011:3.US.3575.10.1
sp. zn. III. ÚS 3575/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. F. - S., zastoupeného JUDr. Róbertem Slamkou, advokátem ve Slovenské republice, Dolný Kubín, Radlinského 1735/29, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. března 2010 č. j. 15 Cm 85/2009-163 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. září 2010 č. j. 1 Cmo 140/2010-177, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že obecné soudy vážně procesně pochybily a následně nesprávně aplikovaly příslušná ustanovení občanského soudního řádu a tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a sv), neboť byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit náklady řízení žalovanému, ačkoli mu žádné nevznikly.
Jak vyplývá z návrhu stěžovatele a přiložených kopií napadaných rozhodnutí obecných soudů, pro skutkovou základnu je určující, že stěžovatel podal žalobu proti PSJ, a. s., Jiráskova 3960/32, 586 04 Jihlava u Okresního soudu v Jihlavě dne 21. 8. 2008, kterou se domáhal zaplacení částky 2.995.646,10 Kč a náhrady nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána u věcně nepříslušného soudu, rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. 4. 2009 č. j. Ncp 451/2009-153, že k projednání a rozhodnutí věci je příslušný krajský soud s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Krajskému soudu v Brně. Usnesení nabylo právní moci dne 27. 5. 2009.
Úkonem ze dne 12. 3. 2009 vzal stěžovatel návrh doručený soudu zpět a rovněž v podání ze dne 6. 4. 2008 uvedl, že tento návrh bere v celém rozsahu zpět, a proto soud podle ust. §96 odst. 2 o. s. ř. řízení zastavil.
Výrok o nákladech řízení odůvodnil prvoinstanční soud dle §146 odst. 2 o. s. ř. tak, že stěžovatel tím, že podal nový návrh mezi stejnými účastníky a týkající se stejné pohledávky, zavinil, že řízení muselo být zastaveno a je proto povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 117.384 Kč.
Stěžovatel podal proti prvoinstančnímu rozhodnutí odvolání do té části, kterou bylo rozhodnuto o nákladech řízení, jímž se domáhal jeho změny tak, aby bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolání odůvodnil tím, že v době, kdy vzal žalobu zpět, žalovaný nebyl zastoupen advokátem, a proto mu ani nárok na náhradu nákladů řízení nemohl vzniknout.
Odvolací soud usnesení krajského soudu ve stěžovatelem napadené části, kterou bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, potvrdil. Konstatoval, že stěžovatel podal žalobu u věcně nepříslušného soudu a tato žaloba byla u téhož soudu v celém rozsahu vzata zpět podáním došlým soudu dne 16. 3. 2009. Usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 23. 3. 2009 byli účastníci vyzváni, aby se vyjádřili k zamýšlenému postupu soudu, který hodlal věc předložit vrchnímu soudu k rozhodnutí o tom, že ve věci jsou příslušné krajské soudy. Usnesení bylo doručeno účastníkům, žalovanému dne 26. 3. 2009 a spolu s ním pak žaloba, nikoliv však zpětvzetí žaloby. Žalovaný, který ani o zpětvzetí žaloby nevěděl, udělil plnou moc své zástupkyni dne 1. 4. 2009, která soudu zaslala 3. 4. 2009 soudem požadované vyjádření. Odvolací soud se ztotožnil s názorem prvoinstančního soudu, že žalobce vzal žalobu zpět, aniž by to bylo pro chování žalovaného, takže ve smyslu ust. §146 odst. 2 věty první o. s. ř. je povinen zaplatit žalovanému účelně vynaložené náklady řízení, přičemž náklady řízení za právní zastoupení, které byly žalovanému přiznány, považoval odvolací soud za účelně vynaložené, když žalovaný obdržel žalobu a výzvu soudu, aby se vyjádřil, a jeho nepochybným právem bylo, aby se nechal zastoupit advokátem. Ten učinil dva úkony právní služby (převzetí věci a vyjádření), takže mu přísluší paušální odměna, která byla prvoinstančním soudem správně vyčíslena.
Stěžovatel dále podal proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. září 2010 č. j. 1 Cmo 140/2010-177 dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky dne 25. února 2011 sp. zn. 23 Cdo 458/2011 odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatel před Ústavním soudem v zásadě zopakoval argumentaci předestřenou před obecnými soudy. Stěžovatel se domnívá, že jakmile vezme účastník svůj návrh na zahájení řízení zpět, jde o procesní úkon vůči soudu, kterým projevuje vůli, aby se nekonalo a o věci se meritorně nerozhodovalo. K takovému úkonu musí soud ex lege přihlédnout, a to k momentu, kdy mu tento projev vůle dojde. V okamžiku, kdy soudu došel procesní úkon stěžovatele, že bere návrh v celém rozsahu zpět, žalovaný nebyl zastoupený advokátem, proto mu dle názoru stěžovatele nemohl vzniknout nárok na náhradu nákladů řízení. Dle názoru stěžovatele se právní zástupce žalovaného mohl v kterémkoli okamžiku přesvědčit v soudním spise, že byl návrh vzat zpět. Okolnost, že žalovanému nebylo doručeno zpětvzetí žaloby spolu s žalobou, je dle názoru stěžovatele vážným pochybením soudu, za které nemůže nést zodpovědnost stěžovatel.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.
K procesním právům účastníků řízení patří i právo dispoziční, které se realizuje dispozičními procesními úkony, mezi které mimo jiné patří i právo vzít žalobu zpět (§95 o. s. ř.). Dispoziční oprávnění jsou výraznější ve sporném řízení, kde je žalobce někdy označován jako dominus litis (pán sporu). Dispoziční procesní úkony se týkají přímo předmětu řízení, věci samé.
Z obecného vymezení práva disponovat řízením však neplyne, že již samotným projevem vůle účastníka řízení, příp. jeho dojitím soudu, dochází ex lege k právním následkům projevu vůle - v tomto případě k zastavení řízení. O projevu vůle účastníka řízení musí být rozhodnuto soudem a až právní mocí usnesení o zastavení řízení je řízení skutečně zastaveno, proto také např. běh hmotněprávních lhůt, který byl přerušen či zastaven, pokračuje od právní moci usnesení o zastavení řízení, nikoli doručením zpětvzetí žaloby soudu (srov. David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, str. 452).
Na druhé straně lze souhlasit se stěžovatelem, že postup obecného soudu po doručení zpětvzetí žaloby nebyl správný. Pokud došlo ke zpětvzetí žaloby ještě před nařízením jednání (§96 odst. 4 o. s. ř.), pak se žalovaný k zpětvzetí žaloby nijak nevyjadřuje, resp. jeho stanovisko je zcela bez významu; a pokud za této situace soud až poté, co mu bylo doručeno zpětvzetí, zaslal žalobu k vyjádření žalovanému, nebyl postup obecného soudu správný, protože je zřejmé, že se žádný kontradiktorní spor rozvinout nemůže.
Je však třeba podotknout, že nesprávný úřední postup soudu nemůže jít k tíži druhé strany (žalovaného), protože mu nebyla nesprávnost postupu obecného soudu známa, a proto mu nemohlo být zřejmé, že vyjádření vypracované advokátem mu nebude k užitku. Bezesporu bylo právem žalovaného využít služeb odborného právního poradenství.
Vzhledem k výše uvedenému nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že stěžovatel by měl postupovat v souladu se zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu