ECLI:CZ:US:2011:3.US.3590.10.1
sp. zn. III. ÚS 3590/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. ledna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti V. R., zastoupené JUDr. Zdeňkem Matisem, advokátem se sídlem Táboritská 811, Poděbrady, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2010 č. j. 24 Co 419/2010-59, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 16. 12. 2010, napadá stěžovatelka usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2010 č. j. 24 Co 419/2010-59 a tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Toto porušení ústavně zaručeného práva spatřuje stěžovatelka v nesprávném postupu obecných soudů, které se řádně nezabývaly a nevypořádaly v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve smyslu §146 odst. 2 o. s. ř. s významem Všeobecných pojistných podmínek pro pojištění osob žalobkyně - Kooperativa pojišťovna, a. s., pokud v článku II odst. 1 písm. d) upravují podmínky při zániku pojištění výpovědí.
Podle názoru stěžovatelky odvolací soud pouze do odůvodnění napadeného rozhodnutí "převzal" výklad citovaného článku, jak ho provedla žalobkyně, aniž by se zabýval otázkou, zda výpovědí zanikl smluvní vztah či pojistné plnění.
V další části ústavní stížnosti stěžovatelka namítá předčasnost žaloby, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 366,- Kč s příslušenstvím z titulu dlužného pojistného, neboť stěžovatelka údajně před podáním žaloby nebyla žalobkyní o zaplacení výše uvedené částky upomenuta. Stěžovatelka připouští, že písemnosti žalobkyně mohly být doručovány na adresu jejího bydliště uvedenou v pojistné smlouvě, ta však byla v té době dva roky neplatná, což si prý měl zjistit pracovník žalované dne 14. 2. 2008 při předložení občanského průkazu k prokázání totožnosti stěžovatelky.
Podle názoru stěžovatelky je procesní zavinění na zastavení řízení třeba jednoznačně shledat v nesprávném postupu žalobkyně, která před podáním žaloby neučinila veškeré kroky nutné k tomu, aby si zjistila novou adresu stěžovatelky, na níž ji měla nejprve o zaplacení dlužné částky upomenout. Pokud tak žalobkyně nepostupovala, neměly ji být náklady řízení přiznány.
Stěžovatelka současně navrhuje, aby jí byly přiznány náklady právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
II.
Z připojeného usnesení odvolacího soudu ze dne 26. 10. 2010 č. j. 24 Co 419/2010-59 se zjišťuje, že usnesení soudu prvního stupně se mění ve výroku II. o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatelka je povinna žalobkyni Kooperativa pojišťovna, a. s. zaplatit částku 6 840,- Kč (výrok I). Ve výroku I. bylo usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení potvrzeno (výrok II) a žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Soud prvního stupně poté, co žalobkyně vzala svoji žalobu v plném rozsahu před jednáním zpět, řízení zastavil. Důvodem tohoto procesního postupu žalobkyně byla skutečnost, že stěžovatelka svůj dluh zcela uhradila.
Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelky je v části výroku o náhradě nákladů řízení částečně důvodné. Podle názoru odvolacího soudu byl postup soudu prvního stupně správný, pokud řízení zastavil, aniž zkoumal stanovisko stěžovatelky, neboť ke zpětvzetí žaloby došlo dříve, než začalo jednání. V případě námitky údajné neprojednatelnosti návrhu, z důvodu absence uvedení současného bydliště stěžovatelky, odvolací soud konstatoval, že námitku shledal nedůvodnou, neboť k identifikaci účastníka řízení postačí, jestliže žalobkyně v návrhu uvedla poslední jí známou adresu, kde se stěžovatelka zdržovala.
V otázce posuzování nákladů řízení před soudem prvního stupně přisvědčil odvolací soud stěžovatelce pouze v tom, že částka 300,- Kč za zaplacený soudní poplatek byla žalobkyni vrácena. Nebyl proto důvod k tomu, aby stěžovatelce byla soudem prvního stupně uložena povinnost zaplatit tuto částku.
III.
Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu a jemu předcházejícího řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát v souvislosti s problematikou nákladů řízení konstatoval, že rozhodování o této otázce je integrální součástí soudního řízení jako celku, do něhož Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní rozměr pouze v případě, kdyby úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku jeho naprosté libovůle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). I přes poměrně široký prostor pro úvahu, který občanský soudní řád soudům v otázce náhrady nákladů poskytuje, zůstává zachován požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí, které musí odpovídat jak formálním podmínkám odůvodnění, tak i průběhu a výsledku předcházejícího řízení.
Je nutné připomenout, že rozhodování o nákladech řízení nabývá rozměr porušení základních práv a svobod ve výjimečných případech; bývá to především tam, kde rozhodnutí soudu není dostatečně odůvodněno, resp. v těch případech, v nichž se jedná o výraz libovůle soudu, případně za situace, v níž náhradově nákladový výrok není v souladu s průběhem a výsledkem řízení, resp. skutkovými zjištěními soudu. Tyto závěry je možné přiměřeně vztáhnout i na projednávanou věc, neboť i když lze se stěžovatelkou souhlasit v tom, že jí uložená povinnost hradit náklady řízení před soudem prvního stupně představuje určitý nepoměr mezi výší dlužného pojistného (včetně příslušenství) a vzniklými náklady za právní zastoupení žalobkyně v předmětném řízení, přesto nelze v rozhodnutí odvolacího soudu, který zvažoval ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. důvodnost podání návrhu pro chování stěžovatelky, zjistit prvek libovůle či porušení povinnosti soudu své rozhodnutí i v otázce náhradově nákladového výroku řádně odůvodnit.
Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného usnesení, odvolací soud zejména vzal v úvahu vyjádření stěžovatelky a jí předložené listiny, které prokázaly, že stěžovatelka řádně nezaplatila splátku pojistného za měsíc duben 2008. Tuto skutečnost mohla stěžovatelka bezpochyby zjistit z výpisu z účtu, kam jí byla druhý den poukázaná splátka pro neexistující účet vrácena a to tím spíše, že sama předmětnou pojistnou smlouvu již dříve vypověděla. Návrh na vydání elektronického platebního rozkazu podala žalobkyně až po dvou letech od zániku uvedené pojistné smlouvy. V této časové prodlevě měla tedy stěžovatelka dostatečný prostor k tomu, aby své závazky ze zaniklé pojistné smlouvy vypořádala.
Je nepochybně soukromou věcí každé fyzické osoby, z jakých důvodů, resp. jak často mění adresu svého místa pobytu či bydliště; musí však nést důsledky svého jednání v případě, že změnu adresy pobytu či korespondenční adresy dosud uváděné neoznámí těm subjektům, k nimž ji vážou určité povinnosti (závazky). V projednávané věci se stěžovatelce "jen náhodou", jak sama uvádí, podařilo v prvním případě převzít elektronický platební rozkaz a ve druhém případě žalobu, což jí bezpochyby umožňovalo předejít vzniku možných dalších nákladů.
Stěžovatelka se mýlí také v tom, že se odvolací soud nezabýval tím, zda návrh na vydání elektronického platebního rozkazu splňoval náležitosti návrhu ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř., konkrétně povinnosti označit bydliště stěžovatelky. V této souvislosti je třeba odkázat jako na správný a odpovídající platné judikatuře názor odvolacího soudu (str. 3 usnesení), že žalovaná byla dostatečně identifikována jak jménem, tak i bydlištěm, což je místo, v němž se fyzická osoba zdržuje s úmyslem se zde zdržovat trvale, a jde o adresu, která je jako místo pobytu u stěžovatelky známa. Postačilo proto v návrhu uvést poslední žalobkyni známou adresu místa pobytu či evidenční adresu stěžovatelky.
Odvolací soud se v projednávané věci od zásady náležitého odůvodnění rozhodnutí neodchýlil. Odvolací soud v napadeném usnesení podrobně vyložil, z jakého důvodu potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné a z jakého důvodu odvolání stěžovatelky nevyhověl. Rozhodnutí odvolacího soudu nelze vytknout prvky libovůle či svévole.
Ústavní soud proto z důvodů vyložených výše ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Protože je ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, hradí náklady řízení před Ústavním soudem, které stěžovatelce v souvislosti s tímto řízením vznikly, stěžovatelka sama (§62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu