ECLI:CZ:US:2011:3.US.385.11.2
sp. zn. III. ÚS 385/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. května 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. N. M., zastoupené JUDr. Richardem Mencnerem, advokátem v Ostravě - Moravské Ostravě, Milíčova 12, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2004 č. j. 34 T 2/2002-14046, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 1. 2006 sp. zn. 5 To 33/2005 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 10. 2010 sp. zn. 4 Tdo 1033/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 7. 2. 2011 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 3 písm. e), odst. 5 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 2. 2004 č. j. 34 T 2/2002-14046 byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1 a odst. 2 písm. a), b) trestního zákona a odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou, a dále jí byl uložen trest zákazu činnosti i peněžitý trest ve výši 500 000 Kč.
Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") pak rozsudkem ze dne 5. 1. 2006 sp. zn. 5 To 33/2005 z podnětu mj. stěžovatelčina odvolání uvedený rozsudek krajského soudu podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zrušil a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že stěžovatelku uznal vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s ostrahou, a dále jí uložil peněžitý trest ve výši 500 000 Kč. Uvedeného trestného činu se stěžovatelka dle vrchního soudu dopustila (stručně řečeno) tím, že jako jednatelka B.M.G. INVEST CZ, s. r. o., která fungovala na principu tzv. letadla, za použití nepravdivých informací vylákala od "klientů" finanční částku ve výši 150 027 494 Kč ve prospěch uvedené společnosti. Proti tomuto rozsudku brojila mj. stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 10. 2010 sp. zn. 4 Tdo 1033/2010 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že v trestním řízení na svou obranu uváděla, že nechtěla nikoho poškodit a že ani nevěděla (a vědět nemohla), že by zde taková hrozba existovala, neboť mateřská společnost HORIZONT SLOVAKIA, o. c. p., akciová společnost, provozovala na Slovensku několik let činnost totožnou s činností B.M.G. INVEST CZ, s. r. o., za podpory slovenské vlády a bez jakékoliv pochybnosti o legalitě dané činnosti. Byla přesvědčena, že informace, které sdělovala klientům, se zakládají na pravdě, neboť společnost dlouhodobě plnila své závazky vůči klientům, tj. vyplácela jejich vklady v souladu se smlouvou. Obecné soudy pak měly pochybit, pokud k těmto tvrzením nepřihlédly. Dále pak stěžovatelka poukazuje na §2 odst. 2 tr. ř. a čl. 40 odst. 2 Listiny s tím, že orgány činné v trestním řízení požadavkům z těchto ustanovení plynoucím nedostály. Z jejich strany totiž nevzešla žádná snaha zjistit dostatečně skutkový stav a pečlivě se zabývat okolnostmi svědčícími v její prospěch. Obecné soudy současně porušily §125 tr. ř., když dostatečně nezdůvodnily svůj závěr, že (stěžovatelka) určitě věděla, že informace poskytované klientům se nezakládají na pravdě, resp. své přesvědčení neopírají o prokázaná fakta, že měla povědomí a přístup k informacím o tom, že by záměrem uvedené společnosti bylo klienty poškodit. V řízení tak nebyl prokázán úmysl způsobit někomu škodu, nebylo prokázáno poskytování nepravdivých informací s cílem obohatit sebe nebo jiného. Obecné soudy se proto dle stěžovatelčina názoru měly řídit zásadou in dubio pro reo, a protože se nemohla dopustit daného trestného činu z důvodu nenaplnění jeho skutkové podstaty, nemohla být odsouzena, resp. udělení trestu je v takovém případě protiústavní. Dovolacímu soudu pak - v souvislosti s jeho závěry týkajícími se výše škody (tedy že jde o součet částek vybraných od vkladatelů, a nikoliv o rozdíl mezi vybranými a vrácenými vklady) - vytýká, že pominul, že vklady byly vypláceny dobrovolně, v souladu se smlouvami, a nikoliv až poté, co bylo zahájeno trestní řízení. Jelikož byly vklady zúročeny v souladu se smlouvou, není možné přijaté a vyplacené vklady, navýšené o zhodnocení, považovat za škodu. Stěžovatelka rovněž obecným soudům vytýká, že neuvedly, proč neprovedly důkaz výslechem Ing. Š., statutárního zástupce mateřské společnosti, který ona navrhovala, čímž měly hrubě zasáhnout do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, resp. porušit čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.
Závěrem stěžovatelka upozorňuje, že bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces postupem soudu podle ustanovení §265h odst. 2 tr. ř.; dovolání podala již 14. 6. 2006, ovšem spis nebyl postoupen Nejvyššímu soudu, protože spoluodsouzený JUDr. J. B. uprchl. Nebylo tak možné jmenovanému doručit rozsudek, a proto mu nezačala běžet ani lhůta pro podání dovolání. Soud mohl řízení proti ní vyloučit postupem podle §23 odst. 1 tr. ř., toto však neučinil, ač bylo zřejmé, že jí tím vzniká újma. To v konečném důsledku představuje zásah do jejího práva domáhat se přezkoumání rozhodnutí vyšším soudem. Na tento problém měl upozornit i ombudsman v Souhrnné zprávě VOP za rok 2005. Navíc napadené usnesení dovolacího soudu nebylo doručeno ani jednomu jejímu právnímu zástupci, a proto jí mohlo být upřeno právo obrátit se se svou stížností na Ústavní soud.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
V ústavní stížnosti stěžovatelka v prvé řadě vytýká obecným soudům, že nepřihlédly k jí tvrzeným skutečnostem, z nichž mělo vyplynout, že její jednání nebylo ve smyslu §4 trestního zákona úmyslné, a že tudíž nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu. Současně namítá, že orgány činné v trestním řízení v daném ohledu nedostatečně zjistily skutkový stav, že se dostatečně pečlivě nezabývaly skutečnostmi svědčícími v její prospěch a že své závěry dostatečně neodůvodnily.
Jde-li o námitku uvedenou jako poslední v pořadí, stěžovatelce přisvědčit nelze. Z rozsudku soudu prvního stupně i soudu odvolacího je zcela zřejmé, že se tyto soudy otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu velice pečlivě zabývaly. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování uzavřel, že stěžovatelka předem věděla, že peníze nebude možné v budoucnu vrátit, resp. že se nemohla reálně spoléhat na to, že se tak stane (viz s. 176, 180 rozsudku). Bylo by v podstatě zbytečné podrobně opakovat, na základě jakých skutečností soud daný závěr učinil, možno snad jen připomenout skutková zjištění týkající se společnosti B.M.G. INVEST CZ, s. r. o., a jejího fungování, kdy její fakticky jedinou "ekonomickou aktivitou" bylo získávání stále dalších a dalších "klientů", resp. finančních prostředků ("vkladů") od nich, aby z takto získaných prostředků bylo mj. možno vyplatit "klienty" původní (viz zejména s. 178 rozsudku). Stejnou otázkou se zabýval také vrchní soud jako soud odvolací, který se se závěry soudu prvního stupně stran fungování zmíněné společnosti ztotožnil. Současně poukázal (zejména) na způsob, jakým byly z uvedené společnosti odčerpávány finanční prostředky, přičemž zmínil, že samotná stěžovatelka z dané činnosti profitovala, protože pobírala mzdu až 70 000 Kč měsíčně. Zdůraznil také stěžovatelčino vysokoškolské ekonomické vzdělání, i to, že měla dlouholeté pracovní zkušenosti ve společnosti HORIZONT SLOVAKIA, o. c. p., že byla upozorněna na možnost protiprávního jednání právním rozborem, a rovněž na výpovědi bývalých zaměstnanců, ze kterých plyne, že i jim (tedy přestože neměli takové informace, kterými stěžovatelka vzhledem ke svému postavení disponovala) bylo zřejmé, že podnikání této společnosti není seriózní, resp. že je podezřelé. Nepochybně na základě těchto skutečností odvolací soud konstatoval, že také po subjektivní stránce byla skutková podstata trestného činu podvodu naplněna. Současně se vypořádal s námitkou, že stěžovatelka nevěděla, že informace podávané "klientům" jsou nepravdivé. Jeho argumentaci, která ve stručnosti spočívá v tom, že klienti, pokud by měli informace o tom, jak předmětná společnost funguje, by své finanční prostředky do ní nevložili, a že této skutečnosti si stěžovatelka musela být vědoma, nemá Ústavní soud, co by z hlediska ústavnosti vytknul. Argumentuje-li stěžovatelka v ústavní stížnosti tím, že své povinnosti společnost vůči "klientům" plnila, ústavnost napadených rozhodnutí nijak zpochybněna není, neboť přestože tak společnost činila, muselo být stěžovatelce zřejmé, že za daných okolností nastane okamžik, kdy již tak činit nebude moci. Tato odpověď ostatně plyne již z rozsudku jak nalézacího, tak odvolacího soudu.
Stěžovatelka dále namítá, že byl orgány činnými v trestním řízení nedostatečné zjištěn skutkový stav, resp. že nebyly dostatečně zjišťovány okolnosti svědčící v její prospěch. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka žádné konkrétní skutečnosti, jež měly být předmětem takového zjišťování, neuvádí, tedy až na ty, o nichž bylo pojednáno výše, má Ústavní soud za to, že podstata dané námitky spočívá v nesouhlasu s tím, jakým způsobem obecné soudy okolnosti, které stěžovatelka na svou obranu uváděla, posoudily (viz výše). Jinak řečeno, jde o stěžovatelčinu polemiku s řádně zdůvodněnými stanovisky obecných soudů k dané otázce, což ovšem opodstatněnost ústavní stížnosti zásadně založit nemůže. Jak totiž opakovaně Ústavní soud ve svých rozhodnutích upozorňuje, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. To stejné pak platí i pro stěžovatelčinu námitku týkající se závěrů obecných soudů, jde-li o způsob stanovení výše škody, neboť i touto otázkou se obecné soudy (včetně Nejvyššího soudu) zabývaly a svůj závěr řádně zdůvodnily.
Stěžovatelka obecným soudům dále vytýká, že nezdůvodnily, proč neprovedly důkaz výslechem svědka, který ona navrhovala. I v tomto ohledu Ústavní soud nemůže stěžovatelce přisvědčit. Vrchní soud totiž v napadeném rozsudku výslovně uvedl, proč tento a další důkazy neprovedl. Jak přitom opakovaně Ústavní soud uvádí, povinností obecných soudů není vyhovět tomu kterému důkaznímu návrhu, ovšem v případě, že tak neučiní, musí svůj postup řádně zdůvodnit, přičemž odmítnutí musí být opřeno o některý z ústavně akceptovatelných (typových) důvodů. Mezi ně náleží i ten, který zde byl aplikován, tj. že další dokazování by bylo - vzhledem k dostatečně zjištěnému skutkovému stavu - nadbytečné (viz s. 89 rozsudku). Měl-li být uvedený svědek vyslechnut k otázce stěžovatelčina zavinění, pak lze současně poukázat na již zmíněnou argumentaci obecných soudů, z níž lze vyvodit, že závěr o "nadbytečnosti" dalšího dokazování není věcně neopodstatněný. Dlužno dodat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti ani přesvědčivě nevysvětlila, proč by zdůvodnění odmítnutí daného důkazního návrhu nemohlo - s ohledem na skutečnost, která měla být takto prokázána - obstát.
Namítá-li stěžovatelka průtahy při rozhodování o podaném dovolání, z ústavní stížnosti není zřejmé, zda se stěžovatelka nějakým způsobem proti těmto průtahům bránila. Především pak je tato námitka bezpředmětná, protože bylo-li trestní řízení jako celek ukončeno, tvrzený zásah jako tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci již netrvá, a postup předpokládaný pro tyto případy ustanovením §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu aplikovat nelze. Jinak by tomu mohlo být, jestliže by daný průtah řízení měl vliv na ústavnost samotného soudního rozhodnutí, tj. napadeného usnesení Nejvyššího soudu, ovšem že (a proč) by tomu tak mělo být v nyní posuzované věci, stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí (a nevysvětluje). Obdobně je třeba nahlížet i na výhrady stran doručování zmíněného usnesení, neboť namítané skutečnosti nastaly až po jeho vydání, a tudíž na jeho ústavnost žádný vliv mít nemohly.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu