ECLI:CZ:US:2011:3.US.386.11.1
sp. zn. III. ÚS 386/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. března 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. M. M., zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem 1. máje 535/50, 460 02 Liberec III - Jeřáb, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. listopadu 2010 č. j. 13 Co 425/2010-124 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 23. července 2010 sp. zn. 99 P 199/2008, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - město, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 2. 2011 napadá stěžovatel obě v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí, kterými bylo podle jeho názoru porušeno právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listiny").
Porušení článku 36 odst. 1 Listiny spatřuje stěžovatel v postupu a rozhodnutí obou soudů, které v důkazním řízení a později i při svém rozhodování nerespektovaly nálezy Ústavního soudu týkající se problematiky stanovení výše výživného pro nezletilé dítě a nijak se jeho závěry aplikovatelnými i v projednávané věci nezabývaly, a přes výslovné upozornění stěžovatele se s jejich existencí v odůvodnění napadených rozhodnutí nijak nevypořádaly.
Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou tak podle názoru stěžovatele nepřesvědčivá, nejsou v souladu s platným právem, přičemž zcela opomíjejí jeho argumentaci, která byla soudům v průběhu řízení stěžovatelem předestřena.
Stěžovatel se žalobou domáhal snížení výživného na nezletilého syna P. M., neboť jím dosud hrazená výše výživného vycházející z dohody rodičů nezletilého schválené soudem, je prý s ohledem na současný skutkový stav nepřiměřeně vysoká a vysoce převyšuje potřeby jeho syna.
Za změnu poměrů ve smyslu ustanovení §99 zákona č. 94/1963 Sb., zákona o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině") považuje stěžovatel zejména skutečnost, že matka nezletilého nastoupila do zaměstnání a žije s novým partnerem, jehož příjmy se tak promítají, byť nepřímo, i do životní úrovně nezletilého syna. V této souvislosti stěžovatel navrhoval, aby soud jako důkaz výše životní úrovně nezletilého zjistil výši příjmů partnera matky nezletilého. Tento důkazní návrh nalézací soud zamítl. Stěžovatel poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1619/07, I. ÚS 527/06 a II. ÚS 519/04 a zdůrazňuje, že je povinností soudu se při stanovení výše výživného pro nezletilé dítě zabývat mimo jiné i otázkou příjmů partnera matky a jeho dopady na změnu životní úrovně jednoho z rodičů, která by měla být brána v úvahu v řízení o stanovení výživného pro nezletilé dítě jako podstatná změna okolností.
II.
Okresní soud Plzeň - město zamítl návrh stěžovatele na snížení výživného pro nezletilého P., které bylo stanoveno rozsudkem téhož soudu ze dne 1. 4. 2008 č. j. 31 Nc 9/2008-39. Tímto rozsudkem byla schválena dohoda rodičů, na jejímž základě byl nezletilý svěřen do výchovy matky a stěžovatel se s účinností od 1. 4. 2008 zavázal na jeho výživu platit 12 000,- Kč měsíčně, z toho 10 000,- Kč měsíčně do každého 15. dne v měsíci k rukám matky a 2 000,- Kč měsíčně na spořící účet nezletilého.
Nalézací soud návrhu stěžovatele nevyhověl, neboť nebyly zjištěny podstatné změny, které by snížení výživného odůvodňovaly. Matka nezletilého byla zaměstnána jen krátce, v době rozhodování soudu byla opět vedena v evidenci úřadu práce. Stěžovatel v době poslední úpravy měl měsíční čistý příjem ve výši 46 885,- Kč; v době rozhodování tohoto soudu jeho čistý příjem činil měsíčně 52 414,- Kč.
Odvolací soud po přezkoumání odvoláním napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné, přičemž konstatoval, že k zásadní změně poměrů oproti těm, které byly rozhodné pro stanovení výživného v době jeho poslední úpravy, nedošlo, a to ani na straně nezletilého, ani na straně stěžovatele a matky dítěte.
III.
Po zvážení námitek stěžovatele a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel s odvoláním na závěry Ústavního soudu uvedené ve výše označených nálezech tvrdí, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav věci, pokud zamítly jeho žalobu, kterou se domáhal snížení výše výživného pro nezletilého syna P., neboť při posouzení existence či neexistence podstatné změny poměrů (§99 zákona o rodině ve vztahu k ustanovení §163 o. s. ř.) důsledně neposoudily komplexně poměry obou rodičů i nezletilého dítěte a to od doby, v níž naposledy došlo k rozhodování o výši výživného pro nezletilého syna.
V této souvislosti stěžovatel namítá povinnost soudu postupovat i v řízení o žalobě povinného rodiče na snížení výše výživného podle ustanovení §85 odst. 2, odst. 3 a §96 zákona o rodině a zjišťovat tedy i příjem přítele matky žijícího s ní ve společné domácnosti.
Ústavní soud ve skutkově obdobných věcech uvedl, že je nutné přihlédnout nejen k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje a jestli oba rodiče přispívají na výživu svého dítěte podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, ale i k odůvodněným potřebám nezletilého dítěte, přičemž je nutné zvažovat životní úroveň jak rodičů, tak i nezletilého komplexně.
V nálezu sp. zn. I. ÚS 527/06 Ústavní soud mimo jiné uvedl, že soudy jsou při rozhodování o výživném povinny přihlédnout k fakticky dosahovaným příjmům obou rodičů, neboť pokud se prokáže skutečnost, že ve společné domácnosti matky nezletilého dítěte, které bylo dítě svěřeno do výchovy, např. "žije stálý přítel matky", který jí pravidelně přispívá na domácnost vyšší částkou (9 000,- Kč), pak i když nejde o osobu povinnou k poskytování výživného podle zákona o rodině, "mohla by taková blíže specifikovaná částka nalézt odraz i v poměrech rodiče, kterému bylo nezletilé dítě svěřeno do výchovy, a tím i v poměrech nezletilého dítěte". Ústavní soud zde vycházel z předpokladu déle trvajícího, pravidelného reálného finančního podílu druha matky na uspokojování potřeb rodiny a tím i na výši životní úrovně jejích členů, k níž je nutné při zvažování výše výživného nezletilého dítěte přihlédnout - alespoň přiměřeně.
Skutková situace se však v projednávané věci od výše označené věci liší; matka ve svém vyjádření uvedla, že společná domácnost s jejím přítelem zanikla a ona i s nezletilým se bude stěhovat do vlastního bytu. Za této situace neměl soud důvod zjišťovat, zda a do jaké míry se její přítel podílel na výši životní úrovně členů domácnosti, přičemž s ohledem na krátkost soužití matky nezletilého s jejím přítelem ve společné domácnosti nebyl důvod předpokládat ani zásadní změnu v poměrech matky i nezletilého.
Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozsudky obou obecných soudů a řízením, které jim předcházelo, bylo porušeno právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu