ECLI:CZ:US:2011:3.US.426.11.1
sp. zn. III. ÚS 426/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. dubna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. B., zastoupeného JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou v Ostravě - Moravské Ostravě, Tyršova 12, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2009 č. j. 41 P a Nc 100/2008, 0 P 950/2005-598 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 2010 č. j. 14 Co 164/2010-620, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 11. 2. 2011 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 26. 10. 2010 č. j. 14 Co 164/2010-620, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 25. 8. 2009 č. j. 41 P a Nc 100/2008,
0 P 950/2005-598, přičemž tvrdil že tato rozhodnutí jsou v rozporu s ústavní zárukou vymezenou čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovateli zakázán styk s jeho nezletilými dětmi K. a P. B. a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 6 125 Kč. Ke stěžovatelově odvolání krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že okresní soud nevzal v potaz, že žije spořádaným životem, nebyl soudně ani ve správním řízení trestán, obývá rodinný domek s dostatečným vybavením a jeho majetkové poměry jsou dobré. Dále stěžovatel poukazuje na výkladová pravidla ustanovení §27 zákona o rodině, která mají hovořit o problémech ve styku dětí s rodičem, jemuž nebyly svěřeny do výchovy. Jejich příčinu lze mj. spatřovat v nedobrých vztazích mezi rodiči, resp. v přenesení postoje jednoho rodičů (nebo obou rodičů) "na sféru vztahů a citových vazeb na straně dětí", které tak jsou v důsledku neustálého tlaku jednoho z rodičů "nuceni volit kampaň za degradaci druhého rodiče", a vznikají u nich negativní vztahy k druhému rodiči a nepřiměřená závislost na rodiči, se kterým žijí, důsledkem čehož je neschopnost empatie vůči svému okolí se všemi následky, které s tím souvisejí. Soudy přitom mají povinnost se s těmito důsledky vypořádat. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje, že z odůvodnění napadených rozhodnutí není zřejmé, zda tyto skutečnosti soudy vzaly v potaz, resp. namítá, že měly přihlédnout ke skutečnostem, které vyplývají ze znaleckých posudků, resp. že tyto skutečnosti vyhodnotily v jeho neprospěch. Z vyjádření soudní znalkyně má plynout, že vztah nezletilé K. je ovlivněn matkou, která se snaží děti vychovávat, ovšem ve svých výchovných postojích není důsledná. Postoj nezletilé má vliv na názory nezletilého P. Stěžovatel dále tvrdí, že je si vědom práv dítěte, ta však byla vyložena a aplikována způsobem, který je v rozporu s jejich zájmy. Jestliže soudy preferovaly názory těchto dětí v pubertálním věku, měly vážit i důvody jejich postoje tak, aby bylo učiněno zadost právům stěžovatele i nezletilých dětí. Samotný fakt, že výchovné postoje rodičů jsou rozdílné a on je ve výchově důslednější, což děti v daném věku neakceptují, neopravňuje k takovému zásahu do ústavně zaručeného práva, jako je zákaz styku. Ten je zásadním zásahem i do práv nezletilých dětí, a to i s přihlédnutím k názorům, které děti zastávají.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Jak patrno z odůvodnění napadeného usnesení, obecné soudy se otázkou styku nezletilých dětí se stěžovatelem velice pečlivě zabývaly. Stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá, že by tzv. důkazní řízení trpělo nějakou vadou, a netvrdí ani, že by skutkový stav byl zjištěn nesprávně či neúplně. K tomu nutno dodat, že na základě odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně si lze vytvořit vcelku přesnou představu mj. o poměrech, které v dané době u stěžovatele, matky a nezletilých dětí panovaly, přičemž není pochyb o tom, že vztahy mezi stěžovatelem a těmito dětmi byly narušeny do té míry, že styk otce s dětmi, který by na ně neměl negativní dopady, v podstatě nebyl možný a také že nebude možný ani v budoucnu, pokud oba rodiče zásadním způsobem nezmění své postoje. Tuto situaci se pokusil okresní soud řešit tak, že uložil rodičům účast na rodinné terapii, příp. mediačním jednání, úspěch však tento krok nepřinesl, protože rodiče nezletilých dětí "nebyli schopni se spolu domluvit". Následně uvedený soud přistoupil k posouzení věci z právního hlediska, přičemž dospěl k závěru, že je třeba na danou věc aplikovat ustanovení §27 odst. 3 zákona o rodině, a tento svůj závěr řádně zdůvodnil. Rozsudek okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním, načež krajský soud přesvědčivě zdůvodnil, proč se s názorem uvedeného soudu ztotožnil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti upozorňuje na příčiny narušení vztahů mezi ním a nezletilými dětmi a za hlavního viníka tohoto stavu označuje jejich matku. Poukazuje rovněž na to, jak je styk dětí s rodičem, u něhož nežijí, z hlediska jejich dalšího psychického vývoje důležitý, a tedy že je i v zájmu jich samotných. I kdyby ovšem Ústavní soud v prvně uvedeném ohledu dal stěžovateli za pravdu a stejně tak by se ztotožnil s jeho dalším argumentem, že styk dětí s "druhým" rodičem je (obecně) pro ně prospěšný, stále mu není zřejmé, v jakém ohledu měly obecné soudy z věcného (a natož z ústavního hlediska) pochybit, jestliže na základě konkrétních skutečností dospěly k závěru, že za existujícího stavu styk s otcem v zájmu nezletilých dětí není. Dlužno dodat, že v souzené věci je zcela evidentní, že požadovanému právnímu řešení, tj. stanovení styku otce s nezletilými dětmi, aby takové opatření mělo vůbec nějaký smysl, musí předcházet řešení mimoprávní, o které se ostatně obecné soudy během soudního řízení neúspěšně pokusily. Podrobuje-li za této situace stěžovatel v ústavní stížnosti jejich závěry kritice, měl by současně ozřejmit svou představu, jak příslušné soudy měly "zajistit", aby jeho dospívající děti, které stěžovatele zásadně odmítají, se s ním začaly stýkat dobrovolně, a aby tak tento styk neměl negativní dopady na jejich psychiku, ale naopak byl jim ku prospěchu.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2011
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu