ECLI:CZ:US:2011:3.US.454.11.1
sp. zn. III. ÚS 454/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. L., zastoupeného JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem v Praze 1, Havlíčkova 15, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2010 č. j. 29 Co 409/2010-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označeného usnesení, neboť tvrdí, že jeho vydáním došlo k zásahu do jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplývá z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 34 C 352/2008, bylo napadené usnesení vydáno v řízení zahájeném na základě žaloby stěžovatele, jíž se domáhal na vedlejším účastníkovi zaplacení částky 186 184,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Usnesením ze dne 3. 6. 2010 č. j. 34 C 352/2008-45 Obvodní soud pro Prahu 10 řízení zastavil. Učinil tak s odůvodněním, že stěžovatel vzal žalobu zpět podáním doručeným soudu dne 31. 5. 2010, ke kterému se vedlejší účastník připojil a nepožadoval náhradu nákladů řízení. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítal, že zpětvzetí žaloby nikdy osobně nepodepsal, že takové podání ani nepodal a v současnosti s ním nesouhlasí. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Vycházel přitom ze skutečnosti, že zpětvzetí žaloby, podepsané stěžovatelem, předal právní zástupce stěžovatele, JUDr. P. P., vedlejšímu účastníkovi dne 28. 5. 2010. Vedlejší účastník se zpětvzetím žaloby souhlasil a tentýž den se vzdal práva na odvolání do usnesení do zrušení konkursu, a to v souladu s dohodou uzavřenou dne 25. 5. 2010 mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem. V dohodě ze dne 25. 5. 2010 se stěžovatel a vedlejší účastník dohodli na urovnání svých vzájemných sporů tak, že v čl. 3 se stěžovatel zavázal vzít žalobu zpět v projednávané věci, vedlejší účastník se zavázal nepožadovat další než dosud přiznané náklady řízení a vzdát se práva na odvolání po doručení usnesení o zrušení konkursu. Podle čl. 6 dohody smluvní strany prohlásily, že dohodu uzavřely svobodně, nikoli v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, že je jim znám její obsah a na důkaz toho připojují své podpisy. Odvolací soud konstatoval, že za těchto okolností na předmětnou dohodu zcela logicky navazuje podání stěžovatele z 28. 5. 2010, kterým vzal svou žalobu zpět, podepsané stěžovatelem i vedlejším účastníkem, který prohlásil, že se zpětvzetím žaloby souhlasí a nepožaduje náhradu nákladů řízení. Na základě uvedených skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, pokud zastavil řízení dle §96 odst. 1 a 2 OSŘ, a nepovažoval námitky stěžovatele, týkající se pravosti jeho podpisu, za právně relevantní.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel tvrdí, že napadené rozhodnutí vykazuje znaky libovůle a zasahuje do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Podle tvrzení stěžovatele se Městský soud v Praze zcela nepřípustně odmítl zabývat relevantními tvrzeními, která stěžovatel v řízení uplatnil, a tento postup nijak neodůvodnil. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že dohodu ze dne 25. 5. 2010 nepodepsal ze své svobodné vůle, "nýbrž pod extrémním nátlakem, který na něj vedlejší účastník v souvislosti s ukončením konkurzního řízení vyvinul". Tyto okolnosti dokládá notářským zápisem ze dne 28. 5. 2010, v němž prohlašuje, že dohodu byl nucen přijmout, ačkoli s jejím obsahem nesouhlasí. Předmětnou dohodu stěžovatel považuje za absolutně neplatný právní úkon, který nepůsobí žádné právní následky a nemůže ani nikoho platně zavazovat. Stěžovatel dále tvrdí, obdobně jako tvrdil i ve svém odvolání, že zpětvzetí žaloby neobsahuje jeho vlastnoruční podpis, přičemž odvolací soud se touto jeho námitkou odmítl jakkoli zabývat. Rozhodnutí odvolacího soudu podle názoru stěžovatele postrádá jakékoli reálné odůvodnění, je nepřezkoumatelné a zmatečné a zasahuje do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumenty stěžovatele obsaženými v ústavní stížnosti a s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 34 C 352/2008, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel v podstatě dává najevo nesouhlas s postupem obecných soudů v dané věci, s neúplně provedeným dokazováním a jeho zhodnocením a následným právním posouzením věci, přičemž však na jeho námitky vůči rozhodnutí soudu prvního stupně bylo v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu dostatečně reagováno. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.
V odůvodnění svého napadeného rozhodnutí, v němž reagoval na odvolací námitky, městský soud řádně objasnil důvody vedoucí jej k úvaze o nevěrohodnosti tvrzení stěžovatele o tom, že zpětvzetí odvolání ze dne 28. 5. 2010 neobsahuje jeho vlastnoruční podpis. Shodně s odvolacím soudem třeba konstatovat, že zpětvzetí žaloby stěžovatelem, které obsahuje stěžovatelův podpis, jak se Ústavní soud přesvědčil z obsahu spisu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 34 C 352/2008, zcela logicky následovalo po uzavření dohody ze dne 25. 5. 2010, v níž se stěžovatel a vedlejší účastník dohodli na urovnání vzájemných sporů. Podle čl. 3 této dohody se stěžovatel zavázal vzít svou žalobu vůči vedlejšímu účastníkovi zpět, přičemž vedlejší účastník se zavázal nepožadovat další než dosud přiznané náklady řízení a vzdát se práva na odvolání po doručení usnesení o zrušení konkursu. Podle čl. 6 předmětné dohody stěžovatel i vedlejší účastník prohlásili, že tuto dohodu uzavřeli svobodně, nikoli v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, je jim znám její obsah a na důkaz toho připojují své podpisy. Poté, co stěžovatel vzal dne 28. 5. 2010 svou žalobu zpět, vedlejší účastník se téhož dne vzdal práva na odvolání do usnesení o zrušení konkursu v souladu s předmětnou dohodou. Námitky stěžovatele, kterými později zpochybňuje platnost dohody a svého podpisu pod zpětvzetím žaloby, jsou v rozporu s uvedenými skutečnostmi, vyplývajícími z obsahu spisu, a zůstávají tak v rovině pouhých tvrzení.
Jak patrno z výše citovaného odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud dostatečně objasnil, z jakých důvodů nepovažoval tvrzení stěžovatele o pravosti jeho podpisu za právně relevantní. Jeho rozhodnutí je řádně, logickým, racionálně - s ohledem na obsah spisu - obhajitelným způsobem a v dostatečném rozsahu odůvodněno. Odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí odvolacího soudu považuje Ústavní soud za přesvědčivé, věcí stěžovatele se dostatečně zabývající, logicky a srozumitelně objasňující své závěry, nevykazující tak prvky libovůle a ústavně konformní.
Ústavní soud uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto z uvedených důvodů ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu