ECLI:CZ:US:2011:3.US.47.11.2
sp. zn. III. ÚS 47/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele T. Z., zastoupeného JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 957, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2010, sp. zn. 8 To 88/2010, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 6 T 8/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, jež byla vydána v trestní věci o obnovu řízení, a jimiž byl jeho návrh, aby byla obnova povolena, zamítnut. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Stěžovatel obecným soudům vytýká, že nevěnovaly adekvátní pozornost "novosti" důkazů, kterých se v řízení dovolával. Upozorňuje jmenovitě na: 1/ čestná prohlášení osob z místa bydliště i "blízkého okolí", které popřely, že se zmiňoval o svém podílu na předmětných vraždách, 2/ fotografii dokládající účast poškozeného na pojistném podvodu, jež je způsobilá vyvrátit právoplatnost dlužního úpisu, který měl představovat jeho pohnutku k vraždě, a 3/ rozpory ve výpovědích svědků V., T. a V., týkající se zejména likvidace vozidla použitého k nácviku střelby. Posléze stěžovatel oponuje tomu, jak se obecné soudy vypořádaly s poukazem na účast policisty K., již měl mít v jeho trestní věci, a vyslovuje přesvědčení, že jeho úloha se nevyčerpala telefonickým varováním odsouzeného P. F., pro které byl odsouzen; pakliže byl "velmi aktivní ve snaze napomáhat odsouzenému F., aby unikl zadržení, nelze důvodně vyloučit, že mohl mít zájem na tom, aby nebyl usvědčen i ze zavraždění poškozené I. D., nejen poškozeného J. M.". Uvedený závěr stěžovatel dovozuje "ze dvou skutečností": zaprvé poukazuje na "zájem" odsouzeného F., aby nebyl "uznán vinným jako přímý pachatel i vraždou poškozené D., neboť bylo možné důvodně předpokládat, že by mu jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi mohl být uložen i výjimečný trest odnětí svobody na doživotí", a za druhé, byla mu znemožněna účast na "vyšetřovacím pokusu, resp. rekonstrukci" (těchto úkonů se účastnil odsouzený F.) a odtud vyplývající důkazy byly - navzdory své nepřesvědčivosti dané rozpory s výpovědí jmenovaného - uplatněny v jeho neprospěch. Konečně obecným soudům stěžovatel vytýká, že rozhodnutí přijaly bez toho, že měly k dispozici celý procesní spis vedený v trestní věci obviněného K., a dále nedocenily, že odsouzený F. "měl otevřeně ve věznicích prohlašovat, že je přímým pachatelem" obou vražd.
V původním řízení byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 a 2 písm. c) a h) tr. zákona ve spolupachatelství s P. F. a J. S. a trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zákona ve spolupachatelství s P. F. Za uvedené trestné činy byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 8. 2007, č. j. 6 T 5/2007-1585, odsouzen k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, byl mu uložen trest propadnutí specifikované věci, a společně a nerozdílně s P. F. a J. S. byl zavázán k náhradě škody poškozeným. Na základě odvolání obviněných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 8 To 114/2007, napadený rozsudek soudu prvního stupně ohledně stěžovatele částečně zrušil ve výroku o trestu propadnutí věci a ve výroku o přiznání náhrady škody poškozené I. D. Nejvyšší soud k dovolání všech spoluobviněných usnesením ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 11 Tdo 238/2008, ohledně stěžovatele zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku o vině trestným činem vraždy, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody poškozeným. Krajský soud v Hradci Králové poté, co věc znovu projednal, rozhodl rozsudkem ze dne 27. 11. 2008, č. j. 6 T 8/2008-2006, kterým stěžovatele uznal vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona ve spolupachatelství a za trestný čin vraždy a trestný čin krádeže [§219 odst. 1, 2 písm. c), h) a §247 odst. 1, 2 tr. zákona] odsoudil jej k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání devatenácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. O odvolání obviněných J. S., stěžovatele a krajské státní zástupkyně v Hradci Králové rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 2. 2009, č. j. 8 To 15/2009-2070, kterým podaná odvolání zamítl. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podali obvinění J. S. a stěžovatel dovolání; Nejvyšší soud obě usnesením ze dne 19. 8. 2009, č. j. 11 Tdo 666/2009-2130, podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, jelikož byla podána z jiných než zákonem vymezených důvodů (§265b tr. řádu). Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů - vydaným v předmětné věci po zrušovacím usnesení dovolacího soudu - usnesením ze dne 6. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2975/09, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].
Krajský soud v Hradci Králové shora označeným usnesením stěžovatelův návrh na povolení obnovy zamítl poté, co dospěl k závěru, že podmínky pro povolení obnovy řízení dle §278 odst. 1 tr. řádu dány nejsou, jelikož skutečnosti, které podle stěžovatele možnost obnovy řízení zakládají, nejsou skutečnostmi novými, neboť je stěžovatel - se specifikovanou výjimkou - v původním řízení již uplatnil. Soud prvního stupně rekapituloval skutková zjištění přijatá v původním řízení a na tomto podkladě konstatoval, že vyžadovanou "novou skutečnost" bezpochyby nepředstavuje stěžovatelova pokračující polemika s závěry soudů ohledně pojistného podvodu údajně spáchaného poškozeným, následného vyhotovení dlužního úpisu, "nácviku střelby", "ekologické likvidace" střelbou poškozeného vozidla, a nálezu střelné zbraně použité k trestné činnosti, resp. požadavek na prověrku na místě činu či rekonstrukci. Bez významu zůstávají podle soudu i předložená "čestná prohlášení" osob z "blízkého i širšího okolí" bydliště stěžovatele, která mají potvrdit, že se k inkriminovanému jednání nedoznal. Protichůdné výpovědi označených svědků totiž důkazní oporu pro jeho odsouzení nepředstavovaly.
Výsledek původního řízení podle soudu prvního stupně konečně není způsobilá zvrátit ani výtka, která se odvíjí z "nového důkazu", a sice z rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. 11 T 42/2007, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 9. 2007, sp. zn. 10 To 176/2007. Označeným rozsudkem uznal soud prvního stupně obžalovaného P. K. vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku. Podle skutkové věty rozsudku se obžalovaný uvedeného trestného činu dopustil tím, že: "ve dnech 14. 9. a 29. 9. 2006 v Jaroměři jako policista Policie ČR, služebně zařazený u Okresního ředitelství u Policie ČR v Náchodě ve funkci policejního inspektora Obvodního oddělení Policie ČR v Jaroměři, který byl pověřen vyřízením žádosti policejního komisaře Okresního ředitelství Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování v Náchodě, o spolupráci při pátrání po hledané osobě odsouzeném P. F., vůči němuž byl Okresním soudem v Jičíně pod sp. zn. 8 T 90/2006 dne 31. 8. 2006 vydán příkaz k dodání do výkonu trestu odnětí svobody, v rozporu se svými služebními povinnostmi policisty Policie ČR, uloženými mu ustanoveními §6 odst. 1 a §7 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v platném znění, ve snaze zajistit si ulehčení služby a oddálení nástupu trestu odsouzeným P. F. zamlčel, že v průběhu pátrání po odsouzeném se jej opakovaně pokusil kontaktovat na Policii ČR známé telefonní číslo 739 174 512, přičemž při prvním kontaktu dne 14. 9. 2006 odsouzeného informoval o vydaném příkazu k jeho dodání do výkonu trestu a radil mu, aby se raději někde ukryl." Odvolací soud výše uvedeným usnesením odvolání obžalovaného K. podle §256 tr. řádu zamítl.
Krajský soud v Hradci Králové neuznal relevanci těchto rozhodnutí v řízení o obnově, neboť odsouzený P. K. se "neúčastnil vyšetřování dané trestní věci, kdy toto činila jiná policejní skupina".
Soud druhého stupně stěžovatelovu stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodnou) zamítl; přijal závěry soudu prvního stupně a v jednotlivostech je dále rozvedl a posílil. Konstatoval, že stěžovatel "nepředložil žádný nový důkaz, který by skutečně relevantním způsobem mohl ovlivnit výrok o vině či trestu. Pokud jde o prověrku na místě činu či o rekonstrukci, jedná se o skutečnosti soudu prvního stupně v době rozhodování známé a jako nová skutečnost nemohou být označovány. Co do odsouzení policisty Kočici, soud prvního stupně zcela správně dovodil, že z něho nelze žádné ovlivnění této trestní věci dovodit. Konečně, anonymní dopis o tom, co měl uvádět spoluodsouzený F., je indicií naprosto pochybnou".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Obdobné zásady je nutné vztáhnout i k posouzení otázky, vyšly-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, což je významné z hlediska zde rozhodného ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu.
Obnova řízení skončeného pravomocným rozsudkem postihuje výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a na tomto novém skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Důkazy a skutečnosti musí být - ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu - "nové", tj. dříve nebyly soudu známy nebo nebyly dostupné (proveditelné), ačkoli objektivně existovaly; důvod obnovy řízení je dán i tehdy, jestliže obviněný v původním řízení navrhl určitý důkaz, ten však nemohl být z důvodu objektivních překážek proveden (listina se pokládala za ztracenou, svědkova adresa se nezjistila apod.). Oproti tomu za nové důkazy nelze pokládat ty, které byly dříve označeny nebo jinak známy, avšak neprovedeny proto, že je soud nepokládal za relevantní, resp. měl-li za to, že určitá skutečnost byla již prokázána jinak.
V projednávané ústavní stížnosti je významné, že stěžovatel ve svém návrhu na povolení obnovy poukazuje především (viz námitky 1/ až 3/) na okolnosti, jež nemohou mít vliv na zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro vydání rozhodnutí - ve vztahu k výsledku původního řízení - odlišného; se stěžovatelovými výhradami se obecné soudy též adekvátně (a ústavněprávně konformním způsobem) již dříve vypořádaly, a na tehdejší závěry (aprobované usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2975/09) se v napadených rozhodnutích o návrhu na obnovu řízení explicite, konkrétními odkazy, odvolaly. Podstatou předmětné části argumentace ústavní stížnosti je tím pokračující polemika stěžovatele s obecnými soudy na úrovni původního řízení, a naopak není přesvědčivého důvodu, aby stěžovatelova tvrzení mohla být hodnotitelná jakožto skutkově "nová" ve smyslu citovaného ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu; závěry obecných soudů nejenže nelze identifikovat s excesem či svévolí, ale nadto očividně platí, že napadená rozhodnutí jsou přiléhavě (logicky a srozumitelně) a věcně obhajitelně odůvodněna, čímž jsou možnosti ústavněprávního přezkumu (jde-li o námitku nedostatku spravedlivého procesu, již stěžovatel - jako jedinou - vznesl) vyčerpány. Stěžovatel ostatně výslovně připouští, že "některé z ním podaných podnětů formálně nemusely být způsobilé k obnově řízení".
Stěžovatel návrh na povolení obnovy řízení opřel též o tvrzení, že odsouzení "policisty K." zakládá novou skutečnost a potažmo důkazní potenciál, jenž je zohlednitelný v řízení o obnově. Ústavní soud však sdílí závěry obecných soudů, že tento názor neobstojí. Podle skutkové věty rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. 11 T 42/2007, byla pohnutkou předmětného trestného činu "snaha zajistit si ulehčení služby a oddálení nástupu trestu odsouzeným", a za podstatné lze pokládat zejména ústavněprávně konformním způsobem odůvodněné zjištění obecných soudů, že odsouzený K. nebyl ze svého služebního postavení a místa přidělení způsobilý ovlivnit průběh úkonů trestního řízení, na které stěžovatel poukazuje. Není tedy spolehlivého podkladu pro úsudek, že výše uvedené motivy mohly nalézt konkrétní výraz v ovlivňování vyšetřování stěžovatelovy trestní věci. Bez ústavněprávní relevance též zůstává předložený "anonymní dopis".
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného plyne, že tak je tomu v posuzované věci.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2011
Jan Musil
předseda senátu