ECLI:CZ:US:2011:3.US.493.10.1
sp. zn. III. ÚS 493/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti 1/ M. H., a 2/ M. R., JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 3, W. Churchilla 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. 28 Cdo 4073/2008, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2008 sp. zn. 62 Co 450/2007 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 5. 2007 sp. zn. 23 C 481/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a ustanovení čl. 1 Dodatkové protokolu č. 1 k Úmluvě - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jejich restituční věci.
Shora identifikovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, jíž se domáhali určení povinnosti žalovaného Pozemkového fondu ČR uzavřít s nimi smlouvu o bezplatném převodu v žalobě specifikovaných pozemků podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o půdě"). Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil; následné dovolání bylo v záhlaví označeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné.
Obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily tak, že stěžovatelům, jakožto právním nástupcům osoby, na níž byl restituční nárok cedován, se tento nárok prekludoval ke dni 31. prosince 2005, přičemž na platnosti této tzv. restituční tečky neměl vliv ani derogační nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 531/2005 Sb. (sp. zn. Pl. ÚS 6/05).
S odkazem na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 436/2007 a sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 stěžovatelé obecným soudům vytýkají, že se nezabývaly otázkou, zda v projednávané věci nebyly doloženy zvláštní okolnosti případu (dlouholetá jednání právního předchůdce stěžovatelů s Pozemkovým fondem, vlastnický vztah předků stěžovatelů k předmětným pozemkům), jež svědčí tomu, že žaloba nemůže být zamítnuta toliko s poukazem na existenci tzv. restituční tečky. Stěžovatelé přitom zdůrazňují, že zákon o půdě nečiní rozdílu mezi oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §4 a oprávněnými osobami dle ustanovení §33a odst. 1 zákona o půdě, a převod nároku představuje změnu závazkového právního vztahu pouze v jeho subjektech, přičemž zůstává jeho obsah totožný, pročež není důvod rozlišovat mezi původními oprávněnými osobami a osobami, na než byl tento nárok převeden. Nadto se stěžovatelé domnívají, že ve vztahu k postupníkům je možno závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 vztáhnout jen na právní vztahy a nároky uplatněné až v době po jeho vydání a naopak je nelze bez dalšího zpětně aplikovat na právní vztahy již dříve konstituované a na nároky dříve z těchto právních vztahů uplatněné; opačný výklad by podle jejich názoru vedl k porušení právní jistoty a legitimního očekávání dotčených adresátů práva. Závěrem proto stěžovatelé připomínají, že uplatnili (resp. jejich právní předchůdce) svůj nárok před uplynutím tzv. restituční tečky, přičemž v řízení nebylo jakkoli prokázáno, že by vydáním předmětných pozemků nedošlo k naplnění účelu zákona o půdě v podobě veřejného zájmu na péči o zemědělskou půdu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.
To je významné potud, že tak je tomu v posuzované věci.
Obsahově téměř shodné věci totiž byly již opakovaně posuzovány Ústavním soudem, a byly odmítány pro svou zjevnou neopodstatněnost (viz např. usnesení ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 310/09, usnesení ze dne 23. 7. 2010, sp. zn. II. ÚS 1615/09, usnesení ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. IV.ÚS 2239/10, usnesení ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. II.ÚS 1925/10 či usnesení ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. IV.ÚS 99/08).
Od závěrů uvedených v těchto usneseních není důvod se odchýlit.
Uvedená usnesení vycházejí ze skutečnosti, že nálezem ve věci sp. zn. Pl. ÚS 6/05 Ústavní soud zrušil ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, stanovící propadnou lhůtu pro uplatnění nároku, pokud se týkaly oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2, resp. §4 zákona o půdě, a jejich dědiců. Přitom se zabýval i otázkou, zda derogační důvody, vypovídající ve prospěch zrušení těchto ustanovení, dopadají nejen na oprávněné osoby podle §11 odst. 2 zákona o půdě, nýbrž i na "postupníky", a dospěl k závěru, že "smyslem a účelem právní konstrukce, podle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§488 - §852), a tudíž je lze postoupit na základě §524 občanského zákoníku, bylo rozšířit vějíř alternativ uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní ale dovodit závěr, podle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadaly i na postupníky". Vůči těm, kdo nárok na převod získali postoupením od osob restitučně oprávněných, což je i případ právního předchůdce stěžovatelů, zůstala ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě v platnosti, včetně tzv. restituční tečky ke dni 31. 12. 2005. Po tomto datu již jejich nárok na náhradní pozemek být uspokojen nemohl, neboť podle §11 odst. 2 zákona o půdě v souvislosti s tzv. restituční tečkou zanikl. Prekluze způsobila zánik práva právního předchůdce stěžovatelů sama o sobě již uplynutím doby, což znamená, že se jako postupník nemohl poté práva na převod předmětných pozemků oprávněně domáhat, a v důsledku toho toto právo nesvědčí ani stěžovatelům, jakožto jeho právním nástupcům.
Ústavní soud si je rovněž vědom toho, že stěžovateli zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 436/2007 vyslovil tezi, že při posuzování nároku postupníků na vydání pozemků je třeba respektovat požadavek dodržení spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem a právem pokojného užívání majetku v podobě legitimního očekávání ve smyslu článku 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, jak byl vysloven i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Citovaný rozsudek připustil výjimku z tzv. restituční tečky pro postupníky - soukromě hospodařící zemědělce provozující zemědělskou výrobu a kteří cesí získali nároky na vydání pozemků s cílem rozšířit své zemědělské hospodářství. Z obsahu odůvodnění napadených soudních rozhodnutí se však obdobně relevantní skutková okolnost nepodává, a stěžovatelé ani nic takového v projednávané ústavní stížnosti netvrdí.
Návrhy zjevně neopodstatněné (viz též shora) jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Soudní poplatek zaplacený v kolcích (5.000 Kč) se stěžovatelům vrací.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu