ECLI:CZ:US:2011:3.US.553.11.1
sp. zn. III. ÚS 553/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. dubna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. D., zastoupeného Mgr. Robertem Valou, advokátem ve Znojmě, Dolní Česká 345/32, proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. 12. 2010 č. j. Nt 690/2010-43 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2011 sp. zn. 9 To 10/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 17. 2. 2011 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. 12. 2010 č. j. Nt 690/2010-43 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2011 sp. zn. 9 To 10/2011. Dle stěžovatele byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložených kopií napadených usnesení Ústavní soud zjistil, že na návrh státního zástupce vydal dne 11. 11. 2010 předseda senátu Mgr. Miroslav Nahodil, jemuž byla věc na Okresním soudu ve Znojmě přidělena, příkaz k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor stěžovatele; prohlídka byla dne 15. 11. 2010 realizována. Prohlídka byla provedena v rámci úkonů trestního řízení pro podezření stěžovatele z přečinu nebezpečného pronásledování dle §354 odst. 1 písm. c) a d) trestního zákoníku a přečinu vydírání dle §175 odst. 1 trestního zákoníku. Dne 28. 12. 2010 podal stěžovatel námitku podjatosti předsedy senátu. Okresní soud ve Znojmě rozhodl, že předseda senátu není vyloučen z projednávání věci stěžovatele. Následná stížnost stěžovatele byla zamítnuta Krajským soudem v Brně pro nedůvodnost.
V ústavní stížnosti stěžovatel zopakoval skutečnosti, ve kterých shledával důvod podjatosti předsedy senátu (rozhodování v jiné trestní věci, kde byl stěžovatel jako poškozený, a daný soudce měl v rozsudku konstatovat, že podíl na trestné činnosti jiných dvou obžalovaných měl i stěžovatel - poškozený, a to bez jakýchkoliv důkazních podkladů, přičemž následně stěžovatel opakovaně věc zveřejňoval v regionálním deníku s kritickým postojem vůči závěrům daného soudce v rozsudku). Stěžovatel uvedl, že se neztotožňuje se závěrem obecných soudů, že jeho námitka podjatosti ve vztahu k příkazu k domovní prohlídce není důvodná. Uvedl, že dostatečně v písemné námitce prokázal podjatost soudce. Proti usnesení krajského soudu namítl, že tento se nedostatečně seznámil se spisem v uvedené jiné trestní věci, neboť soud uvedl, že firmu odkoupili obžalovaní od stěžovatele (poškozeného) a tito se hájili tím, že škodu nezpůsobili oni, nýbrž předchůdce stěžovatele (poškozený), zatímco ze spisu vyplývá, že firmu odkoupila společnost Agros od manželky stěžovatele a stěžovatel navíc v této jiné trestní kause žádné škody nezpůsobil, naopak byl v pozici poškozeného.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Na základě ústavní stížnosti se nelze domáhat, aby Ústavní soud převzal průběžnou kontrolu nad procesním postupem obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci v teprve probíhajícím řízení. Ústavní soud je při uplatňování své pravomoci veden principy sebeomezení a subsidiarity (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Zásada zákonného soudce, vyplývající z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří k důležitým prvkům právní jistoty a má být zárukou, že k rozhodnutí každé trestní věci jsou povolány soudy a soudci podle předem stanovených zásad vyplývajících z přesných procesních pravidel. V praxi je tato zásada provedena takovým systémem přidělování soudní agendy, který vylučuje výběr soudů a soudců ad hoc. Má tak být zamezeno tzv. kabinetní justici, v níž by byl způsob rozhodnutí ovlivňován účelovým výběrem soudů a soudců. Ústavní soud interpretuje právo na zákonného soudce jako součást soudcovské nezávislosti. Vychází se z toho, že soudce má být trvale ustanovený, neodvolatelný a bez svého souhlasu nepřeložitelný.
Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení patří do rámce základního práva dle čl. 38 odst. 1 Listiny i požadavek vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti [§30 odst. 1 trestního řádu, §265b písm. b) trestního řádu]. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že posouzení námitky podjatosti soudce je v jádru otázkou skutkovou, jejíž posouzení Ústavnímu soudu z povahy věci nepřísluší. Ústavněprávní přezkum se proto soustředí spíše na otázku odůvodněnosti rozhodnutí o eventuální podjatosti, resp. vyloučení soudce na základě tzv. subjektivního a objektivního hlediska (viz např. nález ze dne 7. 3. 2007 sp. zn. I. ÚS 722/05).
V dané věci má Ústavní soud za to, že stěžovatelovou námitkou o podjatosti soudce se obecné soudy dostatečně zabývaly a vypořádaly se se všemi argumenty stěžovatele, pročež Ústavní soud na odůvodnění napadených usnesení odkazuje s tím, že v postupu soudů nelze spatřovat projev libovůle a způsob, jakým posoudily námitku podjatosti vznesenou stěžovatelem, je ústavně konformní a do ústavně zaručených základních práv stěžovatele nijak nezasáhly. Jak Ústavní soud již výše naznačil, ve své rozhodovací praxi dal opakovaně najevo, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je sice podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž především z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Pro úsudek o porušení ústavních kautel, chránících čistotu řízení před obecnými soudy jako výrazu zásad spravedlivého procesu, tedy není dostačující obecné či subjektivní přesvědčení stěžovatele, jak je tomu i v nyní projednávané věci.
Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem uváděného ústavního práva, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu