ECLI:CZ:US:2011:3.US.60.10.1
sp. zn. III. ÚS 60/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. D., zastoupeného Mgr. Vlastimilem Vyskočánim, advokátem v Praze 3, Bořivojova 50, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2007 sp. zn. 4 T 58/2006 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2007 sp. zn. 2 To 54/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že byla porušena jeho základní práva, zejména právo na spravedlivý proces, právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), právo na rovnost stran (čl. 37 odst. 1 Listiny), právo vyjádřit se ke všem důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny). Dále pak má stěžovatel za to, že bylo porušeno jeho právo definované v čl. 6 odst. 2. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Pro skutkovou základnu je určující, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2007 sp. zn. 4 T 58/2006 uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže dle ustanovení §234 odst. 1, 3 tr. zákona spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, dále pod bodem VI napadeného rozsudku byl uznán vinným pomocí k tr. činu loupeže podle ustanovení §10 odst. 1 písm. c) k §234 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) tr. zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) let. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání přímo do protokolu, a to jak do výroku o vině, tak i do výroku o trestu. Do zprošťujícího výroku se stěžovatel práva odvolání vzdal i za osoby oprávněné.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl tak, že svým rozsudkem ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. 2 To 54/2007 odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl, a svým rozsudkem pod bodem II znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal dále vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zákona. Za tento trestný čin, a dále za trestný čin loupeže podle ustanovení §234 odst. 1 a 3 tr. zákona a za pomoc k trestnému činu loupeže podle ustanovení §10 odst. 1 písm. c) k §234 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) tr. zákona, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek pod body I a VI nezměněn, podle §234 odst. 3 za použití §35 uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) roků. Stěžovatel v zákonné lhůtě podal proti pravomocnému rozsudku dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. Usnesením Obvodního soudu Praha-východ sp. zn. Nt 563/224 ze dne 9. září 2004 byla na stěžovatele uvalena vazba s tím, že trvání vazby se počítá od 6. 9. 2004. Od tohoto data je trvale omezen na svobodě. Výše uvedenými rozsudky byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou a výkon trestu vykonává ve Věznici Valdice.
Stěžovatel před Ústavním soudem v zásadě zopakoval argumentaci předestřenou před obecnými soudy. Vytýká zejména postupu Policie, že "zcela svévolně prováděla souběžně, tj. ve stejný den a hodinu, dva i tři výslechy najednou a často na několika místech v ČR (celkem 75 výslechů - porovnávací tabulku měl soud k dispozici)". Stěžovatel má za nesporné, že sama tato skutečnost byla dostatečným podkladem k vrácení věci k došetření po předběžném projednání obžaloby. Je naprosto nezpochybnitelné, že takto byl stěžovatel krácen na svých ústavních právech, tj. právu na spravedlivý proces, stejně jako právu rovnosti zbraní. Stěžovatel napadá argumentaci odvolacího soudu, který k námitkám stěžovatele, že byl na svém právu na obhajobu, které označil jako právo nejvyšší síly, krácen tím, že policie prováděla ve stejné době několik úkonů souběžně (více jak polovinu všech úkonů), byl "odbyt" v ústním odůvodnění rozsudku tím, že právo na obhajobu se musí podřídit strategii a taktice vyšetřování. Dále pak stěžovatel zpochybňuje jednotlivé důkazy a jejich hodnocení. Stěžovatel nepovažuje dokazování u soudu prvního stupně za úplné. Má za to, že při provádění a hodnocení důkazů došlo k porušení ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Soud neprovedl stěžovatelem navrhovaný důkaz s odůvodněním, že svědek již vypovídal, a proto považuje jeho výpověď za nadbytečnou. Stěžovatel má za to, že z odůvodnění rozsudku není patrno, jak se soud prvního stupně vypořádal s námitkami obhajoby. Stejně tak má stěžovatel za nesporné, že není naprosto možné, přes rozsáhlost odůvodnění rozsudku, dohledat, jak se soud prvního stupně vypořádal s rozpory v jednotlivých výpovědích svědka H. a spoluobviněného B.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srovnej čl. 81, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 tr. řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedených obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle rozebírá skutkové závěry obecných soudů, avšak tyto jsou v rozsudcích soudu prvního a druhého stupně řádně a podrobně odůvodněny a není úlohou Ústavního soudu je svým uvážením přehodnocovat.
Vrchní soud v Praze se v rámci svého odůvodnění velmi podrobně zabýval námitkou stěžovatele k právu na spravedlivý proces, zejména jeho námitkou, že výslechy obviněných i svědků probíhaly mnohdy současně v tutéž dobu v různých místnostech, což dle názoru stěžovatele znemožňovalo obhájci stěžovatele plnohodnotně se jich účastnit. Vrchní soud v Praze nicméně uvádí, že o době a místě konání jednotlivých vyšetřovacích úkonů byli obhájci vždy řádně a včas vyrozuměni a bylo na jejich úvaze, kterého úkonu se zúčastní, popř. zda si k některým z dalších současně probíhajících úkonů zajistí substituci (str. 31 až 33). Stěžovatel ostatně ani nenamítá, že by jeho obhájce o prováděných úkonech nebyl řádně a včas vyrozuměn. Stejně tak Nejvyšší soud poznamenává ve svém rozhodnutí, že dovolání stěžovatele je vybudováno na jeho alternativě průběhu skutkového děje, která je odlišná od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně a s jehož závěrem se ztotožnil soud odvolací, že se obviněný (stěžovatel) dopustil jednání, pro které byl uznán vinným, oproti tvrzení stěžovatele, že se trestné činnosti nedopustil - tato mu nebyla prokázána. Jak vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně (str. 49, 346 až 352), stěžovatel popíral jakoukoli účast na jednání, kterým byl uznán vinným. Odvolací soud se rovněž vypořádal s námitkou stěžovatele stran hodnověrnosti svědků H. a B. (str. 36 až 39, 58 až 60). Obecné soudy se rovněž dostatečně zabývaly hodnocením jednotlivých důkazů a logicky zdůvodnily jejich hodnocení jednotlivě i ve vzájemných vazbách. Z hlediska ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) a zásady volného hodnocení důkazů upravené v §2 odst. 6 tr. řádu nelze rozhodnutím obecných soudů nic vytknout.
Ústavní soud posuzuje spravedlnost řízení před obecnými soudy vždy jako celek a bere z hlediska práva na obhajobu v úvahu všechna stadia trestního řízení, včetně řízení o řádných a mimořádných opravných prostředcích. Za situace, kdy nebylo shledáno, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení stěžovatelem tvrzených základních práv, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnout jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu